Okupace 1938 – 1939

V roce 1938 a 1939 prožívala naše vlast strašné doby. Vinou úpadkářské vlády, která necítila s lidem, přistoupili tehdejší pohlaváři na potupnou smlouvu, která prý měla zajistit dlouhý mír. Na schůzce v Mnichově se sešli zástupci Anglie, Francie, Itálie a Německa, kteří jednali o naší vlasti, ale bez našich zástupců. Pod hrozbou, že přeruší všechny smlouvy o pomoci, donutily toto mocnosti naše zástupce k podpisu, které znamenaly, že se zříkáme dávných historických území: České pohraničí – Sudety okupuje Německo, Těšínsko Poláci a slovenské pohraničí pak Maďaři, stejně jak Podkarpatskou Rus. Veliká škoda, že naše vláda nepřijala tehdy nabízenou pomoc Sovětského svazu. Přijetím této pomoci by určitě lidstvo celého světa nebylo vytrpělo tolik, jak za poslední šestileté války. Koncem září začaly uvedené státy okupovati naše území, které za veliké hanby opouštěla naše dobře vyzbrojená armáda s dobrou bojovou morálkou bez jediného výstřelu. I naši občané odcházeli ze svých domovů do nové vlasti, zanechávajíce v okupovaných zemích všechen svůj majetek. Vedoucí naši politikové, president Dr.Edvard Beneš a jiní odešli do exilu do Anglie, jiní v čele s předsedou UVKSČ s.Klementem Gottwaldem a Zdenkem Fierlingrem do Sovětského svazu. Tak se utvořila dvě jádra odporu, která v budoucnu – přes válku – dobře spolupracovala.
Okupace pohraničního území však nestačila rozpínavému hitlerovskému Německu. Po odchodu přes.Beneše do exilu byl na presidentský stolec dosazen president nejvyššího soudu Dr.Emil Hácha. Dne 14.března 1939 byl náhle povolán do Berlína, kde byl Hitlerem donucen podepsati smlouvu, kterou povolával německá vojska „na ochranu našich vojáků“. Avšak ještě před „podpisem“ této smlouvy překročila německá armáda nové hranice znetvořeného Československa. Do naší vesnice přišla v noci ze 14.na 15.březen. Okupace celého území naší republiky bylo dokončeno 15.března 1939. Naše armáda měla zakázáno použít zbraní. Měla se pokojně vzdát Němcům. Tohoto nařízení však neuposlechla místecká posádka v bývalé Čajánkově továrně. Vojáci této posádky jako jediní v celé republice bojovali po celou noc 14.15.března s německými uchvatiteli. Na věčnou paměť byla na budově v r.1945 odhalena pamětní deska. Tato posádka stala se symbolem odporu proti německým okupantům.
Slovensko bylo od českých zemí odtrženo a utvořen z něj svobodný stát, který však úplně podléhal fašistickému Německu. Do čela byla postavena luďáckofašistická hlinkovská vláda v čele s prezidentem knězem Josefem Fisem.
Ihned s okupací zaváděli Němci u nás své pořádky. Začalo se jezdit po pravé straně silnic, což našim občanům zprvu působilo značné potíže. Zavedli také nové platidlo – marky. Jedna marka platila 10 našich korun. Němci tohoto měnového podvodu dokonale využili. 1kg salámu stál tehdy od 8. do 15.Kčs, rohlík 0,20Kčs, boty od 19Kčs. Němci, kteří měli peněz nepočítaně, brzy úplně vykoupili vše, co mohli a odesílali ve velkých bednách svým rodinám. Záhy pak zely naše obchody prázdnotou.

Přehled válečných událostí
Němci, kteří se výborně vyzbrojili našimi velmi dobrými zbraněmi, dostávali chuť na další kraje a země. Ihned v září 1939 napadl Hitler Polsko, které likvidoval ve 3.týdnech. Jelikož Francie a Anglie měly smlouvy s Polskem, vypověděly Německu válku. Po likvidaci Polska napadla německá armáda Dánsko, Holandsko a přes Belgii pak Francii. Při zmateném útěku stáhla se anglická vojska na svůj ostrov. Francie byla pak za velkého halasu nacistické propagandy porobena.
Na východě však stál mohutný Sovětský svaz, který vadil rozpínavosti Německa. Bezdůvodně vtrhla německá armáda v červnu 1941 do této bohaté země, zanechávajíc za sebou jen pustou vypálenou a vyrabovanou zemi. Sovětská vojska zprvu stále ustupovala, až se zastavila na linii Leningrad, Moskva, Stalingrad. V lednu 1943 připravila sovětská armáda první a strašnou porážku fašistickým vojskům. Ve strašné bitvě u Stalingradu se vzdalo přes ½ miliónů německých vojáků se svými nejvyššími veliteli /Maršál Paulus/. Od této bitvy začal obrat ve válce. Německá armáda byla vyháněna ze svých posic a stále ustupovala. V červnu 1944 vylodili se v Evropě Angličané a Američané a otevřeli tak druhou frontu, která byla však očekávána dříve. Nyní jen mohla dokončit porážku Německa. Na půdu naší vlasti přišli první sovětští vojáci koncem r.1944, když předtím osvobodili Polsko, Rumunsko, Bulharsko a Maďarsko. Naši občané, kteří dobře věděli o pohybech sovětské armády, pozvedli proti Němcům své zbraně. 29.srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, které mohli Němci potlačiti za nasazení nejtěžších zbraní a vojska, které odvolávali z front. Po likvidaci povstání však vojáci odešli do lesů a hor, kde pak vedli partyzánskou válku. Koncem dubna r.1945 dobyla sovětská vojska Berlín, ve kterém Hitler spáchal sebevraždu. Jen pan půdě naší vlasti se ještě držel zbytek německé armády. 5.května 1945 vypuklo v Praze povstání. Vedoucí tohoto odboje naléhavě volali o pomoc již se blížící spojenecká vojska. Velení sovětské armády urychlilo postup svých vojsk k českým hranicím, takže dne 9.května 1945 byla německá armáda, až na malé bojůvky likvidována. Tímto dnem se končila potupná stránka naší historie. Další stránku psal sám náš lid horečným budováním svého blahobytu.

Náš lid za okupace
Ve velké většině se náš lid nikdy nesmířil s okupací naší vlasti německou armádou. Bojoval na všech úsecích proti Němcům, sabotoval jejich nařízení a poškozoval jejich hospodářství. Hodně jich odešlo za hranice, kde bojovali po boku spojeneckých vojsk. Hodně jich bylo pozatýkáno, mučeno a vězněno v koncentračních táborech. Byli to hlavně komunisté a Sokoli, kteří nejvíce trpěli. Tak tomu bylo i u nás. I naše obec má hodně hrdinů, kteří obětovali své životy pro vlast. Vedoucí silou tohoto odboje byla Komunistická strana Československa. Po zakázání KSČ a jejím přechodu do ilegality měnily se i formy práce členů KSČ u nás na vesnici. Přesto, že bývalí funkcionáři nesměli stát v popředí ilegální činnosti, přece zůstávali v čele veškerého dění. Velmi odvážně si vedl ihned po rozpuštění KSČ s.Josef Bílek, Metylovice čp.114, který chtěl zajistit i nadále volnost schůzování tím, že založil spolek chovu drobného zvířectva a pod tímto krycím názvem měli členové strany rozvíjet dále
politicko-organisační práci mezi občany. Po zkušenostech i ztrátách vzniklých zatýkáním komunistů zůstali tito funkcionáři vždy v popředí, nechť již to byl systém pětek, či později trojek. Ilegální práce spočívala povětšině v přechovávání pronásledovaných soudruhů, politické práci mezi občany, sabotáže a podobně. Musí se přiznat, že celá ilegální práce KSČ v Metylovicích měla mezi obyvatelstvem vážnost a úctu.
Vedoucími pracovníky v naší KSČ byli : Josef Bílek čp.114, Jan Sládeček a František Němec, čp.102. Byli často pronásledování a zatýkání. Mnozí pak po nelidském mučení popraveni.
Josef Bílek: byl zatčen v r.1941 a v době „heydrichiády“ 1942 zastřelen v Kounicových kolejích v Brně. Před smrtí poslal ilegálně zprávu s.Sládečkovi s upozorněním a povzbuzením k další činnosti.
Jan Sládeček: zatčen v r.1942 o půlnoci doma, kdy se přišel rozloučiti se svou manželkou, aby pak uprchl a skryl se v Ondřejníku. Při jeho útěku a pračce byl gestapem přemožen, do bezvědomí zbit a se svou manželkou odvezen do vězení v Ostravě. Z vězení se mu podařilo poslat ilegálně zprávu s.Leopoldu Šigutovi /Humenec/ s upozorněním. Byl souzen pro il.činnost v KSČ, přechovávání ileg.pracovníka KSČ soudu inž.Kováře, sabotáž a přípravu velezrady říše. Byl sťat sekerou v roce 1944 v Breslau.
Frant.Němec: zatčen v r.1942, souzen pro ileg.činnost v KSČ, sabotáže a přípravu velezrady říše. Byl popraven sekerou v Breslau v r.1944.
Leopold Šigut: zatčen na jaře r. 1943, byl souzen v Breslau pro ileg.činnost v KSČ pro převod a najíti úkrytu ileg.pracovníka KSČ ing.Kováři a přípravu velezrady říše. Byl odsouzen na 4 roky těžké káznice.
Bernard Závodný: zatčen v r.1943, souzen v Breslau a odsouzen k 4.rokům těžké káznice.
Karel Čupa: zatčen v r.1942 v práci. Byl souzen pro propagandu říše škodlivou a pro pomoc pozůstalým po vězněných. Odsouzen na 4 roky káznice.
Albín Chasák: zatčen v r. 1943 v práci. I on podporoval pozůstalé po vězněných, zač byl odsouzen na 4 roky káznice.
Z dalších pracovníků KSČ byli zatčeni Robert Svoboda, Josef Bílek /Petříček/, Frant.Šigut /v r.1945/, kterého udal ruský zrádce Vlasov, spolupracující s gestapem, Antonín Vašek, který se vrátil za 3 měsíce, Gustav Boháč /z Ondřejníka/, byl propuštěn v r.1944.
Všichni, kteří se vrátili, měli velmi podlomené zdraví. Byli osvobozeni buď sovětskými nebo americkobritskými vojsky. Mnoho z nic prodělalo tak zvané pochody smrti. Ku příkladu: Karel Čupa, při tomto pochodu se mu podařilo utéci a do naší vesnice se vrátil jako voják Svobodné armády, Leopold Šigut prošel mnohými koncentračními tábory. Prodělal 2 pochody smrti a doma již byl považován za mrtvého.
Toto byli tedy pracovníci ilegální komunistické strany, kteří přes strašný teror neustále pracovali pro znovu osvobození naší vlasti. Nebyla to však jediná buňka, která pracovala proti Němcům. Byli to následující: Bohumil Čupa /Miloš/: byl zatčen v březnu r.1941 jako jeden ze zakladatelů ilegální buňky bývalých čs.vojáků. S nim působil v této buňce profesor Kuhejda, který zemřel v r.1940, před zničením této buňky. Jako spojky fungovali Vavřín Hajdušek, zubní technik /nyní v Raškovicích/, Vavřín Bílek, vulkanisér a Frant.Merta, klempíř, který náhle zemřel po úraze. O silné vůli Milošově svědčí to, že i přes nelidské mučení nevyzradil jména svých spolupracovníků. Byl to oblíbený učitel a sokolský pracovník. Souzen byl v Breslau a tam také popraven dne 10.12.1942 v časných hodinách ranních – sekerou. Před popravou poslal svým drahým doma poslední dopis, který doslovně opisuji:
Strafgefängnis 12.12.42
Čupa Bohumil – 132 – AIV.
Breslau 10, den 10.prosince 1942
Kletschkaustrasse 31. Po Věruščině a Květuščině odchodu z Breslavu
Moje nedražší na světě, moje maminko: v tuto hodinu kdy smrt mě už přijala, chtěl bych vykřiknout do celého světa, všem synům: pospěšte splatit dluh své mamičce, dokud je čas! Odpusťte mi, já více nemohu. Můj život by k tomu ani nestačil. Jen zmírnit Vaši bolest. Váš život byl však velká bolest. Neklesla jste pod její tíhou a tak Vás teď vidím, hrdou a pevnou a nesmírně silnou a to mi dodává klidu a plní i mé nitro hrdostí. S Bohem, maminko, odcházím bez viny. Na našich hrobech vykvete nové jaro. Přeji Vám v něm ještě hodně života a radosti z vnuků a vnuček a dětí. Lidstvo zbloudilo, snad je dnešek naučí vážit si více života svého bližního a Boha v něm. Mám Vás úžasně rád. Moje láska nechť Vás hřeje se sluníčkem. Až Vám vánek bude hladit vrásky, bude to mé pohlazení, až vnoučata Vám vykouzlí úsměv na tváři, budu se usmívat s Vámi, až Vojta, Tonička, Nežka, Lojzek usnadní práci, ulehčí Vašemu srdci, až celá rodina Vám projeví sovu přízeň jakkoliv a čímkoliv, budu při tom já, neboť dnes od ½ 7 hod.večer, tak brzy po Vašem jubilejním dnu, kdy jsem celý den intensivně vzpomínal, dnes v okamžiku, kdy mé myšlenky budou nejkrásnější, kdy budu myslit na svou krásnou vlast, na všechny drahé v ní, jichž pláč, i smích, i zármutek, však i rozkvět je můj, zakřápne sekera do mého krku, příšerně zaskřípne a pak budu stále u Vás, maminko, stále Váš ve Vašich pěkných myšlenkách. Soustřeďuji svou vůli, aby těch bolestných bylo co nejméně. A pak jednou oba splyneme. Snad v něco krásného, neboť Vy jste byla svému okolí dobrotou a láskou. Nikoho jste neodmítla, když v bídě se na Vás -/a nyní pokračuje na druhé straně/ obrátil, ba vyhledávala jste často, kdo pomoci potřebovali. Já se cítím součástí toho věčně trvalého – neboť jsem vzešel z Vaší bolesti, z Vaší krve, jsem součástí Vaší duše a právě to trvalé, co nikdo nepopraví, co zůstane, bere mi strach ze smrti. Věřte, že Wolker neměl pravdu: „smrt není zlá, ani umírání, ani se necítím sám        . Jste všichni moji drazí těsně, těsně se mnou. Tak těsně, že cítím Váš dech. Za to děkuji v prvé řadě Vám, maminko a prosím Vás jen – odpusťte mi. Umírám smířen, nemám proti nikomu zášť a v duši jas. Vzpomínám na drahé z rodu Bílků, Čupů, všechny Tončiny drahé, bratry ze sboru měšťanky v Místku, bodré Sokoly, Františka, svůj příklad, Mušku – kolegyni, Emila, Čestu, chlapce z odbíjené, ochotníky, Čeňka, ty veselé účastníky našich společných výletů, pořadatelů šibřinek a všech veselých podniků, kursů, bratří v zastupitelstvu, ať mi odpustí, komu jsem ublížil tak, jako já odpouštím všem. Vše jsou jen malichernosti. Nad vším vítězí život jako služba bližnímu a na to ať pamatují, o to je též prosím.
Všechny ty činy, ta  jména, ty vztahy, hlavně ty vztahy a víra, že budoucí dny přinesu vzkříšení novému, lepšímu, krásnějšímu. Příštímu, co vyjadřuje melodie, která se chvěje v naší společné kobce u gilotiny v posledních minutách našeho života a kterou vyjadřují slova: „Kde domov můj“. „Berou nám život – ať žije lepší život!“
Váš Miloš

Můj jediný bratře, můj Vojto!            Už spěchám!
Myslím na Tebe v těchto vteřinách, na Tonču, na to Vaše nejdražší, na miloučkou, vtipnou Leonku. I teď vidím Vaši rodinnou pohodu a tuším Vaše štěstí v příštích létech Vaší lásky. Zárukou Vám bude Leonka. Tonča dovolí, abych vyslovil to přání být jí dobrým duchem. Vypravujte jí o strýčkovi, který ji měl – /druhá strana/ velmi – velmi rád, který ji bude mít věčně rád, jen gilotina v bouři života mu zabránila jí to jinak projevit. Ať se raduje zkrásy květů, snad mečíky v zahrádce jí připomenou strýčka, který jí daruje jednu třetinu knih z mé knihovny. Šaty a to málo po mně rozdělte s Nežkou. Na našem rodinném hrobě dej/te/ vykvést mečíkům. Ony vyjádřují mé city a přání, a odpouťte mi.
Věčnou pohodu Vám přeji.             Váš Miloš

Ambrož Bílek byl dalším hrdinou z řad metylovských občanů. Jak důstojník čs.armády se nikdy nesmířil s německou okupací. V r.1939 nejdříve přenesl své zavazadlo přes hranice, vrátil se zpět, aby se rozloučil. Druhý den pak odešel sám. Bojoval jako kapitán v prvém sboru čs.armády v Sovětském svazu. Zúčastnil se hodně bojů. Při zahájení osvobozovacích bojů naší vlasti, padl 3.října 1944 u Dukly, kde je též pochován. O útěk se pokusili také František Gurecký a Rudolf Paluzga. Oba však byli zadrženi. F.Gureckému se však druhý pokus zdařil. Bojoval rovněž v SSSR. Vrátil se zpět jako rotný. Nyní bydlí ve Vsetíně.
Blažej Onderka: nar.1.2.1897 byl zatčen jako sokolský pracovník a odvezen do jednoho z nejhorších německých táborů- do Oswiencimi. Tam podlehl nelidskému zacházení a zemřel 21.1.1942.
Josef Bílek: nar.13.6.1905, zatčen jako ilegální pracovník KSČ. Rovněž i on nevydržel muku osviencimského tábora smrti, kterým podlehl 3.3.1943.
Vítězslav Bílek: učitel, nar.1.9.1906, popraven v Breslau 2.11.1944 jako sokolský pracovník.
Vladimír Bílek: učitel, nar.20.4.1920, jeho bratr, byl odvezen jako rukojmí do Českého Těšína. Dne 30.4.1945 byl převezen do Polského Těšína, kdy byl téhož dne s mnoha jinými zastřelen.
Robert Svoboda: nar.20.3.1908 byl mučen v konvente.táboře v Mauthausenu za práci v ileg.KSČ. Tam zemřel dne 12.1.1942.
Jan Svoboda, nar.27.1.1914 a Alois Pustka nar.25.6.1925 – oba zastřeleni jako rukojmí u obce Myslíka.
Blažej Závodný: nar.2.2.1910, uprchl před svým zatčením do Chlebovin, kde se ukrýval. Gestapo však vypátralo jeho úkryt. Při zatýkání se pokusil o útěk, ale byl zastřelen 28.4.1942.
Vilém Wozniak: nar.8.5.1897 zemřel dne 27.2.1943 v oswiencimském táboře. Byl zatčen pro podporu rodin uvězněných.
Bohdan Pitucha: nar.10.11.1919, zemřel tamtéž dne 3.12.1941.
František Pustka: nar.23.2.1923 byl zatčen pro odvážné sabotáže a uvězněn v Oswiencimi. I on tam nechal svůj mladý život dne 25.2.1943.
Miloš Chasák: nar.28.3.1928 – mladičký hrdina, který v posledním okamžiku přestřihl dráhy spojující nálož, která měla vyhoditi most přes Ostravici mezi Místkem a Frýdkem. Při tomto hrdinném činu, při kterém zachránil život i majetek mnoha občanům, byl zastřelen dne 2.5.1945.
Viktor Vašek, nar.21.9.1921 nevrátil se z práce,do které byl nuceně zařazen do Německa. Vybuchnuvší granát přetrhl nit jeho života v Teresienfeldu dne 23.9.1944.

Jest to smutný výčet jmen hrdinů, kteří padli proto, že nechtěli snášeti německou fašistickou tyranii. Svou smrtí posilovali mnohé jiné v odporu i ve víře ve šťastnou budoucnost celé naší vlasti.
Dále byli ještě persekvováni a uvězněni:
Metoděj Bílek: zatčen jako starosta Sokola v říjnu r.1941. Odvezen do Oswientími, odkud byl propuštěn s velmi podlomeným zdravím v červnu 1942.
Štěpánka Bílková: jeho manželka, zatčena ve stejný den, uvězněna v Ostravě se vrátila po 6.týdnech.
Jan Němec č.144, řemenář: byl zatčen pro podporu rodin vězněných. Prošel martyriem koncentračních táborů v Osvětimi a Buchenwaldu. Svou vůlí však překonal všechny strasti a utrpení. Vráti se 9.května 1945, tedy již do svobodné své rodné obce.
Josef Luňáček č.99.profesor, byl při uzavření místeckého  gymnásia v říjnu 1941 spolu s ostatními profesory uvězněn v Ostravě. Vrátil se však v prosinci téhož roku zpět. Byl také členem – po svém propuštění – ileg.skupiny „Plukovník JINDRA“, kterou vazl na ostravském gymnasiu prof.Lúbil -. Zpravodajská služba pro sovětskou armádu.
Není pera, které by dostatečně vypsalo nesmírné utrpení a bědy těch, kteří zůstali, i těch, kteří prošli martyriem koncentračních táborů a fašistických vězení. Tato doba zůstane navždy černou stránkou v historii Německa. Naše malá vesnice je jen malou částí naší vlasti a přece tu zahynulo vinou fašistické tyranie tolik občanů. Mnoho jich trpělo i v pracovním nasazení, kterému Němci říkali „totální“. Avšak i odtud mladí lidé utíkali. Zde patří také dík pracovníku obecního úřadu Ondřeji Lepíkovi, který tyto uprchlíky s nasazením vlastního života kryl. Stejně tak, jako i české četnictvo, které bylo velmi benevolentní vůči nim. Jim tedy patří dík za to, že ztráty na lidských životech nebyly ještě větší.

Komentáře nejsou povoleny.