1918
Konec říše Rakousko-Uherské, vznik Československé republiky
Starostou obce byl p.Jan Závodný
Správcem školy p.Petr Bőhm
Správcem duchovním p.Mikuláš Maršálek
Předsedou místní školní rady
Smutně začínal tento rok. Potravin stále ubývalo. Při ústupech, ku kterým bylo rakouské vojsko donucováno, padly veliké zásoby poživatin do rukou cizích vojsk a které nepadly, byly polévány petrolejem, a tak činěny nepoživatelnými. Nové potraviny pro vojsko získávány rekvisicemi. Lidé chránili se ovšem jak mohli. Své zásoby schovávali do komínů, do sklepů zazdívali, zakopávali venku do země, nebo po čas rekvisice vozili venku po poli.
Nikdo bez dovolení nesměl mlíti zboží, žerna byla zapečetěna. Ovšem lidé si zase pomáhali, opatřili si žerna nová a mlelo se vesele dále. V Měrkovicích byl člověk, který si vydělal slušný groš tím, že vyráběl nové žerna. Také železárny ve Frýdlantě dělaly malé ruční mlýnky na obilí.
Byly ovšem také mlýny, které nebyly kontrolovány jako jiné, byly – více „ v závětří“. Mezi ně patřil mlýn pana Leopolda Adamce ve Lhotce a nezahálely ani u nás malé mlýnky u pana Jana Šiguta „na lukách“ a p.Josefa Kuhejdy.
Nutno ovšem zdůrazniti, že četnická stanice a zejména její strážmistr Jan Bardon byl „andělem strážným“ celého kraje, a že svůj těžký úřad vykonávali ku spokojenosti občanů. Díky jím. Zachránili mnohou rodinu od strádání.
Rekvisicí obilí byl jsem hejtmanstvím v Místku pověřen já, pisatel těchto řádků. Nechtěl jsem vésti tento smutný úkol a byl jsem rád, když mně můj zástupce pan K.úředník z berního úřadu požádal, bych mu ten úřad přenechal, že by si mohl pro svou rodinu opatřit někde mouky nebo zrní. Nastoupil tedy 19.listopadu 1917 svůj úřad, leč nestrval v něm dlouho. 20.listopadu o 10.hodinách večer obdržel jsem telegram, který mi pan strážmistr Bardou vlastnoručně odevzdal a kterým jsem byl povolán. 21.listopadu dostavil se do Frýdlantu ráno o 8.hodinách a převzíti úřad rekvisičního komisaře.
Rekvizoval jsem ve 4. obcích, napřed ve Frýdlantě, pak na Pstružím, na to ve Lhotce a nakonec v Metylovicích. Vycházel jsem vstříc, pokud v mé kompetenci bylo. Nejlepším vysvědčením pro mne bylo, že mi přišli starostové obcí Frýdlantu i Pstruží poděkovat po skončené rekvisici. V těchto dvou obcích nemusel jsem úředně zakročovat. Zvláště ve Pstruží měli vše již připraveno tak, že přebytky jedněch byly přiděleny druhým, méně majetným, takže z obce nebylo ničeho odvezeno.
V obcích Lhotce a Metylovicích udávali občané své sousedy a spoluobčany a na základě těchto udání pod pohrůžkou dalších kroků, nebude-li udání vyhověno, byl jsem nucen zakročovati. Byla to smutná kapitola.
Škola byla popelkou. Byl jsem správcem školy v sousední Lhotce a k tomu sám na škole. Po předvolání za rekvisičního komisaře dne 20.listopadu napsal jsem na dvéře školy, že se nevyučuje a poslal děti k maminkách domů, a tak se neučilo až do 1.ledna 1918.
7.dubna 1918 obecní zastupitelstvo dalo darem 10 kusů stavebního dříví vyhořelému Ondřeji Klímkovi a zvolilo do máselné komise /která měla za účel sbírati máslo po dědině a odvádět je hejtmanství/ pány Frant.Bílka, Josefa Vachalu a Josefa Boháče. Slečně učitelce Františce Cibulkové dána odměna 120K z obecní pokladny za výpomoc při rekvisici.
25.června 1918 upsalo obecní zastupitelstvo 5000Kč na VIII.válečnou půjčku.
V téže schůzi jmenován byl pan farář Mikuláš Maršálek čestným členem za zásluhy, kterých si v obci získal.
16.září 1918 usneslo se obecní zastupitelstvo prodati obecního býka a úkolem tím pověřilo pp.starostu Jana Závodného a Josefa Kuhejdu. Do komise pro rekvisici zemáků vyslalo pp.Frant.Svobodu, Mikuláše Petra, Josefa Kuhejdu a Jana Bílka, pro requirování sena pp.Josefa Vachalu, Frant.Bílka a Josefa Boháče.
Od půl dubna do konce školního roku konána ve zdejší osevní statistika. Musela být totiž zapsána každá parcela pole a označena, čím je oseta nebo osázena. Práce úmorná. Prováděl jsem ji zase já s panem Josefem Kuhejdou, rolníkem, jako znalcem.
Samými rekvisicemi a soupisy zboží neustále v ceně stoupalo. V následující tabulce je naznačen vzestup cen před válkou a ve válce různých předmětů denní potřeby.
Množství Předmět Cena před válkou Cena po válce 1kg cukru 0,80K 1,60K–15K 1kg kávy zelené 0,90K 20K 1kg kávy pražené 1,50K 30K-40K 1kg cikorky 0,50K 3,20K 1kg mouky pšeničné 0,36K 0,90K-12K 1kg mouky žitné/řežné/ 0,16K 0,70K-8K 1kg chleba 0,20K 1K 1kg rýže 0,30K-0,36K 5K-8K 1kg krup 0,32K-0,40K 3K-4K 1kg hrachu 0,30K 6K 1kg švestek sušených 0,40K 5K 1kg škrobu 0,80K 6K 1kg povidel 0,70K 4K-6K 1kg ořechů 1,60K 10K-12K 1dkg pepřu 0,02K 2K 1dkg nového koření 0,02K 1,20K 1dkg šafránu 1,20K 30K 1dkg kmínu 0,02K 0,80K 1dkg hrozinek 0,03K 0,20K 1kg soli kuchyňské 0,30K 0,50K-1K 1kg mýdla 0,80K 16K-24K 1kg petroleje 0,28K 0,60K-4K 1l octa 0.30K 3K 1l mléka 2K-5K 1l piva 0,24K 1m sukna 5K 1m plátna 18K-24K 1m mušelínu 1krabička zápalek
Citelný nedostatek všech životních potřeb nutil lidi, aby si je opatřovali způsobem, jakým bylo lze, výměnou, různými úsluhami. Uhlí vyměňovalo se za zboží a zemáky, petrolej za mouku i tabák, zejména od vojáků za poživatiny atd. Pro zboží jezdili a chodili lidé k nám do vesnice a zas naší dojížděli až na Hanou do Holešova a Hulína za tímtéž účelem.
Každý takový „výlet“ nucený byl spojen s velikými útrapami. Bylo nutno chodit od stavení ku stavení a když pa po dlouhém prošení dostal trochu toho zboží, bylo velikým uměním je převézt vlakem, aby mu je dozorčí orgány nezabavily. Jezdívalo 20 až 30 lidí, vracívali se kolikrát až druhý den, přespávali po nádražích a v chalupách blízko drah. Do vlaků nasedali, až zjistili, že je „čistý luft“, totiž že do vlaku nejede kontrola.
Přes ohromný nedostatek potravin, přece bylo Metylovickým snadněji opatřovati potraviny, protože průmysl řemenářský, který za války rozkvetl, pomáhal jim výměnou za kůže, kožené výrobky, polosurové tovary a také za zpracování dovezených koží potraviny si opatřovali.
Že se opatřování potravin v cizině neobešlo bez tragikomických scén je samozřejmé.
Jedna občanka z Metylovic zajela si do Bystřice na potraviny. Podařilo se jí sehnati něco mléka a petroleje, ale nešťastnou náhodou ji kontrola vlila petrolej do mléka, takže nebylo obé k požívání.
Zvláštní kapitolou pro sebe byly rekvisice koží, které konány byly u zdejších řemenářů a které zde podávám dle sdělení pana Leopolda Šiguta, řemenáře, očitého svědka.
Kůže byly obhospodařovány centrálou Häute- und Ledercentrale Wien. Kontrolu prováděl jednou vojenský erár, komise centrály vojenský erár posílal komise z Vídně, Těšína, Krakova a Frýdku.
Za centrálu jezdil jakýsi pan Kantor, obchodník z kůžemi z Vídně – israelita. Z vojenských pánů byli to „Fälmrich Grűnberger /žid/, kapral Kosc /Polák/, Lugsfűhrer Grűn /žid/ z Uher.Hradiště jak odborník.
První ráznější kontrola, která začla pašované kůže /to byly ty, které nebyly zdejším řemenářům centrálou přidělené/ rekvírovat a odvážet, přišla koncem léta 1915 a to Fälmrich Grűnberger, voják Košc a jako odborník Karbol, koželuh z Morávky.
Naši řemenáři nebyli na rekvisici připraveni a tak každému vzali něco na památku, samozřejmě že bez náhrady a pro poprvé bez pokut peněžitých. Od té nehody měli se naši výrobci na pozoru a zřídili si ve vinárně pana Jos.Adámka v Místku zpravodajskou službu. Ve zmíněné vinárně stálo vždy připraveno kolo a jak jeli vojenští páni, vždycky se kdosi našel a dojel s depeší do Metylovic. Věděli tedy ¼ neb ½ hodiny předem, že jde komise a s největším „tumlem“ vše skryli.
Byla-li komise zvlášť přísná, „obětoval“ se kaprál Kosc a za různé výpalné v podobě jídla, kuřiva atd.přišel den před komisí a sděloval, kdy a kdo na komisi přijde. Hodně na ruku byla také stanice ve Frýdlantě. S praporčíkem Grűnbergem uzavřena dokonce smlouva, že na nic nepřijde a dostane za to od kusů určitý poplatek.
Pan praporčík buď byl nešikovný nebo mnoho spoléhal na naše lidi, proto celá akce skončila s nezdarem. Někdo to udal /hádalo se na pí Š./ a pan praporčík měl z toho potahování u divizního soudu v Krakově. Metylovicům přidělili jiného komisaře, který kryl v prvé řadě sebe, poukazuje na nespolehlivost zdejších lidí. Říkával: „Co najdu,seberu“. A naší lidé si zase povídali: „Co dobře schováme, nenajde“. A tak bylo na obě strany dobře. Pánům ve Vídni se však nezdálo možným, že mohou zdejší řemenáři vystačit s těmi několika kožemi, které jim přidělovali a že si musí kůže opatřovat jinde – vždyť řemeslo kvetlo jako nikdy jindy. /Měsíčně docházelo za zboží do vesnice poštou ¼ milionů /250 000K/ a proto přikázali četníkům v celém okolí přísnou kontrolu a těmto podařilo se také zabavit i celý povoz. Na příklad v Kunčicích pod Ondřejníkem zabavil strážmistr Černý koží fůru /které patřily A.B./ a dal ji do úschovy p.starostovi v Čeladné. Ale ráno, když s komisí pro kůže přišel, byly pryč. Hledali je v Metylovicích, převrátili kde co, ale koží nenašli. /Kůže zatím stály i s fůrou přikrytou chvojím v lese u Božích muk/. Obžalovali p.Jana Čupu z krádeže, protože je od pí A.B. koupil, ale nemohli mu nic dokázat, protože mu pp.Šigut Leop. A Valent.Bílek dokázali, že byl s nimi té noci na Čihadle. Ostatním vyhrožovaly úřady zavřením, pokutami až do 50 000K, jenže ta kaše se nejedla tak horká, jak se uvařila a pan komisař Vévoda naměřil pp.Ant.Bílkové, Šigutovi L. a Bílkovi Val. po 100K pokuty do obec.kasy pro chudé.
Že při kontrolách docházelo i k zábavným scénám je samozřejmé. Jednou p.kantor jel dědinou, potkal robku z hor ana nese teletinu k starému Boháčovi vydělat. Teletina trčela ji z loktuše, poněvadž koží byl nedostatek, pomáhali si lidé tím, že ze zabitého dobytčete doma kůži donesli do Metylovic ku zpracování – běda ovšem, našla-li nějaká ta komise kůži, chudák už se s ní neshledal. Pan Kantor, jak ji zhlídl, cítil povinnost zrekvírovat. Zabavil kůže, ale dlouho se s ní netěšil. Koně s karetou a teletinou na ní nechal stát před domem p.B. a šel s panem strážmistrem Černým dovnitř vykonat přehlídku. Zatím co úřadovali vevnitř, venku teletina zmizela z karety. /Zrekvirovali ji pp.B.J., B.V. a H.F./ Po rekvisici jeli dále. Najednou se jim zdálo, že jim něco v karetě chybí a tu k své lítosti pohřešili teletinu. Vrátili se ihned s hromy a blesky zpět a hned na pana Leopolda Šiguta, který s nimi na přehlídce byl, kde je teletina. Dotyčný, který se už o příhodě dověděl, docela nevinně a se smíchem p.Kantorovi řek, že on o ničem neví – že byl přece s nimi ve stavení – a že má přece četníka na hlídání. Odtáhli s dlouhým nosem a „blahořečením“. Pan Kantor se nemohl nijak s tímto kouskem smířit a kde přišel na kontrolu, všude vykládal, jací jsou v těch Metylovicích gauneři. Dokonce i v centrále ve Vídni se pochválil, co se mu v těch Metylovicích stalo a když pak přišli do Vídně zástupcové zdejších řemenářů /B.V. a Š.L/ vyjednávat ohledně přídělu koží, uvítal je ředitel slovy: Sie metilowitger Diebe ich gebe ihnen einsperen, ukázal jim dvéře a bylo po audienci.
Jindy zase, když ani korporal Kosc nemohl dáti nám zprávu, že přijedou na prohlídku, přišli z nenadání. Zatím co komise byla u p.Vavřína Bílka, p.Val.Bílek dal zavříti dílnu. Dělníci koupili si na Čihadle kuráž a ostentativně vesnicí za komisí. Na zavřenou dílnu pak přibili plakát „Uzavřeno – Neštovice“. Jakmile komise přečetla vyhlášku „neštovice“, nápadně rychle od dílny pospíchala, jsouc doprovázena posměchem kurážných tovaryšů. Tato epizoda mohla mít vážné následky. Raport došel do Vídně do Centrály a tam si řekli, že to musí v těch Metylovicích skoncovat. Vypravili tedy troji komisi. 1.z Vídně, 2.z Krakova, 3.z Těšína. Byl tam p.hejtman, 1 nadporučík, 1poručík, asi 12 vojáků, celá stará komise s Gr. a Kosou / který poslal oznámení komise 2 dny napřed, co a jak bude/. Celou četnickou stanici frýdlantskou a s posilou z Místku. Přišli 3.směry: od Místku, z Frýdlantu a dokonce vrchy od Hodoňovic. Přišli do Metylovic k panu …a začli, by se ukázalo po dobrém, kde co je, že prý trest bude mírnější. Naši si mysleli: „Šak je to dobře schované“ a proto na otázku p.hejtmana: „Ukážete?“ řek Š.L.: „Suchen sie“. Hejtmana mohl čert sebrat, když to uslyšel. Však v Š. také byla malá dušička, když mu jadrnými slovy sliboval, že hledat budou a najdou-li něco nejmenšího, že půjde s nimi. Ale naštěstí nenašli nic. Dali si zavolat pana starostu, vysvětlili mu, proč přišli, že nic nenašli, ač vědí, že je tu koží dost a že se jim drze řekne „ať hledají“. Pan starosta měl co dělat, než vše urovnal, zaručit se musel, že bude dávat bedlivý pozor, aby se kůže nepašovaly. A páni, posilnivše se douškem vína dobrého i likéru i jídla z kuchyně pí B., s jakou přišli, s takou odešli, spokojeni jsouce vykonanou povinností. Naši si pak oddychli, že „vzácná“ návštěva nezaznamenala jiných ztrát, než toho trochu proviantu.
I svou dobrou stránku tato návštěva měla. Řemenářům zdejším zvýšili poměrně příděl koží, aby si nemuseli pašovat. Po té velké komisi již nebylo tak zle. Byla vykonána v červnu 1918.
Poměry utvářely se tak, že se navázaly styky s veliteli ve Frýdku, ovšem za odměnu a ba dokonce vykonali návštěvu někteří naši řemenáři u pana Carbola na Morávce, jako odborníci zabavili kůže jako on kdysi jim a tím se odškodnili za ztráty, které on způsobil někdy jim. Zrekvizované kůže ovšem nedostal zase všechny erár rakouský. Něco si nechala komise, něco odborníci, něco se odečetlo na útratu a teprve ten zbytek se poslal do Frenštátu p.Konvičkovi, který měl kůže vydělat pod úředním dohledem p.Kantora. A protože pan Kantor také chtěl žít, zcvrkla se zásoba na minimum.
Kdyby naší lidé si víc rozuměli a se navzájem neudávali, mohli klidně pracovat z jakékoliv kůže. Pánům ve Vídni by nebylo stálo za to, aby řemenáře v Metylovicích kontrolovali.
Kůže pašovaly se povozy až z Holešova, z Opavy, skupovaly se po okolí, objednávaly se ze Slovenska, z Budapeště a jinde. Ze Slovenska objednaly se svininy /ty nebyly kontrolovány/. Zasilatelé poslali dobře zabalené , dokonce rohy z nich mohly trčet, ale nikdo si jich nevšiml – protože byly deklarované jako svininy. Svininy pak naplněny hovězinou poslaly se zase zpět do Uher. Dobře se měli řemenáři za války.
U nás zpracovali kůže ze všeho tvorstva pozemského: z pakoňů, z velbloudů, oslů, jelenů, sobů, psů a jiných.
K doplnění záznamů o provádění rekvisic zboží dodávám, že v roce 1916 prováděl ji u nás pan dr.Svoboda, profesor, mě tato smutná úloha připadla pro obec Lhotku, kde jsem působil od června 1915 do konce roku 1917.
Konec říše Rakousko-Uherské
Ohlušeni vývojem světových událostí strachem o svůj život – v blízké Ostravě Moravské posílal na smrt desítky nevinných lidí předseda náhlého soudu, vojenský prokurátor „krvavý Matuška“, často na malicherné udání i vylhané. /Zdeněk Kratochvil/. Nepozorovali jsme, že za obzorem monarchie buduje se nový lepší svět, že základy říše jsou podkopány a že stavba co nejdříve se zřítí, aby uhnula novému zřízení lidštějšímu.
Obraz, který poskytovala monarchie ku konci svého trvání byl žalostný. Všichni zdraví muži od 18.do 60.let byli různými „musterunky“ odvedení na vojnu. Těžko odcházeli starší muži, ale smutná byla podívaná na 17. a 18.leté vlastně ještě děti, kteří měli ztrácet svůj život pro zájmy úplně cizí. Jak vypravují starší vojáci, že mladí usedavě plakali jako děti, srotili se v houf při první palbě a nebylo možno je dostati kupředu.
Vojáci, kteří již déle sloužili, naučili se v tom vojenském životě chodit. Utíkali přes frontu, dali se zajímat. 28.pluk pěší přešel přes frontu bez výstřelu a s hudbou do zajetí ruského.
Vojáci utíkali od pluků a tvořili tzv.zelené kadry, zvláště v okolí Uher.Hradiště se skrývali v lesích a byli dokonce ozbrojeni. Jiní zase ukrývali se doma na půdě, v seně, jiní „hledali“ svůj kadr. Když jsem jel v roce 1918 do Čech, tak celý vagón vojáků jezdil na černo. Vojáci utekli ze zaplombovaných vozů. Poslali oddíl vojáků ze severu na jižní frontu italskou, vagón zavřeli, zaplombovali, a když pak měli vystupovat – vojáků nikde. Opatřili si sekerku, prosekali se dnem vozu a při vhodné příležitosti prchli.
Vlaky civilní jezdily velice pravidelně. Zpoždění 2 a 3 hodiny nebyly žádnou zvláštností. Z Místku do Frenštátu tu jel vlak ….hodin. Vozy byly v hrozném stavu, okna vytlučena, v noci se nesvítilo a netopilo se vůbec. Na nádražích byly přímo útoky na každý vlak, protože vlaky jezdily zřídka, obyčejně 2 až 3 spoje denně. Často bylo nutno průvodčího něčím podplatit, aby ho pustil do vozu. Lidé si brali svíčky do vozů, aby si aspoň trochu posvítili. Ku konci vojny, když všichni muži odešli na vojnu, musely zastávat službu průvodčích ženy. Také na nádražích větších obstarávaly službu nosiček. Na nádraží ve Frýdku jsou dosud. Aut málo bylo vidět, protože všecka byla skoro rekvirována pro vojsko a většinou se nevrátila. Koňů nebylo. Lidé si vypomáhali tím, že se jich více sešlo a tahali pluhy místo koní sami.
Hlad vkrádal se již nejenom do rodin nejchudších, ale i do vrstev zámožnějších. Bylo velikým uměním opatřit si trochu potravin. Na venkově se ještě k nějaké té potravině dostalo, ale nejhůře bylo ve městech. Před obchody stálo spousty lidí ve frontách, tj. jeden za druhým jak přicházeli. Stávalo se často, že lidé již o časných hodinách ranních dlouho před otevřením obchodů stavěli se do front, aby byli z prvních a dostalo se na ně. Vše prodávalo se jen na lístky. Bez lístků bylo vše drahé.
Republika Československá
28.říjen 1918
Zas stojí tady národ,
Jak před věky tu stál,
Leč neporoučí jemu
Ni císař ani král.
Splnila se slova arciučitele národů Jana Amose Komenského: Pevně věřím, že po přejítí vichřic hněvu vláda věcí Tvých k Tobě se vrátí, o národe můj!
Dlouho nechal osud zkoušeti národ český až vyprostil jej z nadvlády německé. Udrží
svůj stát? Nebude se musel bít o jeho bytí a nebytí? Leč tyto myšlenky zaplašovány byly vlnou radostí, která objímala celé nitro. Jako by balvan ze srdce spadl, tak bylo lehce. Je konec války, konec vraždění, konec útrapám a vše, co kolem nás je, je naše – české. Jaký šťastný to den a my všichni jsme povděčni osudu, že jsme jej mohli zažíti.
Jak my jsme jej u nás prožívali?
Bylo to v pondělí. Byl takový den nijaký, pod mrakem, více k dešti přichystaný jako ku pěknému počasí. Byl jsem právě na poště – asi o půl deváté dopoledne. Ve škole se nevyučovalo pro epidemii chřipkovou, která v obci zle řádila a nejen v obci, ale v celém kraji. Zrovna v tutéž dobu přišel na poštu pan Jiří Merta, klempíř v Metylovicích a podal mi zvláštní číslo /vydání/ Moravsko-slezského denníku, na němž byla vytištěna proklamace nového státu Československé republiky a první její zákon, který zněl: „Státní formu určí Národní shromáždění s pařížskou československou národní radou. Všecky dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají zatím v platnosti.“
Pokládal jsem za svoji povinnosti, aby tak významný den v životě národa našeho byl u nás oslaven. Jako jednatel Sokola místního došel jsem ihned ku starostovi jednoty bratru Karlu Svobodovi a oznámil mu nejnovější zprávu. Pan Karel Svoboda ihned všeho nechal a sestavili jsme program. Ujednali jsme, že svoláme občany do obecního hostince, kde bude slavnostní proslov a pak, že se půjde průvodem po vesnici s hudbou. Sraz stanoven na 7.hodinu večerní.
Nejdříve vztyčen byl z věže kostela červeno bílý prapor, jako znamení, že je konec Rakouska. Pak pozváni hudebníci a hasiči. Mezi tím občané Šigut Leopold a Bílek Valentin, kteří se dověděli zprávu z Místku, odstranili z trafik a pošty rakouské orly a uřízli z tabulky obecní, označující místo, polovici německou. Naše obecní tabule měly totiž- neznámo z jakých důvodů – dvojjazyčné označení – obec Metylovice- Gemeinde Metilowik. Na dřevěnou boudu byl připevněn plakát, který zval občany na večer ku slavnosti.
Večer, když se sešeřilo, sbírali se lidé v houfcích ku obecnímu hostinci. Protože venku bylo sychravo, shromáždili se lidé v šenkovně, kde ku přítomným promluvil pisatel této kroniky o významu tohoto dne.
Po proslovu seřadil se průvod před obecním hostincem takto: napřed šly školní děti, mládež, pak hudba, za ní krojovaní, Sokoli, hasiči a pak ostatní lidé ve velkém počtu. Za zvuku hudby a zpěvu písní pochodovalo se nejdříve na horní konec na rozcestí ku Lhotce, pak na dolní konec, až k Čihadlu, zpět k obecnímu hostinci. Tam zahrála hudba Kde domov můj a Hej Slované. Provolána sláva českému státu i presidentu Masarykovi a lidé se rozešli do svých domů.
Domy mnohých občanů osvětleny a zdobeny prapory.
Druhého dne čtli jsme v novinách, jaká radost zavládla v celém českém národě, zejména Praha – hlavní město nového státu – jak jásala nad získanou svobodou. Stálo tam psáno: „V pondělí 28.října 1918 v 10 hodin dopoledne objevily se na vývěsních tabulích denních listů zprávy, které prudce rozrušily celou Prahu. Rakousko-uherský ministr oznamoval presidentu Spojených států severoamerických, Wilsonovi, že rakousko-uherská vláda uznává oprávněné nároky Čechoslováků na samostatný stát a že si přeje co nejdříve skončit válku a uzavřít mír bez ohledu na spojené Německo.“
Lidé se kupili u vývěsních tabulí, dychtivě četli překvapující zprávu a za mocného vzrušení rozčileně o ni hovořili. Rychlostí blesku letěla zpráva celou Prahou, zástupy rostly, zdálo se, že vyrůstají lidé z dlažby, jak rychle se ulice plnily. Zvláštní vydání listů šla na dračku.
Radostné pohnutí mocnu vlnou projelo nesčetnými zástupy. Druh druhu radostně tiskl ruku, lidé se na potkání objímali a vzrušeným hlasem plným upřímné radosti volali: „Jsme svobodni. Již nejsme otroky! Rakousko kapituluje!“
Jako kouzlem zavlály na ozářených domech prapory. Bílé a červené barvy českých praporů vesele svítily vedle pestré trikolory slovanské a mezi nimi se zamodraly hvězdnaté prapory americké. Na hrudích jásajících mužů a žen a štěbetavých dětí objevily se trikolory národních a slovanských barev. Čeští vojáci trhali z čapek „jablíčka“ s počátečném písmenem císaře Karla a drtili je podpatky na znamení, že neuznávají již žádného cizáka nad sebou. Na místě utržených jablíček zasvítily z čapek jasné stužky v českých a slovanských barvách a roztomile slušely našim milým vojínům. Na Václavské náměstí se valí nové proudy rozradostněných zástupů. Nadšení roste. Ze zástupů zní velebný zpěv naši národní hymny: Kde domov můj. Ještě poslední tóny doznívají někde na výšinách a již hřmí rázný pochodový nápěv Hej Slované! Nad šumícím mořem nepokojných hlav se třepetají četné praporečky a říjnový vzduch otřásá se hromovým voláním: „Ať žije Masaryk! Sláva Wilsonovi! Sláva českému státu! Nazdar!“ Výkřiky a provolávání slávy se splétají, mísí a sílí a přecházejí v burácející bouři, konečně vítězně jimi pronikají opět zvuky naší hymny. Do zpěvu radostně vzrušených davů vpadá vojenská hudba, která hraje české národní písně. Za hlučného smíchu a všeobecné veselosti odstraňují se z budov dvojhlaví orli. S třeskem padají na dlažbu toto znaky české poroby a třistaletého utrpení a zlacené jejich korunky se válejí na dlažbě v blátě. Chodci do nich kopou.
Rychle všude zakrývají neb zabarvují dvě nepatrná písmenka c.k., která pro český národ znamenala dlouhou dobu utrpení pod vládou německého roku Habsburského. Národ lámající pouta třistaletého útlaku nesnese potupných známek svého otroctví a proto musí rychle zmizet vše, co připomíná tyto smutné doby.
Na staroměstském náměstí před památnou radnicí ozdobenou četnými prapory, odpoledne se nakupily nepřehledné davy lidu. Na balkoně radničním zasedli členové Národního výboru a jejich jménem promluvil ku shromážděným zástupům dr.Soukup kovově znějícím hlasem: „Po 300.letech povstává československý národ k novému životu v samostatném státě. Staré Rakousko propadá se do hrobu. Národní výbor převzal již vládu nad československým státem. Věc naše zvítězila a co máme, nikdo na světě nám již nevyrve.“ Hromové bouře souhlasu a jásavé volání slávy zaniklo v nadšeném zpěvu, jenž se rozezvučel mezi Staroměstskou radnicí a Týnem.
Dlouho do noci hřměla rozjásaná Praha bouřným plesem a upřímnou radostí nad velikou dějinnou událostí, kdy podle věsteckých slov našeho Komenského vrátila se národu českému vláda jeho věcí. Nad útlými obrysy Hradčan dávno již pohasly poslední zážehy nezapomenutelného večera a hučící Vltava se zase přikryla jemnými clonami mlhové šedi, když Praha po 300.letech poprvé se ukládala k blaženému spánku.
V nočním klidu telegrafické dráty rychlostí blesku neslyšně roznášely radostné zvěsti o svobodě a samostatnosti českého národa. Opravdu slavný jest den 28.říjen 1918 a navždy zůstane zapsán zlatým písmem v dějinách českých.
Ještě toho dne vydal Národní výbor toto prohlášení: „Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných svobodných kulturních států světa. Národní výbor, nadaný důvěrou veškerého lidu československého, převzal jako jediný oprávněný a odpovědný činitel do svých rukou správu svého státu.
Lide československý! Vše, co podnikáš, podnikáš od tohoto okamžiku jako nový svobodný člen velké rodiny samostatných svobodných národů.
Novými členy v těchto chvílích zahajují se nové bohdá slavné dějiny Tvoje.
Nezklameš očekávání celého kulturního světa, který se žehnáním na rtech vzpomíná Tvých slavných dějin, jež vyvrcholily v nesmrtelné výkony československých legií na západním bojišti a v Sibiři. Celý svět sleduje Tvoje kroky do nového života. Tvůj vstup do země zaslíbené. Zachovej štít čistý, jako jej zachovalo Tvé národní vojsko, Československé legie. Buď si stále vědom, že jsi občanem českého státu, nejen se všemi právy, nýbrž i povinnostmi. Na počátku velikého díla ukládá Ti Národní výbor, ode dneška Tvá vláda, aby Tvé chování a Tvá radost byly důstojny veliké chvíle nynější. Naši osvoboditelé Masaryk a Wilson nesmí býti zklamáni ve svém přesvědčení, že dobyli svobody lidu, který dovede sám sobě vládnouti, ni jediným rušivým činem nesmí býti zkaleny nynější veliké okamžiky, ni jediný z Vás nesmí se dopustiti ničeho, co by mohlo vrhnouti stín na čisté jméno národa.
Každý z vás musí bezvýhradně šetřiti všeho, co jinému je svato. Svobody osobní, majetku soukromého nesmí býti dotčeno. Podrobiti se bezvýhradně rozkazu Národního výboru.
V Praze dne 28.října 1918.
Za Národní výbor československý Dr.Fr.Soukup, Jiří Stříbrný, Dr.Vavro Šrobár, Antonín Švehla, JUDr Alois Rašín
Tak provedena československá revoluce, ideálně jako nikde na světě, bez jediné oběti na životě, bez jediné kapky krve.
Samostatný československý stát byl dílem neúnavných pracovníků doma i za hranicemi.
Za hranicemi pracoval Národní výbor, v jehož čele stál profesor Dr.Tomáš Masaryk, který má hlavní zásluhu o organisování zahraničního odboje. S ním ruku v ruce pracovali Dr.Eduard Beneš a Slovák Milan Rastislav Štefani, jakž i celá řada nadšených a poctivých Čechů a Slováků, kteří sběhli od svých pluků rakouských i těch, kteří zajati byli v Rusku, Francii, Itálii, vytvořili tak řádné československé vojsko a vydobyli nám naši samostatnost. Svou krev i životy kladli na oltář vlasti.
Budiž všem věčná paměť. Jako ruský dobrovolec a československý legionář padl v rusku člen tělocvičné jednoty Sokol v Metylovicích František Panáč, povoláním učitel ve Lhotce.
My jsme tyto členy zahraničního vojska pojmenovali proti jejich vůli legionáři. Správně se mají nazývat „československé zahraniční vojsko.“
Doma pak připravoval převrat Národní výbor s Mafií. V čele národního výboru byli Dr.Frant.Soukup, Jiří Stříbrný, Dr.Vavro Škrobár, Antonín Švehla a JUDr. Rašín
Vyhlášením 14.října 1918, ve kterém Národní rada pařížská byla proměněna v národní vládu československou a hned na to „Deklaraci washingtonskou“ byla dána pádná odpověď na císařův manifest.
Obě ty události naší zahraniční akce byly známy v Praze naším vůdčím politikům již 20.října 1918, avšak tajily se před širší veřejností, aby neprovedla nějaký neuvážený čin. Národní výbor v Praze rozhodl, že se má vyčkati chvíle, až bude Rakousko úplně kapitulovat. Hlavním důvodem pro toto rozhodnutí byl zřetel, aby se zabránilo zbytečnému prolévání krve, neboť bylo jasno, že je třeba počítati s tím, že se proti pokusu českému o převrat a vyhlášení samostatnosti československé postaví Rakousko na odpor vší silou. Uplynulo několik dní plných vzrůstajícího napětí, ale dokazujících přece neklamně blížící se smrt Rakouska. Jestliže například vyšly Národní listy, které byly úředně zastaveny opět 19.října, aniž čekali na úřední povolení a když v neděli 27.října 1918 oslavovaly pražské denníky Masaryka a Wilsona celým články bez zakročení censury, v tom už tkvělo znamenité zadostiučinění, značící zjevnou kapitulaci Vídně. Dokonce vydala pasy do Švýcar naší delegaci, aby mohla do Švýcar do Ženevy, aby se mohla tam domluvit s Masarykem a jeho spolupracovníky. Dne 24.října vydala delegace složená ze všech politických stran, mimo lidovou, přes Vídeň a Curych do Ženevy. V delegaci byli tito pánové: G.Habrman, A.Kalina, V.J.Klofáč, Dr.Karel Kramář, Fr.Staněk, Dr.Preisem a Svobodou, aby se poradili s mluvčím prozatímní vlády naší drem Benešem. Ve Vídni měli ještě poradu s Poláky a Jihoslovany.
Dr.Kramář přijel také do Vídně i s drem Rašínem a radili se, mají-li vůbec do Švýcar jeti, poněvadž Dr.Rašín podle zpráv, které dostal, měl dojem, že bude nutno provést doma převrat co nejdříve. Nakonec bylo dohodnuto, aby delegáti přece jenom odjeli, ale bylo též smluveno, že věc, bude-li nutno, v Praze provedou, i kdyby delegáti Národního výboru byli ještě za hranicemi, což se také stalo.
Když v Paříži dostali zprávu, že Vídeň dala souhlas k odjezdu do ciziny našim politikům, aby vstoupili ve styk s prozatímní vládou československou, byli tak překvapeni, že v prvé chvíli nechtěli věřiti těmto zprávám, protože nevěděli, že rozklad Rakouska již tak pokročil. Myšlenka na dohodu i domluvu domácích pracovníků se zahraničními pochází sice od Beneše, ale byla uskutečněna vídeňskou vládou, která si bláhově od těch styků slibovala uklidnění doma. Delegace pražská byla přijata Osuským, který byl šéfem naší tiskové akce ve Švýcarsku, načež 28.dojel z Paříže Dr.Beneš, provázen Markovičem a Strimplem.
V ženevském hotelu se sešli politikové čeští v průvodu finančních odborníků, aby vyslechli zprávu o stavu zahraniční akci revoluční a uradili se ve dnech 28.-31.října navzájem, jak a kdy by se měla celá akce dovršiti, počítajíc s pravděpodobností, že válka bude ukončena na jaře 1919.
Jednání nemělo rázu schůzí, nýbrž formu přátelských rozhovorů, neboť ujednání a rozhodnutí se mělo doma předložiti stranám a Národnímu výboru. Ujednána forma státu jednomyslně, stanovena první vláda /některé osoby byly pozměněny, například vypadl Dr.Šámal a ze Slováků Dr.Ivanka, jako nebyl nikdo jmenován za stranu lidovou/ i s tím dodatkem jednomyslným, že členem kabinetu bude po vzoru rakouském ministr krajan německý, hlavou republiky že bude profesor Masaryk. Dále ujednáno o tom, jak se má provést v Praze přechod a převrat – v den, kdy už jej nedočkavý Národní výbor prováděl v Praze i jinde, se Švehlou v čele „po svém“ – jak se má postupovali ve věcech hospodářských – až do okolkování bankovek, provedení pozemkové reformy a zavedení franku místo rakouské koruny.
Dne 30.října došly sice zprávy o zhroucení se rakouské fronty proti Itálii i zvěsti o událostech pražských, ale byly tak zmatené, že jim prostě účastníci sněmování nerozuměli. Před svým odjezdem odevzdali pražští delegáti 31.října do rukou dra Beneše slavnostní prohlášení, jež mělo býti uveřejněno ve vhodné chvíli a jímž uznávali a schvalovali jednomyslně vše to, co bylo dosud provedeno zahraniční akcí ve prospěch osvobození národa, vyslovujíce Národní radě československé a vlastně již prozatímní vládě vděčnost za veliké zásluhy, jež našemu národu prokázala.
Hlavní význam ženevského ujednání dlužno spatřovati v tom, že se obě fronty našeho odboje slily v jeden nerozborný celek a přitom v nejúplnější shodě a harmonii dorozuměvše se úplně o všech otázkách, takže byla plně odůvodněna odpověď Masarykova, že je hluboce pohnut jednotou zástupců všech stran.
Dr.Beneš dal pak telegrafovati presidentu Masarykovi do Washingtonu 4.listopadu zprávu, vyzývaje ho jménem zúčastněných, aby se vrátil jako hlava státu co nejrychleji, neboť jeho přítomnost je naprosto nezbytná, a to tím spíše, že jeho autorita je neomezená. Na trvalém významu ani ceně těchto ženevských porad neubírá v nejmenším, že zatím zázračným řízením provedla Praha převrat, aby vrátivší se delegáti přišli k hotovému. Jádro ujednání bylo pak vtěleno ve skutek.
Dne 30.října 1918 prohlášena samostatnost také na Slovensku svatomartinskou deklarací.
Dne 6.listopadu 1918 vrátila se delegace Národního výboru ze Ženevy. Zprávu o zájezdu podal Dr.Karel Kramář, vůdce delegace.
Život šel dál, radostné opojení, které zmocnilo se uklidňovalo a lidé vraceli se zas ku všednímu životu. Nespolehliví živlové z veřejného života odstraňováni a nahrazeni lidmi českými. Také v Místku na hejtmanství nastaly změny. Dosavadní hejtman Knesl byl dán do pense a na jeho místě dosazen dosavadní komisař Vévoda.
8.listopadu 1918 vzpomenuto na školách výročí bitvy na Bílé Hoře.
V zemích sudetských chtěli utvořiti své území Sudetenland a přidati se k Německu. Muselo tomu býti zabráněno. Bylo utvořeno vojsko, Stráže svobody se nazývalo. Byli to příslušníci jednot sokolských a dělnických, ovšem i ostatní sloužící vojsko. Nejvyšším velitelem byl Dr.Josef Scheiner, starosta České obce sokolské.
První sněm
Dne 14.listopadu 1918 sešel se první český sněm – Národní shromáždění – složené ze zástupců všech politických stran v počtu 256 osob. Toto slavností zasedání zahájil Dr.Karel Kramář.
Znovu zrozený stát český prohlášen byl jednomyslně Československou republikou a za nepopsatelného nadšení zvolen jednomyslně Dr.Tomáš G.Masaryk jejím prvním presidentem.
Předsedou tohoto národního shromáždění zvolen byl poslanec Tomášek.
Zvolena byla první vláda československá
Předsedou ministerstva Dr.Karel Kramář
Ministrem zahraničí Dr.Eduard Beneš
Ministrem národní osvěty Gustav Haberman
Ministrem vnitra Antonín Švehla
Ministrem spravedlnosti Dr.Frant.Soukup
Ministrem orby Karel Prášek
Ministrem veř.prací Frant.Staněk
Ministrem financí Dr.Rašín
Ministrem nár.obrany Václav Klofáč
Ministrem obchodu Dr.A.Stránský
Ministrem pošt Jiří Stříbrný
Ministrem zdravotnictví
a pro Slovensko Dr.Vavro Šrobar
Ministrem zásobování Dr.Boh.Vrbenský
Ministrem železnic Dr.Isidor Zahradník
Ministrem soc.péče Dr.Lev Winter
Ministrem války Dr.Milan Rastislav Štefánek
Ministrem pro Moravu Dr.Mořic Hruban
Novému státu dána byla forma republiky demokratické.
Slovo republika vzniklo z římských slov: res publica, to znamená věc veřejná. Státní věci jsou v ní společné všem. Slovo demokracie jest původu řeckého: démos znamená lid, kratos – moc. To znamená, že v republice Československé je lid jediným zdrojem veškeré moci státní.
Nechť žije a vzkvétá Republika československá!
27.listopadu 1918 první zasedání obecního zastupitelstva v novém státě. Pan František Halata zplnomocněn, aby s panem Bílkem Tomášem projednal pronájem bytu pro pana učitele, protože v obci byl nedostatek bytů.
Obecní zastupitelstvo se dále usneslo pronajat obecní hostinec ofertním řízením. Soutěž ohlásí se v Mor.slezském deníku 1.a 8.prosince. Lhůta soutěže končí 15.prosincem 1918.
Ohledně býka obecního promluví pan farář s panem Neumanem z Lubna. Peníze na zaplacení výloh vzniklých chovem býka budou se od občanů vymáhati.
Na dítko po zemřelé Liberdové, t.č. v Janovicích, se bude platit 10kč měsíčně.
Nový nájemce obec.hostince
15.prosince 1918 obecní hostinec pronajat panu Aloisi Tajchmanovi, dosavadnímu nájemci na další tři léta za 2000 kč ročního nájmu. Daně si bude platiti pan nájemce sám. Za uplynulé roky 1917 a 1918 doplatí nájemce náhradu 1500kč.
18.prosince 1918 – Slavností zasedání obecního zastupitelstva
Na oslavu památného dne, kdy první president Československé republiky Dr.T.G.Masaryk vrací se po delším nedobrovolném vyhnanství do své vlasti, sešlo se zastupitelstvo obce Metylovice ku slavnostnímu zasedání.
Slavností proslov na schůzi té pronesl člen zastupitelstva:
Aby tato dějinná událost zachovala se ve zdejší obci na věčnou paměť, usnáší se obecní zastupitelstvo následovně:
V obci Metylovicích postavena bude z prostředků obecních nemocnice a chudobinec, kterážto budova ponese jméno prvního presidenta republiky T.G.Masaryka.
K téže oslavě upraví obec z prostředků obecních prostranství před kostelem v pěknou náves, která se posází lipami a nazvána bude návsí presidenta Masaryka.
21.prosince 1918
Slavný návrat prvního presidenta Československé republiky Dr.T.G.Masaryka.
Jako psanec šel jsi v dál
pochopy všech mocných štvaný,
vracíš se k nám jako král,
národem jsi milovaný.
Ještě nevyprchalo nadšení 28.října, když nová vlna radostí naplnila srdce všech věrných Čechů a Slováků, neboť vracel se po dlouhých útrapách a bojích v cizině první president našeho státu do vlasti.
V ten prosincový den už od časných hodin ranních plnily se ulice lidmi z Prahy i z venkova. Lidmi oděnými ve stejnokroje sokolské, v kroje národní, ale nejvíce v šatě občanském. Vše hrne se ulicemi k nádraží Wilsonovu, aby se ubraly na vykázaná místa.
Jedna hodina odpoledne snesla se do rušných ulic pražských, když zazněly rány z děl na znamení, že vlak s presidentem vjíždí na nádraží.
Jely vlaky dva. První jel s čestnou rotou složenou z legionářů všech druhů. Druhý pak s ověnčenou lokomotivou, vlak presidentův.
Na nádraží hlava na hlavě, vojsko, sokoli tvoří čestnou stráž. K uvítání přišli presidentova rodina, ministři, novináři, přátelé.
Velebné zvuky hymen české a slovenské znějí, prapory se sklánějí – hlava státu vchází na nádraží, sestupuje z vozu.
Nejdříve vítá ho dcera, neviděla tatíčka po 4 dlouhá léta. Vítají ho Moravané staroslovanským způsobem: chlebem a solí. Pak objímá ho Dr.Kramář a vítá starosta města Prahy.
Vystupuje z nádraží a za ohromného jásotu sedá do připraveného a ozdobeného auta s poslancem Tomáškem a pomalu celý průvod jede Prahou k budově sněmovny. Nemohou rychle jeti, protože ulice jsou přeplněny jásajícím lidem: každý chce ho vidět, každý chce ho pozdravit.
Po celé cestě znějí hymny, slovanské písně, volání slávy. Nazdar!
U budovy sněmovny krásně vyzdobené sestoupil president z auta, aby vykonal slib presidentský do rukou předsedy poslanecké sněmovny Tomáška.
Po uvítání vyzval jej předseda sněmovny Tomášek, aby slíbil jako president Československé republiky na svou čest a svědomí, že bude dbáti blaha republiky a lidu a šetřiti zákonů. Načež president Masaryk odpověděl pevným hlasem „Slibuji“.
Nato zazpívali všichni přítomní „Kde domov můj“.
Slavný vjezd skončen a president odejel za svou rodinou.
Ze života prvního presidenta Československé republiky
Jako většina našich slavných mužů, tak i první president náš, pochází z chudobných rodičů. Narodil se 7.března 1850 v Hodoníně. Otec jeho byl kočím na císařských statcích, Slovák, rodem z Kopčan. Matka byla Hanačka z Hustopeče, vychována německy. Masarykovi často se stěhovali. Ve 2.roce hned stěhovali se do Mutěnic, kde v drábovně pobyli do jara r.1853. Toho roku vrátili se zase zpět do Hodonína a bydleli v chalupě „Na plese“. Dokola prostírá se rovina s výhledy do daleka. Roku 1856 stěhuje se rodina Masarykova na dva roky do dvora v Čejkovicích, r.1858 na rok do Čejče a zase do Čejkovic, kde tísnila se rodina v úzkém domku až do roku 1862. Zde prožíval Masaryk svá dětská léta s mladšími bratry Martinem a Ludvíkem. Otec byl člověkem přírody, který narodil se jako nevolník a na němž byly znatelné účinky roboty a poroby. Zprvu byl kočím, později drábem a nakonec hospodářem. Ale vliv na výchovu Tomášovu měla hlavně matka, bývalá kuchařka u pánů v Hodoníně.
Do školy začal president chodit v Hodoníně a v Čejkovicích. Roku 1861 dostal se Tomáš na reálku do Hustopeče, mezi kterouž dobou přišel otec do Hodonína. Ale po třech letech jsou Masarykovi opět v Čejči, ale r.1867 odcházejí do soukromé služby v Miroslavi.
Léta 1870 až 1888 prožila Masarykova rodina v Kloboukách, kamž jezdíval Tomáš jako student.
Jako žák i jako student byl veselý, čilý a nevyhnul se žádné radosti a zábavě, které tehdy venkov skýtal.
Na německé reálce piaristů v Hustopeči oblíbil si fysiku. Všichni učitelé Masarykovi pozorovali jeho bystrost, pozornost, přemýšlivost a píli. Měl jíti na učitelskou přípravku – preparandu, do níž se přijímali hoši 16tiletí. Ale poněvadž bylo Tomáši teprve 14 let, šel do Vídně na umělé zámečnictví. Ale od strojního mechanismu utekl domů na Čejč. Trpce želel ztráty svých knih a zejména atlasu z Reálky, jež mu jeho spoluučeň ukradl.
V Čejči ho dal otec k panskému kováři. V kovárně pracovalo se od tří hodin ráno do desíti ba i do jedenácti hodin noční, nepřetržitě. Tato kovářská práce utužila Tomášovou vůli i tělo.
Na radu bývalého učitele nechal kovářství a šel do Čejkovi k rektorovi školy za učitelského praktikanta bez platu. Tam učil chlapce i děvčata, hrál někdy na varhany a chodil na pohřby. Protože špatně vyslovoval latinské modlitby a v Čejkovicích na zámku zůstalo po jezuitek mnoho německých knih s latinskými rčeními, jimž Masaryk nerozuměl, začal se učit latině. Později učil se soukromě u pátera Sátory. Na jeho radu složil ve Strážnici zkoušku z primy gymnasia a šel r.1865 do sekundy německého gymnasia v Brně.
Výborně studoval, takže byl primusem, ač se musil živiti tím, že slabší studenty připravoval na vyučování. Mnoho četl, zvláště katolické knihy o misionářství. V kvintě popsal socialis. Pro rozpory s profesory o češství a germánský režim na ústavě odešel na gymnasium do Vídně. Národní uvědomění českých studentů na německém gymnasiu brněnském posilovaly české , moravské a slovenské národní písně. Ve Vídni poznal českou historii z románu Herlošových. Uvědomil si význam národních menšin a jeho heslem se stalo: „Nedat se a nebát se!“
Ve Vídni strávil Masaryk na akademickém gymnasiu 12 let. Maturoval roku 1872. Mocně naň působily vojny padesátých a šedesátých let devatenáctého století. V roku 1863 rebelie Poláků proti Rusku přiměla Masaryka, že se učil polsky. Již v Brně psal román a básně.
Od r.1878 studoval na vídeňské universitě filosofii přírodní vědy a nauku o skladbě lidského těla. V tom roce stal se také vychovatelem v rodině vídeňského bankéře. Byl náruživým čtenářem, zvláště cestopisů a statistik. Četl knihy francouzské i německé a duch jeho se prohluboval. Prospělo mu, že již za svého učitelování v Čejkovicích učil se francouzsky. Později četl také rusky, anglicky a italsky, aby mohl sledovati myšlenkový vývoj Evropy. Jako by byl tušil, že mu znalost tolika jazyků ve světové válce prospěje. Naučil se stavěti ke všemu kriticky a nepřejímal vše z ciziny bez rozvahy. Hleděl daleko široko kolem a doporučoval svému národu jen vše zdravé a prospěšné.
Český život ve Vídni soustřeďoval se ve spolcích dělnických, v Besedě a Akademickém spolku, v němž byli většinou Moravané a jehož byl Masaryk po 3 semestry předsedou.
Roku 1876 byl Masaryk promován za doktora filosofie a odešel do Lipska.
V Lipsku seznámil se v roce 1876 se slečnou Karlou /Charlotta/ Gariguovou, vysoce vzdělanou dívkou, kterou v roce 1877 učinil svoji chotí a podle anglického způsobu přijal její jméno a jmenoval se pak Dr.Tomáš Garigue Masaryk.
Roku 1882 povolán za mimořádného profesora na českou universitu v Praze, jejím řádným profesorem jmenován byl v roce 1896.
V Praze rozvinul plodnou činnost učitelskou, organizační, spisovatelskou, zpravodajskou a politickou. Založil a řídil od r.1883 časopis „Athenaenm“, stál i v čele redakce Ottova Slovníku naučného, měl vliv na časopis Čas, od r.1893 redigoval Naši Dobu. Měl přední účastenství ve sporech rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Byl hlavou politické strany „realistů“ a r.1891 byl zvolen za poslance na vídeňskou říšskou radu za kraj.
Velkou činností přednáškovou uvědomoval lid a šířil jeho obzory. Doporučoval studium jazyků a cestování. Sám cestoval po Evropě, Egyptě, Palestině, Rusku, Americe.
Masaryk získal si velkých zásluh o český národ, hlavně o rozbití Rakouska-Uherska osvobozením československého národa z jařma habsburského, pod nímž jsme byli od roku 1526.
Masaryk měl 4 děti: 2 syny a 2 dcery.
Se svojí vzdělanou chotí promýšleli cesty a prostředky osvobozovací a když vypukla světová válka, poznali oba, že nyní udeřila Masarykovi hodina. Obětavá manželka a matka, paní Masaryková, posílá svého manžela za hranice, aby pomáhal s ostatními bojovníky doma i za hranicemi rozbíjeti pouta poddanství a dobývati svobody milovaného národa.
Masaryk opouští rodinu a spěchá do Švýcar, Francie, Anglie, Ruska a Ameriky, všude řeční, stýká se se státníky, organizuje branný odboj ve vybudovaných legiích, získává všude sympatie a zájem pro český národ a jeho svobodu. Zatím jeho rodina trpí doma nedostatkem, vládním útiskem i pronásledováním ba i nemocí.
Na četných cestách po Evropě a Americe nedbal Masaryk četných nebezpečí a hrdinně kráčel k jasné metě národního osvobození a vybudování samostatného státu československého. A že činil to světoznámý pracovník vědecký, všude popřávali mu sluchu a věc se dařila, zvláště po dohodě s W.Wilsonem, presidentem Spojených států severoamerických.
Masaryk se Štefánkem, Benešem a legiemi doplnili revoluční práci Mafie doma a 28.září 1918, když se Bulharsko vzdalo válčení a když v říjnu 1918 rakouský ministr Andrassy oznámil presidentu Wilsonovi kapitulaci Rakousko-Uherska, nastává nekrvavý převrat v Praze. Národní výbor ujímá se vlády a Habsburkové prchají z Vídně a Hohenzollernové z Berlína.
Masaryk vrátil se k nám z ciziny, vidí celý národ soustředěný v jeden šik, ale svou ženu, která tolik útrap a příkoří přečkala, nemocnou.
Hradčany po tolika stech letech ožily novým životem. Usadil se v nich ne sice král, ale první president naší republiky. Nechť jsou symbolem sjednoceného národa a nechť sláva jejich nezhasne již nikdy více!
22.prosince 1928 obecní zastupitelstvo schválilo obecní účty, nedoplatky školního platu se odepsaly.
Varhaníkovi, panu Josefu Halatovi, zvýšen roční plat ze 60k na 200k od 1.ledna 1919 počínaje a panu starostovi přiřknuta válečná náhrada 1000kč za jistě odpovědný úkol v době války.
Letošní vánoce byly opravdu radostné. Vrátila se národu našemu svoboda a byl konec útrapám války, konec zabíjení nelidského. Oddychli jsme si. Ovšem všude nebylo radosti. Mnohde vzpomínali na svého tatíčka, bratra, syna, kteří v daleké cizině odpočívají již spánkem spravedlivých a nikdy se již nevrátí mezi nás.
V tomto památném roce působili na zdejší škole pánové Bőhm Petr jako řídící, Bohuslav Kolčava a Josef Miller jako učitelé, slečny Františka Cibulková a Terezie Špačková jako literní učitelky a slečna Františka Jakubková jako učitelka ženských ručních prací.
11.prosince 1918 složilo učitelstvo celého okresu místeckého slib věrnosti republice do rukou komisaře pana Vévody.