2006

Starosta: Věra Petrová
Řed.školy: Mgr.Alena Kořínková
Farář:  Bronislav Wojnar
Obecní zastupitelstvo

Na svém zasedání 2.1. schválilo žádost o zřízení nového bodu veřejného osvětlení na rozhraní Metyloviček a manželů Juřicových.
Souhlasilo s podáním žádosti o příspěvek z nadace Duhová energie na vybudování víceúčelového hřiště.
Vyhovělo žádosti paní Plankové a zaměstnanci obce opravili kanál, který zničila těžká vozidla stavebníků.
Schválilo použití výtěžku obecního plesu na vánoční osvětlení obce.

Na veřejné schůzi 17.1. starostka seznámila přítomné s problémy obce jako jsou opravy místních komunikací, projekt vnitřní rekonstrukce základní školy s přístavbou sportovní haly i s

výsledky výzkumu zájmu o plynofikaci.
Vysvětlila, proč je na nové komunikaci ke hřbitovu v zimě souvislá vrstva ledu, takže se po ní nedá chodit ani jezdit. Při stavbě se totiž na cestu navezla vrstva strusky a zalila

penetrací. Spodní voda se tlačí struskou, narazí na nepropustnou vrstvu a snaží se dostat na povrch.

Zamítlo žádost Sokola o částku 18 000Kč a schválilo pouze původních 15 000Kč.
Všemi hlasy odsouhlasilo zvýšení rozpočtu na tento rok na 50 000 pro základní školu a pro mateřskou školu na 30 000Kč.

Rada vyhověla 21.2.žádosti manželů Kulhánkových o příspěvek na opravu veřejné komunikace před jejich prodejnou MaJ.

Zastupitelstvo se 21.3. seznámilo s dvoudenní akcí, která proběhne 6.-7.května v prostorách hřiště i v budově sokolovny v rámci přeshraniční spolupráce s městem Turzovka.

Spolufinancuje ji Evropská unie.
Schválilo žádost mysliveckého sdružení o kooptaci jejich zástupce do stavební komise.
Neprošel návrh na zrušení smlouvy s ing.Spustou. při  této příležitosti zastupitelé rozhodli, aby texty všech uzavíraných smluv rozhodovali oni, ne jen rada.

Rada 22.3. schválila platbu měsíčníku Mikroregion z obecních peněz – občané ho budou dostávat zdarma.
Vyhověla požadavku Mysliveckého sdružení vytěžit 2-3m3 spadlých a polámaných stromů.
Zastupitelstvo schválilo žádost Miroslava Běčáka o posunutí značek, označující obec Metylovice u autobusové zastávky „Rozcestí Ondřejník“ o 100 metrů dále  ve směru na Lhotku, pokud

tuto změnu kladně posoudí i dopravní policie.
Souhlasilo s umístěním znaku obce na prapor tanečního souboru Beseda.

Všemi hlasy schválilo 16.5. návrh smlouvy s firmou AVE CZ – svoz odpadu s tím, že smlouva bud podepsána na dobu neurčitou s tříměsíční výpovědní lhůtou.
Rozhodlo, že některé požadavky mateřské školy na opravu a údržbu budovy a cesty provedou zaměstnanci obecního úřadu v rámci své pracovní náplně. Také  pověřilo starostku, aby si

vyžádala reference o firmě LACKO.

Souhlasilo se  zakoupením potrubí na zatrubnění příkopu u pana Krpce. Práci provedou zaměstnanci obecního úřadu.
Na žádost občanů z části Žukov bude místní komunikace opravena recyklátem. Práci provedou zaměstnanci obecního úřadu.
Zastupitelstvo se vzdalo odměn za červenec a srpen ve prospěch obce.
Schválilo žádost o poskytnutí výjimky z průměrného počtu žáků pro školní rok 2006/2007.
Odsouhlasilo zvýšení poplatku za pronájem sálů v sokolovně v topném období od poloviny září do konce dubna na 1 000Kč, mimo topnou sezónu zůstává 500Kč.

Zastupitelé 12.9. rozhodli všemi hlasy, že obecní úřad poskytne peníze na materiál pro opravu břehu potoka u čp. 139. Pokud nebude žadatel s opravou svépomocí souhlasit, zažádá

obecní úřad o dotaci z programu Prevence před povodněmi. Pokud bude dotace přidělena, opraví břeh v mnohem větším rozsahu.
Vzali na vědomí informaci o tryskové metodě při opravách komunikací. Jeden m2 vyjde na 210Kč bez DPH.
Odsouhlasili projekt k využití areálu hřiště za školou a souhlasili, aby fakturu za projekt uhradil obecní úřad .
Schválili smlouvu o dílo Zastávkový záliv s firmou ODS.
Po předložení hotového projektu multifunkčního areálu Koňské nebe česko-kanadskou společností Lifestyle develpments  dali všemi hlasy souhlas k uskutečnění tohoto projektu a jeho

zařazení do územního plánu obce s podmínkou, že se obec nebude na projektu finančně podílet.

Zastupitelstvo 2.10. vzalo na vědomí zprávu místostarostky o převzetí KTR firmou Baroš.
Chválilo přijetí dotace ve výši 20 000 Kč na komunální volby.
Potvrdilo cenu prodávaných pozemků patřících Obec-Investu. Cena zasíťovaných činí 400 Kč za 1m2, cena nezasíťovaných 100 Kč za 1m2.

Na veřejné schůzi občanů 10.10. starostka zhodnotila bod po bodu plnění volebního programu jak KDU-ČSL tak SNR. Konstatovala, že volební program byl splněn téměř beze zbytku. Tím, co

se nesplnilo, je plynofikace. Nebyla dokončena pro malý zájem občanů. Navíc se z Fondu životního prostředí už státní dotace na vybudování plynovodního řadu neposkytují. Následně byly

zodpovězen dotazy a připomínky občanů.
Proč je na cestě na Čupek umístěna dopravní značka Zákaz vjezdu mimo dopravní obsluhu – je to prevence proti dalším Technoparty, které byly na louce za vodojemem na Čupku. Navíc má

chránit maminky se dětmi, které tu chodí na procházku.
Stížnost na srozumitelnost hlášení v místním rozhlase – je to závislé na počasí.
Zda je možné přispět na kostel – stav obecní financí to nedovolí.
Jak vypadá prodej pozemků na Jižním městečku? Všechny jsou zadané. Píší se smlouvy o prodeji. Budou tam stát domky pro sociálně silnější i slabší vrstvy obyvatel. Domky řadové i

polyfunkční s obchody a službami. Dále hotel, sportovní areál. V plánu je i dům pro seniory.
Na závěr se občané podívali na videozáznam akcí, které se během uplynulých čtyř let uskutečnily a videozáznam z průběhu soutěže Vesnice roku.

Již nové zastupitelstvo 15.11.vyhovělo žádosti včelařů z Frýdlantu n.O. a poskytlo jim výpomoc na léčení včelstev ve výši 3 080 Kč.
Zamítlo poskytnout dotaci ing.Karlickému na vybudování části projektu na hřišti za školou.
Zamítlo žádost majitelů chat z chatoviště Metylovic-Pržno na vykoupení příjezdové cesty obcí.
Všemi hlasy rozhodlo o garážování služebního auta u starosty doma.
Vzalo na vědomí odstoupení Vojtěcha Halaty z funkce jednatel společnosti Obec-Invest s.r.o. a zvolilo na to místo ing.Kulhánka.
Neschválilo pořádání obecního plesu.
Schválilo všemi hlasy starostu jako uvolněného člena. Členy nového zastupitelstva a obsazení výborů uvedu v odstavci Volby do obecního zastupitelstva.

24.11.zastupitelé schválili dotaci pro Domov důchodců ve Frýdlantě n.O. ve výši 66 283 Kč.
Vzali na vědomí stav místních komunikací v Pasekách.
Schválili zakoupení malotraktoru pro potřeby obce. Do školské rady navrhli a schválili Vlastimila Foldynu.
Odložili žádost pana Heřmana na zpevnění komunikace, která vede k parcele, na níž se bude stavět rodinný dům.
Schválili žádost Mysliveckého sdružení o příspěvek na příští rok ve výši 5 000Kč.
Všemi hlasy schválili  žádost základní školy o povolení instalace antény pro bezdrátové připojení na internet.
Souhlasili s návrhem projektu prací lesního hospodáře v obecních lesích v roce 2007.
Všemi hlasy zamítli pokračování ve stavbě přírodního amfiteátru na pozemku mezi obecním úřadem a kostelem.
Schválili nákup dopravních značek Dej přednost v jízdě k označení výjezdu z místních komunikací na hlavní silnici.
Souhlasili s žádostí faráře o zpevnění cesty za obecním úřadem vedoucí ke kostelu a vybudování záchodů na  hřbitově.
Vzali na vědomí prodloužení vedení rozhlasu k Josefu Němcovi čp.223 i žádost o opravu komunikace tamtéž.
Zamítli nabídku společnosti Severomoravské plynárny k prodeji akcií.
Schválili zakoupení záznamového zařízení a to diktafonu a videokamery.

Na svém zasedání 18.12.vzali na vědomí žádosti o opravu místní komunikace za hasičskou zbrojnicí a k rodinným domkům na dolním konci. Předali ji stavebnímu výboru. Na základě jeho

doporučení bude tento požadavek předán finančnímu výboru.
Vzali na vědomí žádost  farnosti o poskytnutí finančního příspěvku na splácení dluhu.
Rozhodli se podporovat farnost  investičními akcemi a ne paušálními částkami.
Vzali také na vědomí žádost o finanční příspěvek pro práci s dětmi. Během ledna navrhne finanční výbor model přidělování finančních prostředků zájmovým sdružením, spolkům a jednotám

podle určitého klíče.
Schválili záměr obce prodat pozemky v lokalitě Metylovičky jako jeden celek.
Zastupitelé obce byli seznámeni se smluvními vztahy mezi obcí a ing.Spustou. Doporučují pokračovat, ale zároveň ošetřit stávající smlouvy novými dodatky.
Vytvořili inventarizační komise.
Pracovní skupina, která má na starosti pořízení malotraktoru pro potřeby obce oznámila obecní zastupitelstvo s využitím příslušenství k malotraktoru, s problémem garážování , s

nutností zakoupení benzinové sekačky s pojezdem na vyžínání trávy v uličkách na hřbitově, ploch kolem obecního úřadu. Poukázala na aktuální stav multikáry a upozornila na možnost

dotace.
Zastupitelé vzali na vědomí požadavek Jiřího Čupy na zpevnění komunikace.

 

Rozpočet obce

Daň z příjmu FO ze závis.činnosti    2 158 000
Daň z příjmu u FO z SVČ     3 488 000
Daň z příjmu FO z kapit.výnosů       139 000
Daň z příjmu u PO      2 568 000
Daň z příjmu PO za obce          45 000
DPH        4 156 000
Odvody za odnětí zem.půdy            9 000
Poplatek za komunální odpad       686 000
Poplatek ze psů           16 000
Poplatek za užívání veř. Prostranství           2 000
Poplatek ze vstupného            9 000
Správní poplatky           30 000
Daň z nemovitosti         310 000
Neúčelová dotace         116 000
Za školáky od obcí           23 000
Dotace – sociální dávky          13 000
Účelová dotace- projekt přístavba ZŠ        96 000
Účelová dotace – volby do parlamentu        23 000
Účelová dotace –projekt kanalizace        245 000
Dotace z Úřadu práce           80 000
Dotace na plynofikaci – doplatek z r.2003      180 000
Dotace na volby do zastupitelstva         20 000
Dotace pro hasiče             1 000
Zemědělská činnost      1 090 000
Lesní hospodářství         128 000
Těžební průmysl           28 000
Kinosál              3 000
Knihovna              2 000
Kultura            21 000
Rozhlas              4 000
Tělovýchova          134 000
Bytové hospodářství         271 000
Nebytové hospodářství        187 000
Rozvoj bydlení         349 000
Pohřebnictví            19 000
KTR           201 090
Ostatní příjmy            94 000
Za odpad v kontejnerech           36 000
Od Ekokomu za odpad        159 000
Požární ochrana             2 000
Místní správa            88 000
Celkem příjmy               17 229 000
Výdaje
Veterinární péče             3 000
Zemědělská  činnost           10 000
Správa lesa              8 000
Lesní hospodářství         171 000
Silnice        1 085 000
Veřejná silniční doprava          64 000
Vodní hospodářství           91 000
Kanalizace            66 000
Mateřská škola         224 000
Základní škola         976 000
Kino               4 000
Knihovna            27 000
Kultura          543 000
Rozhlas            21 000
Klub důchodců             5 000
SPOZ               7 000
Tělovýchova          441 000
Bytové hospodářství         173 000
Nebytové hospodářství          57 000
Rozvoj bydlení      1 317 000
Veřejné osvětlení         220 000
Pohřebnictví              5 000
KTR           215 000
Plyn           170 000
Komunální služby             4 000
Nebezpečný odpad           74 000
Komunální odpad         855 000
Velkoobjemový odpad          27 000
Veřejná zeleň       1 028 000
Sociální péče            23 000
Domov důchodců           65 000
Požární ochrana         122 000
Volby do parlamentu           20 000
Volby do zastupitelstva obce          19 000
Zastupitelstvo obce         863 000
Místní správa bez příspěvků     1 303 000
Příspěvek – TJ Fajkus        258 000
Odvod do fondu oprav sokolovny         24 000
Příspěvek ostatním            27 000
Dar Obec-investu             5 000
Bankovní výdaje           25 000
Ostatní činnosti           40 000
Výdaje celkem                           10 682 000

Počáteční stav k 1.1.2006        826 700
Splátky úvěrů       2 280 500
Financování celkem                -1 453 800

 

Udělalo se v obci

Zhotovily se projekty na amfiteátr vedle obecního úřadu, na další větev plynovodu po prodejnu MaJ i na kanalizace další části obce. Koupil se záložní zdroj pro lepší příjem TKR,

pořídily se židle pro vybavení víceúčelové místnosti na obecním úřadě,  ubrusy pro potřeby plesů a kulturních akcí, ozvučovaní technika a lavičky. Pro potřeby  obce se rovněž koupila

starší multikára. Do buňky pracovníků obecního úřadu, která stojí vedle základní školy byla zhotovena přípojka NN. Zajistily se laťky a trámy potřebné k zastřešení venkovního

posezení u restaurace „Na hřišti“. Některé místní komunikace se opravily tryskovou metodou a recyklátem. Opravily se některé části břehů metylovského potoka.

Prioritou tohoto vedení obce bylo splácení dluhů. A to se dařilo. Zastupitelstvo i se starostkou se snažilo ušetřit i na maličkostech. Od vlastní znělky v rozhlase, aby se nemusely

platit poplatky OSA, přes pohoštění ,které platila starostka, prací svépomocí i zřeknutí se odměn zastupiteli během prázdnin. Dali si práci s pořádáním obecního plesů. Výtěžek patřil

potřebám obce. V současné době je dluh 1 946  750 Kč. Pak je tu úvěr na výkup pozemků ve výši 749 980 Kč, který bude splacen do roku 2010, na projekt školy, který se splatí do roku

2008. Splácení obecních dluhů je podle paní starostky dobře rozvrženo a obecní pokladnu nezatěžuje.

Po tříletém jednání se zahraničními investory a po jimi předloženém projektu souhlasilo zastupitelstvo s uskutečněním záměru investora. Je přesvědčeno, že se lokalita „Koňské nebe“

stane chloubou obce. Navíc se při budování vytvoří pracovní příležitosti pro občany, do školy přibudou děti a do obecní pokladny peníze.

Poslední dva roky zastupitelstvo spolupracovali s inženýrem Spustou, bývalým starostou obce. Jeho firma zpracovává žádosti o dotace z Evropské unie. Vedení obce se zdálo přirozené,

že právě on, který dobře znal poměry a potřeby obce, bude schopen tuto problematiku dobře zpracovat.

 

Volby do obecního zastupitelstva

Ve dnech 20.10. a 21.10.jsem volili obecní zastupitelstvo. Letošním volbám předcházela u nás do té doby nevídaná volební kampaň .
KDU-ČSL do každého domu doručila seznam občanů, kteří budou kandidovat za naši obec a leták s volebním programem. Chtějí podporovat vyrovnaný obecní rozpočet, investice z fondů,

rekonstrukci školy. Chtějí zajistit informovanost občanů a zachovat dopravní obslužnost obce. Podporují hasiče i sportovní a kulturní aktivity mládeže. Budou usilovat  o postavení

chodníku ve střední části obce i o opravu obecních cest. Chtějí se  zasadit o podporu rodinám s více dětmi i podpoře činnosti klubu seniorů.

Seznam kandidátů se Sdružení nezávislých kandidátů jsem viděla v obchodech a na zastávkách. Fotografie a upřesnění bydliště dle mého názoru výrazně pomohlo k přesné identifikaci

navržených občanů.
Největší volební kampaň uspořádalo Sdružení nezávislých kandidátů „Za lepší Metylovice“. Každý občan nalezl ve své schránce poměrně obsáhlý materiál. Obsahoval jméno, fotografii a

krátký životopis každého kandidáta. Následovaly plány, co chtějí zlepšit v ekologické i finanční oblasti, v rozvoji obce i její prezentaci, ve škole, v oblasti seniorů, v dopravní

bezpečnosti, při zajištění občanské bezpečnosti, v kultuře, sportu i zájmových sdruženích. Mimoto zveřejnili postup, jak to chtějí udělat.
Zároveň pozvali občany, aby se přišli do kinosálu osobně setkat s kandidáty. Mimo jejich prezentace předložili a obhájili svůj program a zodpověděli dotazy přítomných. Protože každý

účastník obdržel při vstupu los, byla schůze ukončena losováním cen z připravené tomboly.

Na voličských seznamech bylo zapsáno 1291 voličů. Voleb  se zúčastnilo 752 osob, což znamená více než 58% účast voličů. Volby se konaly v pátek a v sobotu 20. a 21.října v budově

základní školy v Metylovicích. Volilo se tentokrát 11 členů zastupitelstva. Na jednom hlasovacím lístku byli ve třech sloupcích uvedeni tito navržení kandidáti:

Sdružení nezávislých kandidátů Za lepší Metylovice:
1. Věnomír Merta  53 let, ekonom  bez politické příslušnosti
2. Ing.Rad.Kulhánek   43 let, informatik, analytik bez politické příslušnosti
3. Ing.arch.Aleš Bílek  47 let, projektant  bez politické příslušnosti
4. Jiří Liberda   50 let, stavební činnost bez politické příslušnosti
5. Vlastislav Foldyna  41 let, mistr   bez politické příslušnosti
6. Martina Vyvlečková 39 let, vychovatelka  bez politické příslušnosti
7. Petr Němec   55 let, strojvedoucí  bez politické příslušnosti
8. Stanislav Biolek  60 let, důchodce  bez politické příslušnosti
9. Ladislav Barabáš  42 let, slévárenský dělník bez politické příslušnosti
10. Mgr.Jana Šigutová 46 let, zaměstnankyně Policie, bez politické příslušnosti
11. Martin Židek  31 let, nástrojář  bez politické příslušnosti

Sdružení nezávislých kandidátů Sdružení nezávislých:
1. Ing.Lukáš Halata  26 let, místostarosta  bez politické příslušnosti
2. Ing.Tomáš Kredvík  35 let, projektant   bez politické příslušnosti
3. Leona Pavlásková  24 let, obsluha výr.linky bez politické příslušnosti
4. Vojtěch Halata  53 let, mistr   bez politické příslušnosti
5. Tomáš Plaček  34 let, technik   bez politické příslušnosti
6. Taťána Bílková  39 let, zdravotní laborantka  bez politické příslušnosti
7. Milan Kulhánek  52 let, podnikatel  bez politické příslušnosti
8. Ing.Iveta Kovalová  26 let, projektantka  bez politické příslušnosti
9. Ivana Halamová  65 let, důchodkyně  bez politické příslušnosti
10. Dagmar Vyvialová 28 let, mateřská dovolená bez politické příslušnosti
11. Zbyněk Drastich  39 let, soustružník  bez politické příslušnosti

Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová:
1. Ing.Josef Velička  45 let, vedoucí provozu člen KDU-ČSL
2. Pavel Šigut   46 let, dělník   bez politické příslušnosti
3. Edvard Bednárek  64 let, opravář zem.strojů bez politické příslušnosti
4. Radim Pěch   27 let, servisní technik bez politické příslušnosti
5. Marta Michalcová  58 let, zahradnice  členka KDU-ČSL
6. Kateřina Štarchoňová 21 let, referentka  bez politické příslušnosti
7. Pavel Šigut   65 let, důchodce  člen KDU-ČSL
8. Milan Tomášek  51 let, zaměstnanec OÚ bez politické příslušnosti
9. Ing.Lenka Sulírová  24 let, finanční a pojišť.porad. bez politické příslušnosti
10. Jarmila Boháčová  58 let, důchodkyně  bez politické příslušnosti
11. Miroslav Němec  43 let, prodavač  bez politické příslušnosti

Výsledky voleb:
1. Jiří Lebeda   430 hlasů    SNK Za lepší Metylovice
2. Aleš Bílek   414 hlasů   SNK Za lepší Metylovice
3. Věnomír Merta  384 hlasů   SNK Za lepší Metylovice
4. Radomír Kulhánek  378 hlasů    SNK Za lepší Metylovice
5. Lukáš Halata  352 hlasů   SNK Sdružení nezávislých
6. Vlastislav Foldyna  325 hlasů   SNK Za lepší Metylovice
7. Zbyněk Drastich  284 hlasy   SNK Sdružení nezávislých
8. Tomáš Kredvík  256 hlasů   SNK Sdružení nezávislých
9. Leona Pavlásková  242 hlasů    SNK Sdružení nezávislých
10. Pavel Šigut  195 hlasů   KDU-ČSL
11. Milan Tomášek  166 hlasů   KDU-ČSL

Preferenční hlasy zamíchaly pořadím na všech kandidátkách. U SNK Za lepší Metylovice se na 1.místo dostal kandidát, který byl čtvrtý v pořadí, na  2.místo postoupil kandidát ze

3.místa. Ještě překvapivěji do dopadlo u SNK Sdružení nezávislých, kdy se kandidát na 11.místě díky preferenčním hlasům ocitl na 2.místě. Také KDU-ČSL budou zastupovat lidé, kteří

byli na kandidátce až na 7. a 8. místě.

Ustavující schůze nového zastupitelstva se konala 30.10. v kinosále. Dosavadní starostka zahájila jednání minutou ticha za zesnulého ing.Otakara Bílka, který byl v roce 1990 první

starostou obce. Dále jednání vedl nejstarší člen nového zastupitelstva Věnomír Merta. Předepsaný slib přečetla Růžena Vrbová, jednotliví zastupitelé pak slovem „Slibuji“ a podpisem

tento stvrdili. Na místo starosty byli navrženi dva kandidáti – Jiří Liberda a ing.Lukáš Halata. Protože KDU-ČSL  podpořila volbu ing.Halaty, byl do funkce zvolen 6.hlasy. Na oplátku

podpořilo SNK Sdružení nezávislých pana Tomáška, takže byl zvolen místostarostou rovněž 6ti hlasy. Tyto výsledky tajného hlasování pobouřily část přítomných občanů. Někteří na

znamení nesouhlasu odešli, jiní hlasitě protestovali. Příznivci SNK Sdružení nezávislých oponovali nespokojeným: „Když se vám to nelíbí, měli jste kandidovat vy.“. Což, dle mého

názoru, zcela postrádalo logiku. Zatím jsem takovou bouřlivou volbu starosty a místostarosty nezažila.

Na novém zasedání 15.11. nové zastupitelstvo ustavilo:
Finanční výbor předseda ing.Radomír Kulhánek
   členové Vlastislav Foldyna
     Leona Pavlásková

   externista Marie Herotová
Kontrolní výbor předseda Věnomír Merta
   člen  Zbyněk Drastich
   externista Antonín Hajdušek
Zřízení těchto výborů je povinné, jejich činnost upravuje zákon č.128/2000Sb.

Stavební výbor předseda Jiří Liberda
   členové Ing.Lukáš Halata
     Ing.Tomáš Kredvík
   externista Ing.Lumír Hajdušek
Sleduje dodržování stavebního zákona, kontroluje provádění staveb investovaných obcí, plánuje opravy a údržbu objektů v majetku obce.

Výbor rozvoje a plánov. – předseda Ing.arch.Aleš Bílek
   členové Ing.Rad.Kulhánek
   externista Ing.Tomáš Konečný
Podílí se na aktualizaci zadání, zajištění konceptu, návrhu, veřejném projednání a vydání územního plánu obce. Navrhuje, plánuje a koordinuje přípravu investičních akcí na území obce

v souladu se zákonem.

Informační výbor předseda Věnomír Merta
   členové Martina Vyvlečková
   externista  Roman Kotzur
Navrhne informační servis pro občany obce, nový systém webových stránek, prověří stávající systém pokrytí obce internetem, navrhne nový systém infokanálu.

Sportovní výbor předseda Vlastislav Foldyna
   členové Ladislav Barabáš
     Zbyněk Drastich

Výbor pro kulturní a zájmové činnosti
   předseda Pavel Šigut
   členové Leona Pavlásková
     Martin Židek

Výbor občanský, sociální a zdravotní
   předseda Milan Tomášek
   členové  Pavel Šigut
   externisté Helena Červenková
     Marie Loschková
     Běla Mačejovská
A jak dopadly komunální volby v okrese? Volební účast dosáhla v průměru 47,43%. V obcích přišlo k volebním urnám více voličů než ve městech. Největší účast z nich měl Brušperk –

64,49%. Nejméně lidí volilo v Třinci – 33,66%. Rekordní počet voličů přišel k urnám v Malenovicích, celých 76,03% voličů. Poslední v počtu voličů bylo Návsí. Přišlo pouze 42,46%

oprávněných voličů.

A pro koho se voliči rozhodli? Ve 40 obcích zvolili místní sdružení nezávislých kandidátů, v jedenácti ODS, v devíti KDU-ČSL, v pěti ČSSD a KSČM, ve čtyřech nezávislé kandidáty.
Na průběh voleb bylo ke krajském soudu podáno jedenáct žalob, mezi nimi i jedna z Metylovic. Soud potvrdil, že volby  v naší obci proběhly regulérně.

 

Kostel Všech svatých

Letos vyšlo v naší obci koledovat deset skupinek Tří králů. S doprovodem dospělých se tak nasadil do služby potřebným čtyřicet lidí. Do všech domků, které navštívili, přinesli

radost, naději a malou pozornost. Vybrali 32 768,50Kč, které budou využity na podporu a pomoc lidem, kteří se ocitli v nouzi a to jak u nás, tak v zahraničí.
Obsah každé jednotlivé pokladničky se posílá na centrální sbírkový účet. Celková suma je pak rozdělena podle předem schváleného klíče. Na režii jde 5%, na činnost centrály České

katolické charity rovněž 5%, diecézním charitám připadne 15%, humanitárnímu fondu v zahraničí se posílá 10%. Do místa výběru se vrací zpět 65% vybraných peněz. Charita Frýdek-Místek

chce z peněz, které se letos vybraly, koupit vozidlo pro charitní ošetřovatelskou a pečovatelskou službu v terénu. Bude financovat II.etapu rekonstrukce objektu bývalých jeslí – Oázu

pokoje, která byla rozšířena o dvacet míst. Domu pokojného stáří pokryje část provozních nákladů a zajistí provoz a vybavení Denního centra sv.Josefa pro psychicky nemocné klienty.

Navíc chce pomoci v provozu charitnímu klubu Nezbeda. Je to nízkoprahové zařízení pro smysluplné využívání volného času dětí z nedalekého sídliště. Další peníze půjdou na podporu a

vybavení mateřského centra Kolečko a na podporu činnosti dobrovolné charity ve Frýdlantě n.O.
16.ledna přijel do naší farnosti P.Petr Kranický. Pochází z východního Slovenska a působí na Ukrajině. Vyprávěl nám o své práci i o postavení katolické církve v této zemi.

Představitelé  pravoslavné církve považují katolíky za vetřelce a katolickou církev obviňují z proselytismu. Tato nepřízeň přerůstá místy i do fyzických útoků, což poznal Otec Petr i

na vlastní kůži. Když začal v této oblasti působit, žili tam někteří lidé v bídě, pro nás už nepředstavitelné. Mši svatou slavili v kůlně. Jednou si kněz všiml, při půlnoční mši

chlapce, který přišel bez bot. Nohy měl obaleny v hadrech. Koupil mu boty, ale on přišel příště opět bez nich. Daroval je totiž svému mladšímu sourozenci.
V současné době už se mše slouží v malých kostelících, které se podařilo postavit za pomoci darů ze zahraničí. Upozornil nás také na možnost adopce na dálku, která umožní tamějším

dětem chodit do školy, vyučit se nebo vystudovat , což jsou dobré předpoklady pro další život. Zdůraznil, že tamější lidé potřebují lásku a ne almužnu. Jen láska vycítí jak a co je

třeba udělat. Lidé jsou tam srdeční, pohostinní, ale hrdí.
Koncem školního roku se děti sešly na farní zahradě, která je účelově upravena právě k podobným příležitostem .Děti si zahrály, zazpívaly a soutěžily. Byl to příjemný začátek

prázdnin. Týdenní prázdninový tábor byl na Borové. I přes veliké horko zde prožily díky svým vedoucím dny plné her, soutěží a příjemného napětí. Leitmotivem pobytu bylo „putování“ po

italských městech, které jim mělo přiblížit krásu a historii některých italských měst. Díky nasazení vedoucích – členů scholy, se pobyt vydařil.
V půli července brzy ráno vyjel autobus plný poutníků nejen z Metylovic, ale i z Palkovic, Místku a Brušperku směrem na východ. Na hradicích s Ukrajinou nastala první komplikace.

Jedna pasažérka si omylem vzala pas své dcery. Celníci byli neúprosní. Díky pohotovému telefonátu Otce Bronislava si pro paní přijeli jeho známi za Michalovců a nabídli ji ubytování

do té doby, než se bude autobus vracet. Ostatní odjeli pozdě večer do Novoselici. Tamější věřící už na ně čekali a odvedli si je do svých rodin. Přijetí bylo srdečné, hostitelé milí

a pohostinní. Po materiální stránce byly mezi rodinami velké rozdíly. Pokud někdo pracoval v zahraničí, výrazně se to odrazilo na hmotných poměrech.
Druhý den navštívili poutníci dům pokojného stáří v Ust Čorne, odtud pokračovali do Tjačeva. Ve 14 hod.tam totiž začínala pouť Smíření národů. Přijelo na ni šest autobusů z Česka a

Slovenska. Každá skupina se představila. Naše schola všem zazpívala. Následovala slavnost světel, koncert a další bohatý program. Pouť vyvrcholila mší svatou. V neděli ráno po mši

svaté se poutníci vydali na zpáteční cestu. Chtěli ještě navštívit solná jezera. Pro nepříznivé počasí však nikdo neměl chuť vyzkoušet, že se v jejich vodách nepotopí. Pozdě v noci

unavení, ale bohatí zážitky se vrátili šťastně domů. A proč smíření národů? Během dějin došlo v této oblasti k nepředstavitelnému mísení dvanácti národů, jen namátkou jsou tam

Rusíni, Ukrajinci, Rusové, Slováci, Maďaři, Rumuni. Místy jsou dvojjazyčné nápisy- maďarské a ukrajinské. To vyvolávalo národnostní třenice. K tomu přistupují rozdíly náboženské –

pravoslavní, katolíci, řeckokatolíci.
Prázdniny, jak jistě potvrdí nejen děti, rychle uběhly. Děti se s nimi rozloučily na rodinné usedlosti pana Kahánka, která se rozkládá poblíž přehrady v Palkovicích. Protože rodina

pana Kahánka má plný chlév zvířat, byly soutěžní úkoly velmi zajímavé. Např.při dojení kozy se vystřídaly nejen dětí, ale i mnozí rodiče. Snad každý si to chtěl zkusit a zjistit, že

to není vůbec jednoduché. Letos překvapila pravidelné účastníky novinka – lanovka. Silné ocelové lano s jednoduchou sedačkou bylo pro všechny zúčastněné velikou atrakcí.
Ale nejen o děti je ve farnosti postaráno. Na svá pravidelná setkání se těší senioři, manželské páry i mládež. Také se letos podařilo snížit o pětinu dluh, který zůstal farnosti z

předchozího období, kdy se kotel pokrýval měděným plechem.

 

Základní škola

Uplynulý školní rok začal přesně 1.září a skončil 30.června, což se nestává často. Některé děti se už do školy těšily, jiné to braly jako nutné zlo. Ale škola, to není jen učení, ale

i výlety, soutěže, návštěva divadel a filmů.
Novinkou byl pro žáky 1.třídy projekt Zdravý úsměv. Pod vedením dentistky se děti dovídaly nejen jak správně pečovat o své zuby, ale i o to, co je zajímalo. Jak se jednotlivé zuby

jmenují a jakému účelu ten který slouží. Přesvědčily se, že vlastně všechny jsou velmi důležité. Žáci druhé a třetí třídy zase chodili plavat. Třídy mezi sebou soutěžily a děti tak

byly motivovány k aktivní účasti.
Škola již dlouhodobě spolupracuje s místními hasiči. A tak v pátek 20.10. čekalo děti místo vyučování setkání s místními hasiči spojené s drakiádou. Žáci byli rozděleni na mladší a

starší. Obě skupiny absolvovaly nejdříve teoretickou část. Hasiči jim vysvětlili rizika požáru a co je třeba udělat, když začne hořet. Dověděli se, jak ohlásit požár, jak poskytnout

první pomoc a potom už hurá do zbrojnice. Prohlédli si požární techniku a dověděli se spoustu zajímavostí z historie i současnosti hasičů. Na hřišti si děti zkusily spojovat hadice,

překonávaly pohyblivé překážky, shazovaly proudem vody PET láhve a podívaly se na práci vodního děla. A potom pouštěly draky. Buď vlastnoručně vyrobené nebo koupené. Rozhodčí

hodnotili, komu drak vyletí nejvýše a také dobu, po kterou se udrží ve vzduchu. Nejlépe se dařilo Martině Kubalové ze 4.třídy, která se umístila na 1.místě. Druhé obsadil Marek

Schmidt, rovněž čtvrťák a 3.místo připadlo Evě Šigutové ze II.třídy.
Rada rodičů zorganizovala tradiční návštěvu Mikuláše. Anděl předával sladké baličky, čerti pošťuchovali notorické zlobivce. Na vánoce si děti za přispění učitelů připravily pásmo

koled a vzpomínek na staré tradiční zvyky a tradice. Staly se z nich Barborky, Zimy, Mrazíci i koledníci. Děti si vyrobily i hudební nástroj fanfrnoch. Vystoupily i při vítání nově

narozených občánků. V pololetí byly hodnoceny v prospěchu, chování i v třídních soutěžích a zúčastnily se výchovného hudebního programu Dobří bobři ve Frýdlantě. Na menší děti čekalo

divadelní představení.
K zápisu přišlo 11 dětí. Mottem byla pohádka o Zlatovlásce a tak je čekalo stanoviště s Jiříkem, babičkou, hadem a mravenci. Nastávající mravenci tak hravou formou plnili stanovené

úkoly.
Na jaře se děti zúčastnily matematické soutěže Klokánek a absolvovaly dopravní východu. V okrskovém kole Mac Donald´s Cup ve fotbale se mladší žáci umístili na pěkném 2.místě.

Vystoupení o Svátku matek je jmenovalo Maminka a počítač a podle ohlasu se maminkám líbilo.
Dětský maškarní bál vypukl 18.února. Ve 14 hodin se zaplnil sál místní sokolovny nejrůznějšími maskami. Přišlo 57 dětí a 98 dospělých. Sálem se míhaly nejen princezny a vodníci,

večerníkové postavy a představitelé různých zvířat, ale také hrozen vína, perníková chaloupka, břišní tanečnice, lákavý hot dog či kajakářský tým. Fantazie dětí a rodičů byla

neuvěřitelná. Paní Vlaďka Drastichová, Iva Mališová, Marie Herotová a Alena Kořínková, které měly vybrat nejlepší masku, stály před těžkým úkolem. Jejich rozhodnutím vyhrály tyto

masky: v kategorii předškolních dětí získala první místo čarodějnice, kterou předváděla Terezka Venháčová, druhé obsadila Pohraniční stráž v zastoupení Filípka Krenželoka. Čertice,

kterou představovala Kristýnka Pavelková byla třetí. Mezi dětmi školního věku vyhrál Hrbáč – Marek Matera, druhé místo obsadili Bob a Bobek, které představovaly Tereza a Markéta

Juřicovy. Na třetím místě skončila Perníková Chaloupka, kterou předvedli Katka a Tomáš Foldynovi. Děti si zatančily, měřily síly v různých hrách a zkoušely vyhrát v bohaté tombole

nebo na kole štěstí. Odpoledne se vydařilo. Byly spokojeny děti, jejich rodiče i ti, kteří akci připravili.
Na výlet odjely děti v červnu. V ZOO na Svatém kopečku u Olomouce je mimo jiné zlákaly i stánky se sladkostmi a suvenýry. Pak odjely na hrad Helfštýn. Kromě prohlídky čekal děti

zábavný program s ukázkami historických zbraní a soubojů. Do programu byly vtaženy i děti. A tak se některé z nich aspoň na chvíli staly mušketýry, šermíři apod. Mezi ostatními

diváky se objevili i žáci z Frýdlantu. Někteří dříve chodili na místní školu a tak setkání bylo radostné.
Ke konci roku paní  vychovatelka výborně zorganizovala sběr papíru. Za necelé dva týdny nasbíraly děti z a pomoci dospělých více než 7 000kg a umístily se tak na 2.místě v okrese. V

tom je zahrnuto i 1 500kg od dětí z mateřské školy. Nejlepší sběrači byli vyhodnoceni.
Poslední den před vysvědčením rada rodičů zorganizovala zábavné dopoledne. Připravila soutěže, skákací hrad, svačinu a utkání ve vybíjené – dospělí proti žákům. Nakonec si to děti

ještě rozdaly s rodiči a učiteli ještě ve fotbale.
A tak se nakonec všichni dočkali. Dlouho očekávaný konec školního roku je tady. Všichni se rozloučili s páťáky, kteří po prázdninách odcházejí do Frýdlantu nebo do Palkovic. Dostali

na rozloučenou i dárky. Hodinky, které získala paní starosta od jedné firmy a trička od rady rodičů.

 

Mateřská škola

Školní rok začal 1.září a nastoupilo 19 dětí – 10 holčiček a 9 chlapečků. Tento den byl zároveň i dnem otevřených dveří. Rodiče si mohli prohlédnout celou školku.
Vedoucí učitelkou je paní Poledníková, pomáhá jí paní učitelka Muchová. Paní Orihelová uklízí a rozděluje jídlo.
Děti se přijímají již od půl 7 ráno, poslední odcházejí v 16 hodin. Program je v tomto roce zaměřen na vzájemné vztahy. Děti se mají naučit uvědomovat si, co je obklopuje – lidi,

zvířata a věci. Úspěšně pokračuje spolupráce se školou. Dokladem je společně nacvičené pásmo na vánoční besídku, která byla v prosinci v sokolovně.
Na tradiční mikulášskou a vánoční besídku ve školce se netěší jen děti, ale i jejich rodiče. O Dnu matek překvapily děti maminky vlastnoručně vyrobeným dárkem. Vytvořily ho v

keramické dílně základní školy. K tomu přidaly přáníčko, básničku a jistě i sladkou pusu.
Společně s žáky nižších tříd základní školy navštívily kino ve Frýdlantě a prožily společně i dětský den. I pro ty nejmenší tam byl připraveno mnoho soutěživých her.
Děti také využily bazén s teplou vodou, který je v místním sanatoriu. Loutková představení, která navštívili ve Frýdlantě nebo ve Frýdku-Místku je rovněž velmi zaujala.
Rozloučení s nastávajícími školáky bylo pro nepřízeň počasí v budově mateřské školy. Ale to rozhodně nenarušilo slavnostní a zároveň radostný ráz akce. Děti se tu rozloučily s deseti

předškoláky a se třemi dětmi, které z důvodů stěhování přejdou po prázdninách do jiné mateřské školy.

 

Odborný léčebný ústav

Od 1.8.2005 došlo ke změně ve vedení Odborného léčebného ústavu. Paní ředitelka Vozáková odešla do důchodu. Na její místo nastoupil pan doktor Dudek.
V roce 2006 se tady mimo dětí s dýchacími potížemi léčí i pacienti, kteří nemají v pořádku pohybový aparát, trpí obezitou nebo klienti s neurologickým omezením.
Koncem roku se začalo s rekonstrukcí jídelny a kuchyně. Vybudovala se mléčná kuchyně, neboť se zde budou přijímat děti a kojenci. Je tedy třeba vybudovat prostor, ve kterém by

maminky mohly pro své malé děti připravit mléčnou stravu.
Právě u neurologických onemocnění je  zásadní rozpoznat onemocnění v co nejkratší době. Čím dříve se nemoc rozpozná a tudíž čím menší  děti se začnou léčit, tím větší je naděje na

úspěch. A právě tito malí pacienti spolu s ostatními, kteří e tu léčili již dříve, mohou zcela pokrýt kapacitu léčebny.
V kuchyni, jídelně a lůžkové části byla vyměněna okna. V přízemí budovy  s lůžkovou částí byly také rekonstruovány pokoje. Nyní má každý z nich i sociální zařízení. Vybudovaly se

také bezbariérové vstupy.
V kuchyni, jídelně a lůžkové části byla vyměněna okna. V přízemí budovy se lůžkovou částí byly také rekonstruovány pokoje. Nyní má každý z nich i sociální zařízení. Vybudovaly se

také bezbariérové vstupy.
Léčebna dostává příspěvek od kraje, jinak je soběstačná. Její aktivity stačí pokrýt náklady. Mimo pacienty také často přijíždějí kluby seniorů z okolí a využívají zdejší bazén a

rehabilitační možnosti ústavu.
Od 1.1.2007 chce ústav nabídnout i týdenní zdravotní pobyty.

 

Kultura

V neděli po Třech králích, 8.ledna, se opět střed obce proměnil v živý Betlém. Začalo se nejdříve v kostele. Schola připravila biblickou scénku Eliáš. Pak se průvod účastníků s

lucernami, pasáků oveček, andělů a tří králů vydal hledat narozeného Ježíška. V hostinci byli odbyti nevrlým a neochotným hostinským. A tak hledali dále. Za hřbitovem, na Fojtíkových

lukách, zazářila hvězda. Všichni se vydali za ní. I přes veliké množství sněhu bylo u chléva veselo .U ohně hrála dechová hudba pod vedením Petra Strakoše. Také zdejší hostinský byl

jiný než předešlý. Rozdával horký čaj a koláčky úplně zdarma, na všechny kolem byl přívětivý.
Ponocný, který prováděl sčítání lidu, rozdal 233 lístků. Protože se k průvodu přidávali cestou další poutníci, došlo k ohni nejméně 250 lidí. K tomu je třeba připočíst technický

personál a 28 herců. V letošním roce byly na popud otce Bronislava umístěny mimo hlavní loď kostela dva televizory, takže všichni mohli bez tlačenice dobře prožít biblickou scénu.
Mimo poutníků z Metylovic a okolních obcí se vydali za hvězdou do Betléma i poutníci z Brušperka, Jablunkova a Vřesiny u Hlučína.

V minulém roce se narodilo deset nových občánků, kteří byli letos společně uvítáni ve slavnostně vyzdobeném sále restaurace Pod lipami.
Žákyně místní školy přednesly verše, předsedkyně kulturní komise paní Marie Herotová seznámila přítomné se jmény nových občánků a představila i jejich rodiče. Projev starostky

oslovil všechny přítomné. Rodiče miminek se podepsali do pamětní knihy a přijali dárky. Maminky dostaly  kytičku, tatínkové pamětní knížku. Na každé děťátko čekal kromě finančního

příspěvku od starostky i balíček s papučkami nebo ponožkami, které upletly ženy z klubu seniorů. Nechyběla ani plyšová hračka. Až děti vyrostou, připomene jim tuto událost

fotografie, na níž budou v maminčině náručí nebo ve vyřezávané kolébce. Že se přítomný slavnost velice líbila dokazují jejich poděkování na adresu všech, kteří setkání připravili.

Letos zahájila 14.ledna plesovou sezónu místní organizace KDU-ČSL. Všechno bylo pečlivě přichystáno, hostů bylo bohužel málo. Snad to bylo brzy po vánocích a občané měli ještě

hluboko do kapsy. Ti, kteří přišli, se ale dobře pobavili při hudbě DUO R+F. Téměř každý účastník si odnášel výhru z hodnotné tomboly. Ceny občerstvení byly příznivé, jídlo a zákusky

vynikající.
Druhý maškarní ples obecního úřadu připadl na 21.1. a byl to ples zbojnický. O co bylo méně masek (jen kolem třicetipěti), o to byly nápaditější. Nejvíce návštěvníci obdivovali

zbojníka z Čupku. Přesto, že ho většina přítomných znala, převlek byl tak dokonalý, že ho nikdo nepoznal. Zaslouženě byl oceněn jako nejlepší. Na 2. a 3. místo se dostali černý lupič

a pirát. Obdiv také získal mafián, který přišel v prostřeleném klobouku a s houslovým pouzdrem, které pochopitelně neskrývalo housle. Také pořadatelé se vytáhli. Již u vstupu čekali

hosty Jánošík se Zorro mstitelem. Chlebíčky nabízela Manka s Cipískem. V loupežnickém doupěti čekali na případné oběti loupežníci. Vystoupení Besedy, která předvedla stylový

zbojnický tanec za doprovodu cimbálové muziky Portáši, odměnili hosté nadšeným potleskem.
Již od 18.hodin se v sobotu 28.ledna začali sjíždět do místní sokolovny hosté na tradiční ples hasičů. Návštěvníci byli nejen z Metylovic, ale  i ze širokého okolí, dokonce i ze

slovenské Turzovky. I když vzhledem k zvýšení nákladů zvedli vstupné i ceny losů, nikoho to neodradilo. Slavnostní večer zpestřilo taneční vystoupení hasičů z Malenovic. Mottem plesů

bylo 120leté výročí založení sboru. K tanci hrála hudba  Franel Band, v malém sále byla diskotéka. Návštěvníci se dobře bavili, chutnalo jim jídlo a pití. Sbor má za ta léta bohaté

zkušenosti a své vlastní solidní technické zázemí – např. výčep, sporák, mikrovlnou troubu, friťák, sklo, ubrusy apod.
Fotbalisté uspořádali ples 11.února v sokolovně a hosté se výborně pobavili.
Dětský maškarní ples 18.února je již zmíněn v odstavci Základní škola. Jako každoročně uzavřely plesovou sezónu v Metylovicích tradiční sokolské šibřinky 4.března.
Obecní úřad ve spolupráci s kulturní komisí uspořádal v pátek 17.března v 17.30 v kinosále hudebně zábavný pořad. Vystoupili v něm sólisté Moravskoslezského divadla v Ostravě Jan

Drhovzal, Václav Morys, Janka Hoštáková, Eva Zbrožková. Na plesu v operetě, jak se pořad nazýval, si zazpíval rovněž i sólista Slezského divadla v Opavě Petr Murce. Tančila Darina

Migášová a Daja Roncová. Členové orchestru z Divadla Jiřího Myrona v Ostravě pod taktovkou Josefa Kostriby se zasloužili o hudební doprovod. Celý pořad slovem provázeli Alena

Bartlová, Petr Miller a František Štěpán.

Tělovýchovná jednota Sokol Metylovice uspořádala o velikonocích Pomlázkovou zábavu se skupinou Krakatit, na kterou se sjela i mládež z okolí.

Na dny 6.a 7.května připravil obecní úřad na fotbalovém hřišti v Metylovicích zajímavou akci pod názvem Jsme sousedé. Tento projekt vzájemné spolupráce se slovenským městem Turzovka

byl spolufinancován z fondu Evropské unie. Sobotní odpoledne zahájila starostka obce a primátor Turzovky. Slovenští dorostenci se poté utkali s našimi ve fotbalovém zápase. Než

nastoupili k utkání metylovští „staří páni“ proti „kmetům“ z druhé strany hranic, vjela na hřiště hasičská cisterna a předvedla cvičný zásah hašení ohně. Následně pak hosté z

Turzovky předvedli požární útok jak v dětské tak i v mužské a ženské kategorii. Souběžně také probíhal zábavné odpoledne pro děti. Bez dechu pozorovaly historický šerm skupiny z

Ostravy.
V sokolovně zatím nastoupila proti sobě družstva stolních tenistů. Barvy domácích hájila i starosta. Primátor Turzovky zase nastoupil v týmu nohejbalistů.
V podvečer předvedli bojové umění Taekwon-do mistři světa a Evropy Kamil Vyvial a Radim Tomášek, oba z Metylovic.
Taneční zábava, při níž hrála skupina Krakatit, zakončila první den zajímavého projektu. V neděli před polednem se ve volejbalu utkala děvčata z Metylovic a Turzovky. Protože muži ze

Slovenska družstvo nesestavili, následovalo utkání naší skupiny A proti skupině B.
Odpoledne se představili Heligonkári a Gernátovci z Turzovky, které vystřídal ženská pěvecká skupina Turzovnaka. Pak se na parketu rozevlály sukně našich děvčat z Besedy. K tanci a

poslechu hrála místní dechová hudba Senior band. Večer opět patřil taneční zábavě, hrála skupina R.U.M. Slavnostní ohňostroj ukončil dny přátelství.
Celý projekt byl spolufinancován z fondu Evropské unie částkou 360 000, obec se podílela 120 000Kč. Vydařený víkend měl jen malou vadu na kráse – malý počet diváků z Metylovic.

I letos uspořádala kulturní komise odpoledne pro děti nazvané Pohádkou za pokladem. Tentokrát se děti sešly u sokolovny. Po rozdělení do skupin se potupně vydávaly označenou cestou.

Čupovicemi se dostaly k vrbkám a potom lesíkem až k fotbalovému hřišti. Cestou potkávaly pohádkové bytosti, které je po splnění požadovaného úkolu odměnily. Princ a princezna

(Vladimír Němec a Gabriela Šimčáková) měli pro děti připravené hádanky. U potoka je čekali slavní vodníci (Otakar Kulhánek, Zbyněk Drastich). Děti si mohly z potůčku nalovit rybky,

bohužel jen umělé.
S rytířem a Bílou paní (Markéta Mertová, Lukáš Halata) si děti házely na cíl. Micky Mouses (Lukáš Drastich, Martin Němec) zase po dětech požadovali, aby navlékaly perličky podle

barev. Když minuli Mrazíka a Marfušu (Jan Bílek, Veronika Cvičková) poznávali u krále a šaška obrázky z pexesa.
Pepek námořník a Oli (Martin Šimek, Jana  Kulhánková) děti k sobě spoutali a ty tak musely jít vyznačený úsek cesty. Nejedlo dítě se otřáslo strachem, když posléze narazilo na

kostlivce a ducha (Zdenka Pavlásková, Daniel Merta). Sněhurka a trpaslík (Leona Pavlásková a Jana Pavlásková) zase měli připravené rozstříhané pohádky, které děti musely složit.

Na konci cesty je čekaly ježibaby (Iveta Kovalová, Eva Jurečková, Kateřína Štarchoňová), zavázaly dětem oči. Ty pak poslepu prohrábly tři sklenice a našly kámen, na kterém bylo

napsáno, kde je ukrytý poklad. A tak si už mohli všichni oddechnout a opékat párky.

Pouť se letos slavila v neděli 13.srpna. Již v pátek uspořádal Tělovýchovná jednota Sokol, oddíl kopané, pouťovou zábavu se skupinou Krakatit v místní sokolovně. Po nedělní

slavnostní mši jsme vyslechli melodie v podání kapelníka a sbormistra Moravskoslezského divadla v Ostravě pana Josefa Kostřiby a sólistky opery v Opavě paní Anny Ondákové. Byly

věnovány vzpomínce na zesnulého Petra Kožucha, bývalého místostarostu obce.

Na letošní krmáš bude jistě řada návštěvníků dlouho v dobrém vzpomínat. Oddíl kopané, který každoročně pořádá v krmášové pondělí zábavu, přišel letos se zajímavou novinkou. V sobotu

před krmášem uspořádal klasickou venkovskou zabijačku. Kromě prasete si objednali i počasí. A klaplo to. Mrzlo, poletoval sníh. Přivezené prase bylo před zraky všech zabito a

rozčtvrceno. Mnozí z přihlížejících, hlavně ti mladší, poprvé viděli, jak se dělají klasické zabijačkové dobroty. A navíc je mohli hned ochutnat. Doufám, že začalo nová, sympatická 

tradice, která čerpá z místních kořenů. Vždyť ještě před několika desítkami let byly zimní zabíjačky každoroční samozřejmostí.
 V neděli 10.prosince uspořádal v místní sokolovně taneční soubor Beseda spolu se základní školou, mateřskou školou a scholou pod záštitou obecního úřadu pásmo Zazpívejme Ježíškovi.

Mile překvapili mladí absolventi LŠU i Renata Spustová, která hrála na elektrofonické varhany. Koledy, říkanky dětí, jejich zimní hry, navodily srdečnou, rodinnou atmosféru. Beseda

překvapila pásmem starých koled. Sesbíral je v Měrkovicích, Kozlovicích a Lhotce pan Vincent Socha, který působil jako učitel ve Lhotce. Režii celého pořadu měla na starosti

neuvěřitelně vitální paní  doktorka Melánie Ševčíková.

Tělovýchovná jednota Sokol Metylovice, oddíl kopané uspořádal 26.12. poslední kulturní akci letošního roku. Na Štěpánské taneční zábavě hrála skupina HEC.

 

Sport

Fotbal

Po podzimní části sezóny bylo družstvo mužů A nepředposlední příčce tabulky 1.B třídy skupiny D. Ale na jaře vyšel úvod pro naše hráče dobře. Důležité utkání s Kozlovice vyhráli 1:0

a další zápasy s Vlčovicemi, Baškou, Janovicemi, Bílovcem a Tiskem nejen vyhráli, ale navíc nedostali žádnou branku. Nejlepším střelcem mužstva se stal s 8 brankami Adam Platoš, za

ním následují Biolek a Jaromír Němec. Každý dal 5 gólů. Celkově obsadilo mužstvo 10.místo.
Výkony družstva mužů B byly nevyrovnané. Příčinou jsou absence jednotlivců jak při tréninku tak i na mistrovských utkáních. Důležité je, že soutěž dohráli. Umístili se na 11.příčce

okresní soutěže. Dorostenci dosáhli na 7.místo a naši žáci na 6.místo.
Všechny potěšila bramborová medaile, kterou naše děti získaly v Brušperské lize přípravek.

Do letošního ročníku Okresního poháru mužů v kopané se přihlásilo osm družstev. Prvním soupeřem našich byl Staříč. Po brankách Jaromíra Němce, Platoše a Šlachty ho porazili na

soupeřově hřišti 3:1.  V zápase proti mužstvu z Oldřichovi dali branky Platoš, Lukáš Halata a Kopčák. Jelikož Adam Platoš a Lukáš Halata střelbu zopakovali, vyhrály Metylovice celkem

5:0 a zajistili se tak postup do finále. Utkání se starým Městem bylo napínavé, ale naši zvítězili 2:1. Ondřej Němec proměnil pokutový kop, druhou branku dal Jaromír Němec. Ve druhém

utkání, které bylo ve Starém Městě, jsme porazili soupeře 3:2. Vedoucí branku dal Biolek, pak skóroval Jaromír Němec a poslední přidal Platoš. Po třech letech se mohlo naše mužstvo

opět radovat z vítězství v poháru.

Ve dnech 10. a 11.května se na hřišti TJ Sokol Metylovice konal fotbalový turnaj McDonald´s Cup. V kategorii žáků druhých a třetích tříd soutěžilo pět družstev. Do okresního kola

postoupila Základní škola TGM z Frýdlantu n.O. V kategorii žáků čtvrtých a pátých tříd zápasilo devět družstev a opět postoupila Základní škola TGM z Frýdlantu n.O. Celkem si tu

zahrálo 147 chlapců a děvčat z celého okresu.

Oddíl kopané se angažuje i  v kulturní a společenské oblasti. Pořádá taneční zábavy i ples, pomáhá při sokolských šibřinkách, členové oddílu se podílejí na akcích pro děti a pomáhali

i při projektu „Jsme sousedé“.
Volejbal

Na kurtech za kostelem se 21.května sešlo 11 družstev na 15.ročníku volejbalového dortového turnaje juniorů. Počasí nebylo špatné, a hru značně znepříjemňoval vítr. Kvůli malému

počtu hráčů měli naši problém s postavením družstva, ale nakonec se to podařilo.
První místo vybojoval TJMSA Dolní Benešov. Za ním se umístil TJ Sokol Frýdek-Místek a třetí v pořadí byla VK Tatra Kopřivnice. Všechna tři družstva si pochutnala na dortech. K tomu

dostali tašky plné dárků od sponzorů.

Poslední srpnovou neděli byl odehrán již 52.ročník memoriálu Miloše Čupy a Mirka Bílka. Letos se konal p od záštitou hejtmana Moravskoslezského kraje ing.Evžena Tošenovského, který

věnoval pohár pro vítězné družstvo. Pořadatelé zaskočilo, že ani slunné počasí ani prodej domácích koláčů nepřilákal více družstev. Ani fanoušků nebylo mnoho.
O vítězství bojovala družstva z Palkovic, Raškovic a dvě družstva z DHL Ostrava. Naši postavili také dvě družstva. Po odehrání všech patnácti zápasů zaslouženě zvítězilo družstvo z

Palkovic. Senátor František Kopecký, který se rovněž tohoto turnaje z účastnil jako divák, věnoval a předal nejlepšímu hráči turnaje Kamilu Zemanovi z Palkovic. Další věcné ceny

darovala firma  ing.Aleše Přibyly.
SPV

Regionální soutěž Medvědí stezka je soutěž branné zdatnosti a letos proběhla v Kunčicích pod Ondřejníkem 6.5. Trať byla dlouhá 3-5 km a dvojčlenné hlídky na ní vázaly uzly, určovaly

faunu a floru, překonávaly překážky, házely na cíl, prokazovaly znalosti zdravovědy, předváděly tábornické dovednosti, práci s azimutem, orientaci podle mapy, určovaly turistické

značky a poznávaly města, řeky a hory. Přitom současně běžely na čas. Za každý špatněného vůbec nesplněný úkol dostala hlídka trestné body.
Děvčata z naší tělovýchovné jednoty, oddíl SPV se této soutěže zúčastňují pravidelně. Ani ve velké konkurenci se neztratily.
Lucka Kusá s Nelou Kožichovou obsadily druhé místo, což jim vyneslo postup do krajského kola. Barča Šigutová s Martinou Uhrovou obsadily 4.místo, Lucie Pisková s Eliškou Uhrovou

5.místo a Marie Liberdová s Denisou Ryškovou 4.místo. Tyto dvojice patřily mezi starší žákyně. V kategorii mladších žákyň obsadila Naďa Kopřivová s Kristinou Ryškovou 7.místo,

Hedvika Kotherová s Monikou Mičulkovou z Palkovic dosáhly na 6.místo.

Děti z oddílu SPV se zúčastnily i regionální soutěže v atletice. V kategorii mladších žákyň obsadila Hedvika Kotherová 2.místo v první skupině. Ve druhé skupině vybojovala Lucie

Pisková také druhé místo, Naďa Kopřivová 7.místo a Kristýna Ryšková 11.místo.
V kategorii starších žákyň prvé skupiny vybojovala Marie Liberdová 1.místo, Denisa Ryšková 3.místo, ve druhé skupině Jana Kusá 3.místo.
Do krajského kola v Havířově postoupili Marie Liberdová, Hedvika Kotherová, Denisa Ryšková, Jana Kusá, Lucie Pisková a Tomáš Piska.
Tělocvičná Jednota – oddíl tenisu

Družstvo A hraje dlouhodobě v okresních soutěžích I.třídy. Zdatnými hráči jsou Jiří Liberda, Vlastimil Foldyna, Tomáš Ivánek ze Lhotky a Oldřich Tůma.
Družstvo B hraje v okresní soutěži III.třídy. Patří k němu ing.arch.Aleš Bílek, ing.Radoš Kulhánek a potom mladí kluci, kteří od dětství se motali kolem ping-pongových stolů a nyní

už soutěží. Jsou to Jan Sasy, Ladislav Barabáš ml., Jarek Vrba, Petr Boček. Nesmíme zapomenout na Radka Zlého, který zde dojíždí ze Lhotky.
Letos se začali více věnovat dětem. Pan Vlastimil Foldyna už několik začal cvičit a tak všichni doufají, že v příští sezóně bude soutěžit i družstvo žáků.

V sokolské župě funguje asi 25 souborů. Mezi ně patří i hudební skupina Ptačoroko, kterou tvoří členové tělocvičné jednoty v Metylovicích ing.Lukáš Karlický a jeho synové František,

Václav, Josef a Jan Kraličtí. Úroveň jejich vystoupení je velmi dobrá.

 

Sbor dobrovolných hasičů

Delegace metylovských hasičů se zúčastnila 21.1. schůze hasičů z Turzovky. Při této příležitosti pozvali slovenské kolegy na letošní oslavy založení místního sboru.
V předvečer 1.máje postavili, jak je jejich tradicí, májku na hřišti za školou. Někdo ji zcizil a objevila se před restaurací „Na hřišti“. Dobré vztahy mezi hasiči a fotbalisty tak

dostaly trhlinu. Tradiční kácení máje tudíž nebylo, ale nahradilo ho vytahování pňa.

Místní sbor dobrovolných hasičů byl založen 25.května 1886 panem Janem Bílkem. Je to čtvrtý nejstarší sbor v někdejším soudním okrese Místek – po Paskově, Sviadnově a Brušperku. U

zrodu stálo 22 občanů. Jejich heslem bylo „Vlasti k obraně – bližnímu k ochraně“. Ještě téhož roku koupili první vozovou stříkačku. Dochovala se do dnešních dnů. K tahání stříkačky

byla zřízena koněspřežná služba. Majitel koní, který byl v době požáru doma, měl povinnost je zapůjčit k ohni. V roce 1927 si během čtyř měsíců postavili novou dřevěnou hasičskou

zbrojnici. Ta původní z roku 1886 dosloužila. Činnost se rozvíjela. Za II.světové války si pořídili novou, motorovou stříkačku. Poprvé byla použita při požáru farní stodoly o rok

později. K 60.výročí založení sboru si hasiči koupili nové přilby. A hned  v následujícím roce získali vozidlo Tatra 30, které nahradilo koně při tahání stříkačky.

Oslavy slavného výročí začaly 20.5. ve 13 hodin slavnostní schůzí. Všechny přítomné uvítal starosta hasičů Miroslav Juřica. Milan Pečinka přiblížil přítomným historii i současnost

Sboru dobrovolných hasičů. Následovaly zdravice, které přednesli senátor František Kopecký, velitel družebního sboru z Turzovky, starostka obce Věra Petrová a náměstek Sdružení

hasičů Čech, Moravy a Slezska Libor Král.
Poté byla otevřena výstava o historii sboru. Fotografie, poháry, články v dobovém tisku. Opravdu spousta zajímavého písemného materiálu. A také hasičská kronika, kterou založil

významný místní kulturní pracovník Josef Miller, učitel, malíř sokol i hasič. Podle vyprávění tehdy ještě žijících svědků popsal i začátky sboru.
Před budovou sokolovny přitahovala zraky návštěvníků výstava hasičské techniky. Čestné místo jistě patřilo ruční koňské stříkačce z roku 1886, zájem vzbuzoval i hasičský automobil

Praga z roku 1928, který zapůjčil Veterán klub Turzovka. Hosté viděli i CAS 25 RTHP z Metylovic, TATRU 815 z Palkovic, RENAULT z Frýdlantu n.O., CAS 24-S MAN 474 z Ostravy-Vítkovic a

hasičskou plošinu PP27-2 ze Střední odborné školy hasičské ve F-M.
K tanci i poslechu hrála dechová hudba Frýdecká kapela. Vystoupily mažoretky ZIK ZAK z Vratimova, místní taneční soubor Beseda i klienti chráněného bydlení Náš svět z Pržna pod

vedením paní Lenky Materové. Kolo štěstí bylo stále v provozu a pohoštění šlo na dračku. Po deváté hodině byl odpálen slavnostní ohňostroj. Taneční zábava skončila po půlnoci. N a

oslavu výročí přišla asi třetina obyvatel obce a početné delegace hasičů z okolních obcí a z Turzovky. Kdo nepřijel byla Česká televize a to i přes pozvání místních hasičů.
V neděli se sloužila mše za všechny žijící a zemřelé hasiče. Přítomni byli nejen hasiči z Metylovic, ale i z Kozlovic a ze Lhotky. Následné položení kytice ke kříži na místním

hřbitově vyjadřovalo úctu a poděkování všem zemřelým členům místního sboru.

V roce 1966 založili členové našeho hasičského sboru pohárovou soutěž, která je v současnosti nejstarší soutěží svého druhu v okrese. Mezi ostatními sbory je oblíbená, zúčastňuje se

jí v průměru kolem 40ti družstev. Pravidelně přijíždějí i hasiči z Turzovky, se kterými mají naši přátelské vztahy již  řadu let. Tato pohárová soutěž se stala součástí

Moravskoslezské ligy.
Prvního července přijel na jubilejní 40.ročník této soutěže opravdu rekordní počet soutěžících – 43 družstev mužů a 17 družstev žen, dohromady neuvěřitelných šedesát družstev.

Nejvzdálenější přijeli až z Lesních Albrechtic.
V kategorii mužů obsadila první tři místa družstva z Prchalova, Trojanovic a Bartovic. U žen to bylo družstvo z Jistebníka, Petřvaldíku a Metylovic. V opravdu velké konkurenci

skončili naši muži na 11.místě. Celou akci zvládli organizátoři velmi dobře, i když takové množství lidí za jeden den je už na hranici jejich možností.
Také družstvo starých pánů nad 40 let se pravidelně zúčastňuje soutěže ve své kategorii na Pstruží. Jeden jeho člen, František Židek, byl vyhodnocen jako nejstarší aktivní účastník

této soutěže – vždyť se narodil v roce 1930.

Velikou oblibu jak mezi účastníky tak i mezi pravidelnými diváky si získala soutěž netradičních družstev. Podmínky pro účast jsou následovné: přihlášené družstvo musí být sedmičlenné

a musí je něco spojovat. Ať už příjmení nebo zaměstnavatel, stejná ulice, sousedství nebo přátelství. Vítané jsou netradiční žertovné kostýmy, stejné pro celé družstvo. Nářadí je pro

všechny jednotné a zajistí je místní sbor. Trénink je dva dny před soutěží v odpoledních až podvečerních hodinách v Metylovicích.
14.ročník soutěže připadl letos na 19.srpna. Jako vždy probíhala na hřišti za školou. Přihlásilo se 18 družstev. Mimo již tradičních Šigutů, Halatů, Bílků, Besedy, Fotbalistů apod.

nastoupilo např. Kamikadze, Mišung, Sedma, Slušní hoši (ze kterých se nakonec vyklubala děvčata) a řada dalších. Přijeli také klienti z chráněného obydlení Náš svět z Pržna. Kostýmy

jednotlivých družstev byly velice nápadité. Snad nejvíce zaujalo oblečení skupiny Ženy. Jak se nakonec ukázalo, bylo v ní sami muži. Překvapení vyvolalo družstvo Naháčů, které

předvedlo požární útok způsobem, který používali naši předkové před 120 lety. Zvítězili sice Fotbalisté, ale bez ocenění neodcházel nikdo. Možná nejkurioznější cenu obdrželo právě

družstvo Žen. Odnášelo si celý pytel kmínu.

V současnosti vlastní náš hasičský sbor dvě výjezdová vozidla CAS 25 a dopravní požární automobil Volkswagen. Sbor má 84 členů a jsou to lidé velmi aktivní, nápadití a obětaví.

Spolupráce s obecním úřadem je na dobré úrovni. Díky tomu byly zakoupeny pro výjezdovou jednotku nové zásahové kalhoty. Na požádání obecního úřadu čistí hasiči kanály, dovážejí vodu

do Pasek, zalévají fotbalové hřiště apod.
Mnoho hodin věnují strojníci opravě a údržbě techniky, hasičských vozidel  a přípravě na technické kontroly. Hodně času také zaberou tréninky a příprava na soutěže. Na podzim sbírají

železný šrot.

Daří se jim práce s mládeží, která se také účastnila pohárových soutěží a celoroční soutěže Plamen. Na podzim zvítězili na soutěži ve Vratičově v konkurenci čtrnácti družstev.

Zapojili se do sběru plastových víček, jezdí spolu na výlety, do kina i na bazén. Poděkování za to patří vedoucím Denise Bílkové, Zuzce Bílkové a Markétě Zajícové.

A že jsou hasiči dobrá parta, scházejí se o jarním sletu čarodějnic na zahradě u Veličky v Metylovicích, zdobí vánoční stromek před zbrojnicí a společně si po vánočních svátcích

vyšlápnou na Solárku.

Teprve na závěr se dostávám k tomu, k čemu byl vlastně hasičský sbor založen a k čemuž naštěstí docházelo letos zřídka, k požárům.

9.4. výjezd ve 12.16 – hořely balíky slámy za Isidorem Čupou – odpracovalo se 20 hodin
12.5. výjezd ve 21.40 – hořela sláma u Kubaly – odpracovalo se 5 hodin
28.7. výjezd v 7.41 – hořel les v Pasekách nad vodárnou – odpracovalo se 7 hodin

 

Klub seniorů
Každý první čtvrtek v měsíci se schází naši senioři v kulturní místnosti obecního úřadu. Z těchto neformálních schůzek při kávě nebo čaji vyšlo už mnoho podnětných návrhů a činnost

klubu. A výbor, jehož předsedou je ing.Jaromír Kula, pokladní Jarmila Halamová, jednatelkami Jaroslava Binarová a Marie Herotová, členkami Olga Slípková, Anna Pečinková a Emilie

Tabachová se snaží, aby byl život seniorů v obci co nejpestřejší.

Obecní úřad přispívá klubu seniorů finanční částkou a umožňuje jim využívat ke schůzkám kulturní místnost. Senioři také dostali sponzorský dar od syna jedné členky, Vavřína Pečinky.

Na oplátku se klub snaží pomáhat při obecních aktivitách. Na plese obecního úřadu pomáhali s občerstvením, na Vítání občánků pletou ženy papučky, napekly koláčky na akci Jsme

sousedé. Jejich práci ocenil i pan starosta Lukáš Halata na výroční schůzi klubu seniorů.

Již tradiční smažení vaječiny bývá velmi veselé. Zájezdy v tomto roce uspořádali čtyři. Společně se svazem invalidů z Frýdlantu n.O. odjelo 14.února 22 metylovských seniorů na

Fojtství do Chlebovic. Prohlídka včelařského muzea byla okořeněna dobrým gulášem.
25.května navštívili společně Příbor, muzeum ve Studénce, Štramberk a kolibu ve Frenštátě, kde na ně čekalo pohoštění.
14.června odjeli do Hranic, následovaly lázně Teplice a společný oběd v přírodním ráji v Bystrovanech. Poslední zájezd letošního roku byl 4.října. Prohlédli si Šmajstrlův pohankový

mlýn ve Frenštátě, v hospůdce na Maraláku se stavili na oběd. V Kunčicích p.O. si prohlídli dřevěný kostelík dovezený asi před stol lety z Podkarpatské Rusi. Velmi vlídně byli

přijati metylovským rodákem Radošem Němcem v jeho palírně i baru U Jakuba.  Po prohlídce palírny a moštárny byli pohoštěni a obdarováni.

Na výroční schůzi 7.prosince se ohlédli za dosavadní činností. Potěšilo je vystoupení souboru Pržanka. A protože tombola byla bohatá, málokdo odcházel bez výhry.

Spolek chovatelů poštovních holubů

Do základní organizace chovatelů poštovních holubů v Metylovicích vstoupili čtyři chovatelé z Frýdlantu n.O. Tamní organizace byla totiž pro malý počet členů rozpuštěna. K 31.12.2006

tak místní organizace sdružuje patnáct chovatelů,kteří se aktivně účastní spolkového života. Přitom jde o koníček sice ušlechtilý, ale časově i finančně značně náročný.

V roce 2006 bylo nasazeno do soutěží 2585 starých holubů a 1487 holoubat. Byli vypouštěni nejen v ČR – v Jihlavě, Poděbradech, Plzni, Chebu, Chomutově a Lounech a Práce, ale i v

zahraničí.

Třikrát proslavili holubi našich chovatelů Metylovice, když obsadili 1.místo.
3.6. z Aschaffenburgu doletěl jako první holub pana Matuly
4.6. z Loun doletěl jako první holub pana  Bergera
17.6. z Chomutova doletěl jako první holub pana Slípka

 

Knihovna

K 31.12. měla knihovna 3941 knih z oblasti beletrie, naučných knih 1115 kusů. Dětští čtenáři si mohou vybrat z 1273 knih.
Knihy si půjčuje 557 čtenářů, mezi ně patří 98 dětí. Ročně knihovnice půjčí 3020 knih, což představuje 5,4 knih na osobu ročně.

 

Volby  do parlamentu

Počet voličů ze stálého i zvláštního seznamu pro červnové volby do Parlamentu činil u nás 1271 osob. Voleb se zúčastnilo 899 voličů, to představuje 70,7%. Počet platných hlasů byl

895. Naši lidé volili takto:

ČSSD    303 hlasy
ODS    228
KDU-ČSL   156
KSČM    132
Strana zelených    33
Strana zdravého rozumu   11
Nezávislí       8
SNK Evropští demokr.    8
Moravané      4
Nezávislí demokraté     4
Právo a spravedlnost     2
Helax- Ostrava se baví    2
Koalice pro Českou republ.    1
Unie svobody-Demok.unie    1
Pravý blok      1

Byli jsme obcí s vysokou volební účastí. Okresní průměr byl 65,09%. Přitom největší volební účast ve městech okresu měl Brušperk 75,99%, nejmenší Třinec 58,03 %. Největší účast  v

obcích byla ve Vojkovicích a to 77,24%, nejmenší v Bocanovicích 58,66%.

V republice dopadly volby jinak než v našem okrese a kraji.
ODS získala 35,38 hlasů, ČSSD 32,32%, KSČM 12,81%, KDU-ČSL 7,22%, Strana zelených 6,29% hlasů.

Protože od roku 2000 platí novela volebního zákona, která změnila způsob přepočítávání odevzdaných hlasů na mandáty, nastala patová situace. Obě největší strany získaly stejný počet

mandátů.
Poprvé se od roku 1992 dostala do sněmovny zvenčí nová strana. Dosud se také nestalo, aby při volbách zemřeli na infarkt přímo ve volební místnosti dva lidé.
Poprvé se také přihodilo, aby jeden z lídrů stran hned po ohlášení výsledků zahájil ostrou konfrontaci. Předseda ČSSD a končící premiér Jiří Paroubek po vyhlášení volebních výsledků

neunesl porážku. V emocemi nabitém projevu oznámil, že kvůli neseriózní volební kampani neuznává výhru ODS. „Demokracie v této zemi utrpěla tvrdý zásah srovnatelný snad jen s únorem

1948 – jen s rozdílem, že hrozí modrá totalita“, řekl. Projev vyvolal ostrou reakci a sérii demonstrací za premiérovo okamžité odstoupení. Paroubek posléze vítězství ODS uznal a za

povolební řeč se omluvil.
Prezident republiky pověřil sestavením vlády předsedu Občanské demokratické strany Mirka Topolánka.
K 31.12.2006 nemá Česká republika zatím žádnou vládu.

 

Životní podmínky

Od 1.ledna 2006 se nařízením vlády č.505/2005 zvýšily  částky životního minima. Životní minimum samostatně žijícího dospělého občana se zvýšilo se současných 4300 na 4420 Kč.

Schválená právní úprava se automaticky promítla i do oblasti dávek státní sociální podpory a  projevila se také v úrovni dávek soc.péče a ostatních dávek odvozovaných od životního

minima.
Od ledna 2006 došlo ke změně příspěvku na provoz motorového vozidla. Nově činí příspěvek pro osoby s průkazem ZTP (zdravotně tělesně postižený) 6 000Kč. Držitelé průkazu ZTP/P budou

dostávat příspěvek ve výši 9900,–ročně (zdr.těl.postižený s průvodcem). Pokud jsou vlastníky nebo držiteli jednostopého vozidla, bude příspěvek pro ZTP činit 2300 Kč a pro držitele

průkazu ZTP/P 4200 Kč.
Zároveň je zvýšen příspěvek na individuální dopravu těžce zdravotně postiženým občanům, kteří se pravidelně individuálně  dopravují a nejsou vlastníky nebo provozovateli motorového

vozidla. Od 1.1.2006 činí tato částka 6500 Kč na kalendářní rok.
Minimální mzda byla 1.1.2006 zvýšena na 7570 Kč, od 1.7. na 7950 Kč. Starobní důchody se podle nařízení vlády č.415/2005 Sb.zvyšují takto:
Procentní výměra důchodů přiznaných před 1.1.1996 se zvyšuje o 6% vyplácené procentní výměry, u důchodů přiznaných po 31.12.1995 se zvyšuje o 4% vyplácené procentní výměry.
1m3 vody stojí bez DPH 20,80. DPH činí 5%. Podražila elektřina. Nedá se uvést jednotná částka. U každého spotřebitele je to jiné. Náklad na likvidaci odpadu na 1 osobu je v naší obci

380 Kč. V uhelných skladech ve Frýdlantě stál 1q hnědouhelných briket 299 Kč.

 

Matrika

Narození

Letos se narodilo v naší obci osm dětí. Tři holčičky a pět chlapců. Holčička Marianna, která se narodila 1.1. byla nejen  prvním dítětem letošního roku v obci, ale i prvním dítětem

narozeným letos v okrese Frýdek-Místek. Toto prvenství bylo spojeno s finanční odměnou. Mimo Adriana mají všechny děti klasické české jméno – Zuzana, František, Lukáš, Ondřej, Jiří,

Veronika. Šest dětí se narodilo maminkám jako první dítě, jedno děvčátko se narodilo jako druhé dítě, jeden chlapec jako třetí dítě v rodině. Jenom polovina dětí se narodila v

klasickém manželství.
Úmrtí

V tomto roce zemřelo 14 občanů, devět mužů  a pět žen.  Průměrný věk zemřelých mužů byl 73 let. Nejstarší se  dožil 92 let, nejmladšímu 59 let. V září zemřel profesor Božetěch Bílek,

o kterém jsem psala v roce 2005 v kapitole Žijí mezi námi. Ve věku 85 let zemřel 28. října ing.Otakar Bílek, který byl v roce 1990 prvním starostou po osamostatnění obce.
Průměrný věk zemřelých žen činil 84 let. Nejstarší žena se dožila 93 let, nejmladší 79 let. V rozmezí jednoho měsíce zemřely dvě sestry. Jedna ve věku 86 let, druhá 84 let.
Se sedmi zemřelými se pozůstalí rozloučili v kostele v Metylovicích a následovalo uložení do hrobu. Jeden zemřelý měl rozloučení v kostele v Žilině, rovněž s pohřebem do země. U tří

občanů byl obřad s kremací a to v Ostravě,  ve F-M a ve Frýdlantě. Se dvěma zemřelými bylo privátní rozloučení, u jedné zemřelé nebyl způsob posledního rozloučení zaznamenán.
Svatby

Manželství uzavřelo pět dvojit. Tři svatby byly ve Frýdlantě, jeden v Tiché, jeden v Třinci. Dvě nevěsty a čtyři ženichové byli z Metylovic. V jednom případě byli oba z Metylovic.

Průměrný věk u nevěsty byl 24 let. Nejmladší bylo 22 let, nejstarší 25 let. U ženichů byl průměrný věk 28 let, nejmladšímu bylo 23 let, nejstaršímu 35 let.
Rozvody

Rozvodů bylo sedm, čili více než uzavřených sňatků. Ve třech případech šlo o dvojice, jimž bylo více než padesát let. Dvakrát šlo o partnery nad čtyřicet let. A ve dvou případech

bylo manželům přes třicet let. Tam byly rozvodem postiženy i malé děti.
Stěhování

Do obce se přistěhovalo 23 žen a 23 mužů. Odstěhovalo se 14 žen a 9 mužů. Většinou se jednalo o sousední okresy a okolní obce. Jeden muž se odstěhoval do Českých Budějovic, jedna

žena se přistěhovala z Anglie.
K 31.12. 2006 žilo v obci 1556 lidí.
Mezi  nejstarší občany obce patří: Bílková Vojtěška 1909, Mertová Anna 1910, Rašková Vlasta 1914, Luňáčková Vlasta 1915, Šigutová Božena 1915, Svobodová Štěpánka 1916, Mališová

Anežka 1917, Kuhejdová Anna 1918, Kožuchová Barbora 1918, Gřundělová Blažena 1919, Uhlářová Marie 1919, Němec Miloslav 1919, Bílková Gabriela 1920, Hadámková Marie 1920, Závodný

Metoděj 1921, Blažejová Lydie 1921, Klimková Jarmila 1921, Bílková Zdenka 1922, Vyvialová Bohumila 1922.
Mezi 19.lidmi je 17 žen a 2 muži.

 

Žijí mezi námi

Domnívám se, že paní doktorku Melánii Ševčíkovou zná většina občanů. Přesto, že tu žije teprve patnáct let.
Její otec, Čestmír Dvořáček, byl synem pana učitele z Metylovic. Když dokončil učitelský ústav, začal učit v Nové Bystrici na Slovensku, v horské obci pod Oravou. Škola tam tehdy

nebyla. Dostal k dispozici rychtárnu a v tomto provizoriu učil 80 dětí. Přitom budoval novou školu. Tehdy se učilo jen

od podzimu do jara. V létě děti pomáhaly rodičům v hospodářství. Pan Dvořáček tu poznal svou budoucí ženu. V roce 1936 se manželům narodila dcera Melánie. Ale již v roce 1939 se

rodina musela z obce vystěhovat. Vznikl Slovenský štát a Češi byli nežádoucí. Usadili se v Metylovicích, v domě rodičů. Otec nějakou dobu suploval na různých školách v okolí. Teprve

v roce 1941 dostal místo v horské obci Baraní na rozhraní Moravy a Slovenska a rodina se tam přestěhovala. Život v příhraniční obci přinášel časté a nepříjemné domovní prohlídky. A

po válce nové stěhování. Tatínek dostal místo v Nošovicích. I tam ho mimo vyučování čekala práce na opravě budovy školy, která byla notně poničená.
Pro malou školačku to byla veliká změna prostředí a nijak zvlášť k obci nepřilnula. Navíc tam byla poměrně krátkou dobu. Otec totiž neměl to „správné“ politické přesvědčení. Byl

členem národní socialistické strany. Po komunistickém převratu ho přeložili do Lhotky.

Ještě v Nošovicích začala Nela dojíždět do prvního ročníku gymnázia ve Frýdku-Místku. Pak přišla školská reforma. Gymnázia byla zrušena a zavedly se jednotné střední školy. A tak ze

Lhotky již dojížděla na střední školu do Kozlovic. Ovšem ani ve Lhotce to neměl pan učitel Dvořáček jednoduché. Nastoupil na místo, které se uvolnilo odchodem pana řídícího Sochy.

Slovo odchod vlastně není na místě. Byl to vyhazov. Socha byl hluboce věřící člověk. Hrál v kostele na varhany, před rokem 1948 byl členem Orla. Své názory nezapřel zůstal jim věrný.

Tím se stal pro stávající režim nepřijatelný. Byl ze školství vyhozen a nastoupil na šachtu. Za trest se musel stát příslušníkem „vládnoucí“ dělnické třídy.
Lidé ve Lhotce ho měli rádi. V obci i v okolí sbíral původní lidové písničky. Navštěvoval rodiny s housličkami, pobesedoval s nimi a když mu zazpívali, přepisoval melodie do not. Tím

si našel cestu k jejich srdci. Navíc založil v roce 1936 ve Lhotce folklorní skupinu Pilky, a  ta měla vysokou úroveň. Lidé se domnívali, pochopitelně neprávem, že pan řídící musel

odejít kvůli novému učiteli. A tak zpočátku zachovávali vůči němu chladný odstup.

Pan Socha přitáhl učitele Dvořáčka k cimbálu, jeho ženu ke zpěvu a tudíž právě přes folklór ho Lhotka postupně přijala. Svědčí to o čistém charakteru bývalého řídícího. Neměl v sobě

ukřivděnost, řevnivost, bolestínství, zahořklost či dokonce nenávist. V dnešní době takřka nevídaný úkaz. A pak pan řídící přitáhl do souboru i dospívající děvče Melánii ke zpěvu

halekaček. Zachytila se drápkem a folkování ji už  nepustilo. Ve Lhotce prožila své mládí a získala k ní silný vnitřní vztah a dodnes jí patří její srdce. Je přesvědčena, že tato

obec má zcela jinou mentalitu než třeba Metylovice. Lhotka je stulena pod Ondřejníkem jako hnízdo, naše obec táhne podél cesty. Lidé se tam živili dřinou na políčkách a sběrem

lesních plodů v době, kdy se už Metylovice díky řemenářství otevíraly světu a průmyslu. To mělo pro obě obce své dobré i méně dobré stránky. Paní doktorka je přesvědčena, že právě

díky určité uzavřenosti obce a neochotě lidí ke změnám, se tam mnohem déle uchoval folklór a  také lidé více drželi pospolu. Lhoťané měli a zachovali si mnoho vlastních emotivních

písniček, které zřejmě vznikaly na polních cestách, po nichž kdysi chodívali na robotu na Hukvaldy.

Paní doktorka ukončila střední školu a pokračovala na gymnáziu ve Frenštátě. A také začala v Pilkách tančit. Zařadili ji do tanečních dvojic souboru. Podle vlastních slov „byla jako

dřevo“. Ani její partner nebyl na tom o mnoho lépe. Ale to nebyl problém ve Lhotce, kde se snad každý neučil tančit. Ji to naučila paní Mikulková. Panímáma jako z Alšových obrázků.

Uměla tančit dámu i pána a tak je učila oba dva. Uměla tak silně vést, že dívka bezděčně podřídila své kroky jejím. Účast v souboru pro Melánii mnoho znamenala. Bylo to vyznamenání.

Když pan řídící Socha vzal někoho do Pilek, bylo jasné, že něco umí nebo je opravdu schopen se to naučit. Ať už šlo o zpěv, hudbu nebo tanec.

Paní doktorka je přesvědčena, že Lhotka má svou komunitu, svůj zdravý patriotismus. Kdykoliv se tam něco děje, přijdou všichni a nějakým způsobem se na věci podílejí. Když se kácí

máj nebo je pouť, před hospodou u Konečných je celá Lhotka. Netančí jen dvojice z Pilek, ale snad každý, kdo má nohy. A pokud snad přece někdo netančí, tak aspoň zpívá.
Ani v sedmdesátých letech, kdy vznikaly střediskové obce, si Lhotka, maličká obec, jako snad jediná v okolí, uhájila svou samostatnost, svůj obecní úřad. Může se zdát, že vyprávění

je více o Lhotce, než o paní Melánii. Ale ať jsem se zeptala na cokoliv, vždy to nakonec skončilo u vzpomínek na lidi a dění ve Lhotce.

Maturovala v roce 1953. Tehdy váhala, zda  si má podat přihlášku na medicínu nebo studovat folklor. A tak poslala přihlášky dvě. Se studiemi na medicíně moc nepočítala. Její kádrový

profil nebyl nejlepší. K velkému překvapení všech byla přijata na obě školy. Domnívá se, že přijetí na medicínu ovlivnilo velmi dobré doporuční ředitele střední školy ve Frenštátě.

Teď před ní stálo rozhodnutí, pro kterou vysokou školu se má rozhodnout. Sedla na kolo a rozjela se za bývalou učitelkou češtiny a dějepisu, řádovou sestrou Stanislavou, která na ni

měla silný vliv. Když začala ve třídě vyprávět historii nebo literaturu, nedýchali ani ti největší darebáci. Učitelka měla široký rozhled, bohatou knihovnu, o prázdninách cestovala

po Evropě. O své znalosti se dokázala podělit zajímavou a přitažlivou formou. A právě k ní, protože jí důvěřovala, si jela paní Melánie pro radu. Dodnes si pamatuje odpověď: „Když

budeš vedoucí nějaké velké folklorní skupiny, nikdy při tom nebudeš moci dělat doktorku. Ale když budeš řádnou doktorkou, dokážeš si ve volných chvílích najít čas i na folklor“. A to

rozhodlo.

Začala studovat všeobecné lékařství v Olomouci. Vždycky tíhla k pediatrii. Ale když po druhém ročníku odešli spolužáci studovat tento obor do Prahy, ona musela odejít do Třince „aby

se sblížila s dělnickou třídou“. Rodiče v té době už ve Lhotce nežili. Od roku 1955 učili na škole v Bílé. Melánii se nakonec podařilo studia dokončit. Na umístěnku se dostala do

Krnova. Většinu obyvatel tvořili Řekové, národností složení bylo velice pestré. Poznala tam vši a špínu. Přesto považuje toto období za obrovskou školu života. Pracovní kolektiv byl

dobrý, šéf výborný. Prošla si, jak říká, kolečkem. Nejprve pracovala na krčním, ušním a nosním oddělení. Na stáži se jí prý nikdy nepodařilo najít bubínek. Ale na tomto pracovišti to

díky šéfovi snad do týdne zvládla. Vedoucí lékař ji neustále zahrnoval úkoly, díky  jimž se to v krátké době perfektně naučila. Prošla gynekologií a taky chirurgií. Tam, jak

poznamenala se suchým humorem, bylo plno práce. Obyvatelé Krnova se o sobotách a nedělích pravidelně prali. Nakonec přešla na dětské oddělení.

Po svatbě se odstěhovala za svým mužem do Ostravy. Pracovala v Krajském ústavu národního zdraví i na obvodě. Mnozí hovoří i o jejím působení ve funkci primářky na oddělení genetiky.

Paní doktorka tuto skutečnost nezmínila. Také v Ostravě našla nadšence pro folklór. Scházeli se v lékárně u jednoho magistra, kde ve volných chvílích muzicírovali. Tam se poprvé

setkala s muzikantem Kotkem a jeho paní. Po dlouhé řadě let, když se přestěhovala do Metylovic, se s ním i jeho cimbálovou muzikou setkala ve Frýdlantě n.O.

Na Lhotku samozřejmě nezapomněla. Ovšem po smrti pana řídícího Sochy se Pilky rozpadly. Kroje, které si ženy ušily z původních materiálů, samy si je vyšily a vůbec se snažily, aby je

co nejvíce připodobnily krojům původním, to vše připadlo Kozlovicím. Jednalo se o kroje pracovní i slavnostní. Totéž potkalo Sochův notový materiál. Částečně do kozlovického souboru

odešla i lhotecká mládež, která měla zájem o folklor.Tradice ve Lhotce se přerušila. V devadesátých letech se děvčata z bývalého souboru Pilky sešly s přáním ho znovu obnovit. Dnes

již zralé ženy docházejí za zkoušky s mladistvým elánem. Přijíždějí i některé z těch, které se provdaly mimo obec. Bohužel, kroje se jim nevrátily a i notový materiál se shání

obtížně. Paní doktorka se pochopitelně stala aktivní členkou souboru. Sochovy folklorní slavnosti ve Lhotce jsou dnes pojmem, který daleko přesahuje nejen hranice obce, ale i kraje.

A právě v devadesátých letech se stala paní doktorka občankou Metylovic. Co ji vedlo k tomu, že se přestěhovala do naší obce? My starší si ještě pamatujeme malé políčko nad svatou

Annou s Dvořáčkovou stodolou. A právě to zdědila po svých prarodičích paní doktorka Ševčíková. Pozemek byl nekvalitní, JZD ho nechtělo převzít. Navíc se stodola stávala místem

schůzek ne zrovna žádoucích osob. Příslušnými  orgány byly vyzvána, aby objekt zajistila proti nezvaným návštěvníkům. Uvažovala, co s tím. Vyskytl se sice kupec, který chtěl stodolu

proměnit na místo schůzek myslivců. Ale ji otec naučil, že nic po předcích by otec neměl zahodit. A protože se blížila doba důchodu, rozhodla se postavit si na místě stodoly domek.

Jednání o stavbě byla složitá. Nejdříve chtěl stavební odbor povolit jen srub, pak chatku. Ale  když se po dokončení stavby přihlásila paní doktorka k trvalému pobytu v Metylovicích,

dostal domek nakonec místo čísla evidenčního číslo popisné. Ani teď paní doktorka nezačala odpočívat. Kdo znal její elán a energii to snad ani neočekával. Původní políčko proměnila

na zahradu. Pilky také chtěly své. A k tom přijala místo v Odborném léčebném ústavu. Zároveň léčí místní děti v ambulanci, která je součástí areálu. A tak v podzimu života pracuje na

bývalém fojtství, které v roce 1923 koupil její dědeček , pan učitel Dvořáček. Chtěl postavit penzion, ale pro nedostatek financí své plány neuskutečnil.

A pak přišel rok 1999. Obec oslavila 700 let. Paní doktorku oslovil Vavřín Michalec, tehdy člen kulturní komise. Požádal ji o spolupráci při organizaci oslav. Když o tom začal

uvažovat, připomněla si svého otce, který byl veliký metylovský patriot. A vlastně kvůli němu výzvu přijala. Uspořádat výstavu o historii obce byl její nápad a byl to nápad opravdu

výborný. Neuvěřitelné množství práce se shromažďováním exponátů i jejich uspořádáním přineslo výsledky. Navštívily ji stovky lidí, mnozí vyjádřili písemně pochvalu. Je veliká škoda,

že se tento shromážděný materiál neuložil po výstavě na jedno místo.  Mnohé předměty tam obdivované se časem ztratí. I paní doktorka se domnívá, že Metylovicím chybí prostor, ve

kterém by se prezentovala minulost obce. Přes velmi kladné ohlasy se dívá na výstavu kriticky a vypočítává nedostatky. Věci, které se už při nejlepší vůli nestihly dotáhnout. Zmiňuje

malou propagaci kulturní a hudební minulosti, kterou Metylovice měly. To mi připadá u paní doktorky typické. Obrovské nasazení, náročnost a kritičnost k sobě i druhým.

V roce 2002 založilo pár nadšenců v obci taneční kroužek Beseda. Paní doktorka byla požádána, zda by, díky svým bohatým dlouholetým zkušenostem, převzala vedení souboru. Přijala.

Vždyť tatínek říkával: „Když něco umíš, musíš to předat dál“. A je to těžká práce. Nejen se sháněním materiálu. Náročné je i nacvičování. Paní doktorka už má folklor v krvi, což se

nedá říci o všech tanečních dvojicích. Tanečníci mají svou Besedu rádi, ale mnohdy si neuvědomují, že záleží na dochvilnosti, pilnosti, preciznosti a ochotě naslouchat a do praxe

uvádět rady odborníka. Nemohou se tudíž scházet jen pro příjemné chvíle vzájemné pospolitosti. Dobré výsledky souboru zaručí jen poctivá a důsledná práce. S kroužkem navíc

nespolupracují muži, dobří zpěváci. Další bolestí paní doktorky je skutečnost, že se za celou dobu trvání souboru nepodařilo dát dohromady aspoň čtyři místní muzikanty, kteří by

Besedu doprovázeli. A přitom jak si povzdechla, jsou Metylovice obcí, která měla v minulosti tři dechovky doslova v každé chalupě někdo hrál na hudební nástroj. Jistě, i dnes řada

mladých má hudební vzdělání  a umí hrát. Možná jen chybí chuť nebo čas, předat to, co umí obci. Je přesvědčena, že u nás si lidé nechávají své schopnosti pro sebe. Ví o manželích,

kteří by byli schopni fundovaně vést Besedu a nechtějí. A to vše ji opět utvrzuje v přesvědčení, že na rozdíl od Lhotky nevládne u nás vzájemná pospolitost. Domnívá se, že Beseda

proto jen přešlapuje na místě a nepostupuje dopředu.

Paní doktorka Melanie Ševčíková neumí pracovat ledabyle, vytvářet činnost pro činnost. Vždy se nasazuje plně a celou bytostí. V rodině, v zaměstnání i ve folkloru. Po celou dobu

vyprávění jsem nezaznamenala jediný náznak samolibé ješitnosti. Jsem přesvědčena, že osobní zviditelnění či vlastní oslava  jsou jí cizí. Zajímá ji to, co je třeba udělat a neumí to

udělat jinak než dobře. „Po člověku musí něco zůstat“ , říká paní doktorka a nemyslí tím ani slávu ani peníze.
Na závěr chci zmínit jeden zážitek, neboť se mi jeví jako charakteristický pro její jednání. Před devíti léty se narodily místní ženě v porodnici ve Frýdku děvčátko. Od počátku mělo

problémy s přijímáním potravy, prakticky nepilo. V nemocnici se tím nikdo nezabýval. Některé ženy daly pouze najevo, jak jim to znepříjemňuje život větou – „koza jedna, zase nepije“.

Matka nahmatala na jazýčku dítěte bulku. Teta rodičky zmínila tuto skutečnost před paní doktorkou Ševčíkovu. Té po tom, teoreticky, nic nebylo, ale okamžitě zareagovala. Ihned

zavolala do nemocnice ve Frýdku a v několika dnech zařídila přijetí v Praze i sanitku k převozu matky a dítěte. A tak se dítě již po týdnu ocitlo v péči motolské nemocnice. Nevím,

jak by vše dopadlo, kdyby paní doktorka ihned nezasáhla.

 

Stalo se v obci

Letošní zima byla mimořádná v několika směrech. Co se týká délky, trvala u nás prakticky od listopadu do poloviny března. Dlouhotrvající vysoké mrazy a množství sněhu se rovněž

vymykaly normálu. Prakticky celou zimu zatěžoval střechy až 1m zledovatělý sníh. Téměř každý den hlásili ve zprávách, jak se někde prolomila střecha. V naší obci se v neděli 19.2.

dopoledne prolomila s ohlušujícím rachotem střecha na stodole ing.Farného čp.80. Krátce na to další rána. Na protějším svahu se prolomila střecha na hospodářských budovách u pana

Preče čp.22.

Nepodepsaný občan z Metylovic uveřejnil  v Mikroregionu poděkování panu Petru Skotnicovi a panu Lukáši Kluskovi za obětavou práci při rozhrnování sněhu. Jmenovaní vstávali ráno již

ve dvě hodiny, aby občané, kteří ráno odcházejí  do práce, měli cesty rozhrnuty. Často museli pracovat 15-18 hodin bez odpočinku.
Zároveň pisatel kritizoval občany, kteří si stěžovali, že jim sníh tlačí na ploty. Zřejmě si nevšimli, kolik napadlo sněhu.

Obec  stále doplácí na občany, kteří netřídí odpad. Uložení netříděného odpadu je mnohem dražší než tříděného. Někteří využívají kontejnerů na tříděný odpad k uložení všeho, co jim

doma překáží. A tak v nich občas vidíme koberce, lino, sedací soupravy, autosedadla, televizní přijímače nebo pneumatiky. Přitom se dvakrát ročně odváží nebezpečný a velkokapacitní

odpad. Když mají lidé platit, často říkají, že nemají žádný odpad. A přitom i v létě, kdy se netopí, popelnic neubylo. Dokonce se množí dotazy, proč se neodváží každý týden.

Pan Vladimír  Kozel opravil centrální kříž na místním hřbitově. Práci provedl zdarma jako dar obci. Starostka mu veřejně poděkovala v místním Zpravodaji.

Československý rozhlas Ostrava se ve svém vysílání zmínil o houbařce, která odešla z chaty v Metylovicích a nevrátila se. Jednalo se o téměř devadesátiletou babičku majitelů chaty na

Čupku. Žena si vyšla dopoledne do lesa na houby. Když nepřišla k obědu, začala ji zneklidněná rodina hledat. Posléze s zavolali na  pomoc policii. Teprve přivolaný vrtulník našel

starou ženu v lese až v Hodoňovicích. Byla naštěstí v pořádku. Zabloudila a nedokázala najít cestu zpět.

V létě navštívil Metylovice  Stanislav Šereda ze Šenova. Píše publikaci o Ferdiši Dušovi. Při studiu pramenů narazil i na události,  které jsou spjaty s naší obcí. Frýdlantského

umělce poutalo úzké přátelství s místním občanem, stolařem Josefem Vachalou. Pan Vachala mu připravoval štočky z hruškového dřeva pro dřevoryty a s celou rodinou navštěvoval umělce a

jeho sestry. Vachalova dcera, paní Antonie Veličková, pietně uchovává obrazy, které jim malíř věnoval i vzpomínky z té doby. Pan Šereda slíbil, že rodinu navštíví a obohatí svou

knihu o tyto skutečnosti. Do konce roku se však neozval. Od paní Velíškové jsem se dověděla další zajímavosti. Její otec pěstoval přátelské styky také s hudebním skladatelem Leošem

Janáčkem. Pan Vachala mu představil místní děvčata, která zpívala místní lidové písně a umělec si je zaznamenával do not. Jedním z děvčat byla Večeřová, pozdější babička paní Stevy

Mazalové, druhým Barbora Bílková, pozdější babička pana Víta Mališe, ilustrátora kroniky. Josef, syn pana Vachaly vlastní pohlednici, kterou poslal Leoš Janáček jeho otci.

V červenci přišel na obecní úřad e-mail. Paní Valeria Šimková z okresu Malacky chtěl něco zjistit o bratřích Mertových, kteří vyráběli medomety.
Továrnička bratří Mertových stojí u kaštanu a po rekonstrukci slouží k rodinnému bydlení. Venkovní vzhled zůstal z větší části zachován a tak i dnes si každý může představit, jak asi

vypadala v dobách své největší prosperity. Informace o firmě jsem získala od téměř devadesátileté paní Anežky Čupové, od manželky syna zakladatele paní Vlasty Mertové a od dcery

zakladatele paní Pavly Mertové. Navíc jsem mohla paní Šimkové poslat reklamní inzerát této firmy.
Bratři postavili dílnu v roce 1928 a při stavě se zadlužili. Tři z nich tudíž odjeli do Ameriky, odkud chtěli dluhy splácet. Odjely s nimi i jejich dívky. Začali posílat splátky, ale

jeden z nich po roce zemřel. Doma zůstal ženatý bratr, kterému  se v roce 1928 narodil syn Věnomír, v roce 1937 syn Jaroslav a v roce 1940 dcera Pavla. Ale již v roce 1943 zemřel na

následky úrazu. Firmu vedl dva roky švagr Večeřa. Když nejstarší syn Věnomír dosáhl plnoletosti, převzal firmu. Po znárodnění byla firma přeměněna na družstvo. Po několika letech

zanikla. Podle výpovědi pamětníků měli bratři silné sociální cítění. Byli, jak se u nás říká „k lidem“.
Protože součastní potomci majitele firmy nemají už žádné další zprávy o osudu bratří Mertů v Americe, zajímala jsem se, proč paní Šimková ze Slovenska pátrá po osudu firmy. Napadlo

mi, zda to nějak nesouvisí právě s americkými bratry. Skutečnost byla prozaičtější.
Rodina paní Valerie dávala na domě novou střechu a při vyklízení půdy narazila na kus medometu. Od sousedů se dověděli, že babička, která zemřela roku 1965 včelařila a tak je

zajímalo,  jak je asi nalezený medomet starý.
Bratři Mertové kromě medometů, které právě hojně vyváželi i na slovensko, vyráběli také kbelíky a okapové roury.

Informační výbor vydal v prosinci Zpravodaj obce Metylovice v novém kabátě. Má nové logo, které navrhla Katka Barabášová, studentka Vysoké školy grafické. V dalším čísle chce

informační komise zveřejnit všechny další návrhy. Obyvatelé obce si sami vyberou, která titulní strana časopisu jim bude nejvíce vyhovovat.

V prosinci uváděla Česká televize v pořadu Nás venkov snímek o životě Karla Mročky, o kterém jsem psala v roce 2003. Pan Mročka upřímně vypovídal o peripetiích svého života,který

nebyl lehký. Pořad byl svědectvím nejen jeho schopností a tvrdé práce, ale především vyjádřením smyslu jeho života.
Pan Mročka je prototypem člověka, který něco dokázal, ale přitom práci nepodlehl. Uchoval si vnitřní svobodu, která ho uschopnila zachovat si pozorné vnímání krásy života, otevřela

ho k naslouchání i pokornému přijetí toho, co nás přesahuje.

 

Stalo se v okolí

Pětiletý chlapec Dominik z Bašky je vážně nemocný. Jeho jedinou nadějí je transplantace jater.Rodiče si pro tuto náročnou operaci zvolili kliniku v Německu, která se specializuje na

malé děti. Zdravotní pojišťovna tento úkon v cizině nehradí a oni pochopitelně nejsou schopni operaci, jejíž cena se blíží pěti milionům, zaplatit. Když založili na tento účel konto,

přispívali občané i firmy. Na účtě se nakonec nasbírala částka přes čtyři miliony korun. Ředitel německé kliniky snížil požadovanou cenu o 27 000eur. A tak díky empatii lidí a firem

a lidskosti ředitele kliniky podstoupí Dominik náročnou operaci, která mu umožní zařadit se mezi zdravé děti.

Občané Zelinkovi zablokovali v říjnu asi na deset minut dopravu na silnici, která spojuje Frýdek-Místek s Příborem. Denně po ní proudí tisíce automobilů a kamionů k polským hranicím.

Díky provozu jsou občané nadměrně ohrožování výfukovými plyny, hlukem a velkým nebezpečím úrazu při přechodu silnice. Obchvat, který se měl stavět před deseti lety, je pořád v

nedohlednu.

Již dva roky je v Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné v provozu unikátní zařízení Polarium, které je dosud jediným zařízením svého druhu v republice. Terapií chladem bylo

ošetřeno již 6 000 jednotlivců. Mráz způsobí v těle člověka celou řadu reakcí, které přinesou překvapivé léčebné výsledky. Terapie probíhá při mínus 120° a její účinnost při

bolestech kloubů, svalů, revmatismu, hojení ran, akutních i chronických zánětech, kožních chorobách, astmatu i alergiích je překvapující. Polarium tvoří dvě místnosti. V první je

teplota minus 60°a  pacienti zde zůstávají za přítomnosti asistenta jednu minutu. Pak přecházejí do dalších částí, kde už je teplota minus 120 stupňů. Tam se pomalu pohybují v kruhu

asi tři minuty. Mají na nohou dřeváky, podkolenky, kraťasy z bavlny, rukavice, čelenku, na ústech roušku, ženy mají navíc bavlněnou mikinu.

Dlouho hyzdil střed Frýdlantu bývalý hotel Duda. V roce 1991 byl tento majetek Restaurací a jídelen vrácen v rámci restitucí původnímu majiteli. Ten ho nechal zchátrat. V roce 2003

ho koupilo město za pět milionů korun a v červnu tohoto roku předalo občanům novou reprezentační budovu městského úřadu. Zajímavá je atypická dvojitá rovná střecha, skrze níž jsou

prosvětlovány chodby druhého podlaží.

 

Stalo se v České republice

Leden
Pět vozidel z Národního technického muzea, mezi nimi i slavná Tatra 87 Hanzelky a Zikmunda, se stalo národní kulturní památkou.
Pod náporem sněhu se začátkem ledna zřítila část střechy ostravské prodejny Lidl. Nikdo nezahynul. Kvůli velikému množství sněhu následovaly další střechy tělocvičen i rodinných

domků.

Únor
Na Pražském hradě se otevřely brány velkolepé výstavy umění lucemburské dynastie nazvané Karel IV. – císař z Boží milosti. Výstava byla vyprodaná již dva měsíce před uzavřením. O

nočních prohlídkách, ve světě běžných, se neuvažovalo.
Přes prezidentovo veto poslanci 101 hlasy přijali zákon o registrovaném partnerství. První svazky začali homosexuálové uzavírat od 1.7.

Březen
Ptačí chřipka dorazila také do České republiky. První případ zaznamenali lékaři u mrtvé labutě, nalezené nedaleko Hluboké nad Vltavou. V průběhu roku se u nás přítomnost smrtelného

viru H5N1 prokázala celkem dvanáctkrát, přenašečem byla vždy labuť.

Duben
Desítky měst musely vyhlásit nejvyšší stupeň povodňové aktivity. Záplavy, které k nám dorazily ze sousedních států si vynutily vyhlášení stavu nouze. V sedmi nejhůře postižených

místech připravily o život čtyři lidi.

Květen
Rotující větrný válec o rychlosti až 148 km/hod. se přehnal přes české území. Jako sirky lámal tornádo sloupy elektrického vedení na Chomutovsku, v Lokti zranilo dva muže.

Červen
100:100=pat. Nelítostná matematika postavila politiky po červnových volbách do svízelné situace. Poslanecká křesla se rozdělila přesně na polovinu mezi levici a pravici.

Červenec
Na českých silnicích začal platit nový zákon o silničním provozu. V prvních dnech přinesla nekompromisní novela výsledky, ale později ji už  řidiči příliš nedodržovali.

Srpen
Valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Praze rozhodlo o tom, že Pluto nebude nadále pokládáno za planetu.

Září
Podle vyjádření ministerstva vnitra Ivana Langera čelila Česká republika vážné hrozbě teroristického útoku.

Říjen
Američané uvažují o umístění protiraketové základny v naší zemi. Proti je většina politiků i občanů.
Cenu Jaroslava Seiferta dostal básník a bohém M.Jirous zvaný Magor.

Listopad
V České republice konečně vyšel světově proslulý román Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí.

Prosinec
Kriminalisté zatkli zdravotního bratra Petra Zelenku. O své vůli podával pacientům v nemocnici v Havlíčkově Brodě lék Heparin, který snižuje srážlivost krve. Na důsledky předávkování

zemřelo osm pacientů. Dalších devět pacientů uniklo smrti jen těsně.
Ani do konce roku se nepodařilo premiéru Topolánkovi sestavit vládu.

 

Stalo se ve světě

Leden
Komunistická Čína zrušila zemědělskou daň, zavedenou v roce 594 před naším letopočtem.
Ve volbách do parlamentu palestinské samosprávy porazilo radikální hnutí Hamas arafatovské hnutí Fatah.

Únor
Komunistická Korea oznámila, že vlastní atomové zbraně.

Březen
Prezident Bush podepsal v Indii spolupráci o mírovém využívání atomu, třebaže Indie nepodepsala dohodu o nešíření jaderných zbraní.

Duben
Dvacetčtyři mrtvých a šedesát raněných je bilance pumového útoku dvou sebevražedných atentátníků v sinajském letovisku Daháb.

Květen
Marokánec s francouzským pasem byl odsouzen na doživotí, protože věděl o připravovaném mahdistickém útoku na Ameriku a neohlásil to.

Červen
Izraelská armáda  s tanky a letadly vpadla do Gazy, aby osvobodila vojáka, uneseného džihádisty.
Tamilští tygři se omluvili Indům za sebevražedný atentát na premiéra Rádžova Gandhího v roce 1991.

Červenec
Čínský prezident zahájil provoz na nejvýše položené železniční trati světa, která vede do tibetské Lhasy.
Po zemětřesení a výbuchu sopky udeřilo na indonéskou Jávu dvoumetrové tsunami, způsobené podmořskými otřesy o síle 7,7 stupně. Zemřelo nejméně šest set lidí, padesát tisíc  zůstalo

bez přístřeší.

Srpen
Bylo podepsáno příměří mezi ugandskou vládou a povstalci v jižním Sudanu. Ti po devatenáct let terorizovali severní oblasti Ugandy. Před násilím uprchly téměř dva miliony lidí,

desítky tisíc byly zavražděny.

Září
Když média odvysílala záznam schůze vedení socialistické strany, zavládly v Budapešti protivládní nepokoje. Premiér totiž hovořil o tom, že už nelze dále lidem lhát o hospodářském

stavu země.

Říjen
Francouzské národní shromáždění schválil zákon trestající popírání genocidy Arménie Turky za 1.světové války.
Severní Korea provedla pokusný jaderný výbuch. Rada bezpečnosti OSN uvalila na zemi embargo.

Listopad
V Bagdádu byl odsouzen k trestu smrti za zločiny proti lidskosti Saddam Husajn.

Prosinec
10.prosince zemřel ve věku 91 let Augusto Pinochet. Pro jedny vrah tisíců Chilanů, pro druhé zachránce před marxistickou hrozbou.

 

Řemenářství a jeho znárodnění očima pamětníků

Po celý rok 2006 navštěvoval naši vesnici pan Mgr.Václav Michalička, který pracuje ve Valašském muzeu v Rožnově pod Radhoštěm. Má na starosti stará řemesla. Do Metylovic ho přivedl

zájem o řemenářství, které kdysi obec proslavilo i v zahraničí. Byly to doby, kdy stačilo na obálku napsat Metylovice-Evropa a dopis našel adresáta. Díky bičům byla obec známá nejen

v Evropě, ale i za mořem. Dnes už  v Metylovicích žije jen několik pamětníků té doby. Pan Michalička neúnavně navštěvoval a hovořil jak s potomky řemenářů, kteří patřili v 19.století

a v první polovině 20.století k těm největším, tak i s těmi, kteří u nich pracovali a ještě dnes by byli schopni „ukrátit bič“. Zároveň sbíral jakékoliv památky na tuto „kožanu“

dobu. Pořízy, štrychovnice, štoky, nože na krájení bičů, fotografie, ceníky, dopisy i výuční listy. Prostě cokoliv, co souviselo s řemenářstvím.
V roce 2007 začne v muzeu v Rožnově  několikaměsíční výstav o řemenářství v Metylovicích. Později bude v menším rozsahu otevřena i u nás. Lidé, které pan Michalička navštívil, byli

velice vstřícní. Důležité také bylo, že když začali vzpomínat, vybavili si při tom i někoho dalšího, kdo v řemenářství pracoval. A tak se síť vypovídajících stále rozšiřovala. A

nešlo jenom o šířku, ale i o hloubku. Protože každý pamětník měl trochu jiný pohled na danou problematiku, podařilo se panu Michaličkovi zachytit opravdu plastický a pestrý obraz

doby.

Sobota 1.července 2006 byla ve Valašském muzeu věnovaná starým řemeslům a technologiím. Na pozvání vedení přijel i pan Bedřich Halata, čp.378, ročník 1927, spolumajitel firmy Halata

František a synové. Před zraky dychtivých návštěvníků s mladistvou bravurou řezal z připravené kůže biče a přislíbil pracovní účast i během výstavy v roce 2007. V následujících

řádcích se pokusím alespoň stručně zaznamenat, co jsme se dověděli o řemenářství samém, o lidech, kteří v něm pracovali i o znárodnění, které násilně ukončilo slavnou tradici.

Nejdříve, co říkají písemné prameny, které jsem měla k dispozici.

V knize profesora Linharta z roku 1915 se píše: „Kolem roku 1650 přišel do Metylovic jirchář a koželuh Bílek, který se zde usadil a začal rozvíjet své řemeslo. Koželužství bylo

velice vážené. Tovaryši byli sdruženi v tzv.bratrstva. Měli svůj prapor a znak, který nosili na kabátě. Jeho zvětšeninu měli také vyvěšenu v tzv.“berberku“ – místnosti, kde se konaly

jejich schůze, na kterých si volně povídali a říkali jim „fraj šprochy“. Učeň pracoval zdarma, učební doba trvala čtyři roky a byla zakončena slavnostním přijetím mezi tovaryše. Kůže

se původně opatřovaly tak, že se nakoupil živý dobytek, hlavně koně v Uhrách nebo v Haliči a celé stádo se přihnalo do Metylovic. Tady doně utratili. Zprvu za fojtstvím, později na

Baděnovicích. Proto  se Metylovicím říkalo koňské nebe. Naši koželuzi vyčiňovali kůže na krpce. Začátkem 18.století už zde bylo 16 mistrů koželužských a devět řemenářských. Tovaryši

tehdy chodili do světa na zkušenou – na vandr. A tak v roce 1800 odešel na vandr i Ignác Kořený. Ve Vídni se naučil dělat biče. Po návratu je začal vyrábět a prodávat na okolních

trzích. V roce 1870 přišli z vojny bratři Jan a Ignác Bílkovi a ti se začali věnovat výrobě bičů ve větším měřítku. Biče se začaly rozesílat po celém světě. Třeba do Budapešti se

odesílalo až 70 tisíc bičů. Nyní už se ve vesnici uživili i tři pohodní, kteří kupovali na okolních trzích až 150 koní. Na poli je pobili, maso nechali ležet dravcům a kůže prodávali

řemenářům. V té době tady v okolí říkali biči „metylovský oves“ a o Metylovicích  se mluvilo jako o „kožanem městu“.

Paní Jindřiška Bílková, manželka řemenáře Silvestra Bílka, si ve svých zápiscích poznamenala: „Bylo po válce s Pruskem v roce 1866. Vojáci se vraceli do svých domovů. Po

dvanáctiletém vojačení se vrátil i metylovský rodák Jan Bílek. Sloužil u hudby, hrál na hoboj. Za svého vojačení prošel celé Rakousko. Ve Vídni ho zaujala výroba bičů. Přišel domů a

pustil se do ní s bratrem Ignácem. Začínali primitivně, ale postupně do výroby vnikali a také ji vylepšovali. Kůže začali vyčiňovat solí a ledkem a dařilo se jim. Tehdy bývaly v

okolí velké koňské trhy a na ty se chodilo kupovat staré a vyřazené koně. Podle paní Bílkové na sklonku 19.století a začátku 20.století byl nákup surových kůží ve velkém ze zámoří v

rukou Židů. Měli v Hamburku veliké sklady. Když cena klesla, kupovali je ve velkém, když stoupla, prodali je. Dílnu měl tehdy málokdo a tak se dělalo v kuchyni, kůlně nebo venku při

potoku. Bez potoka by řemeslo řemenářské nebylo vůbec myslitelné. Surové kůže se nejprve v potoku močily, pak se vytáhly a čistily z obou stran – oškrabovaly se chlupy z horní strany

a ořezávaly blány z vnitřní strany. Pak  se solily, ledkoval, poskládaly se jako harmoniky do velkých džberů a vyšlapovaly. Sušily a znovu oškrabovaly na vnitřní straně –

„mjozdřily“. To všechno byla těžká práce, kterou dělali muži. A pak už se krájely řemínky, jeden jako druhý a ti, co to dělali, byli opravdu mistři. Vždyť ani kousek kůže nesměl

přijít nazmar.
Mezi mistry byl počítán náš zaměstnanec František Pečinka. Hovězí kůže byly kvalitnější, ale dražší, koňská kůže byla lacinější, ale řidší .
Na výrobě bičů se podílela celá rodina od nejmladších po nejstarší. Batolatům se vykrajovaly ze zbytků kůže kravičky, koníčci, psíčci apod. Zvířátka sloužila jako hračky. Školáci

zaplétali biče. Každý měl svou padesátku vždy sebou. Při pastvě je zaplétali buď na šest nebo osm dírek. Méně obvyklé bylo splétání na deset dírek, výjimečné na dvacet dírek.

Dostávali za to zaplaceno dvacet až padesát haléřů od padesátky. V chudobných rodinách samozřejmě dětem neplatili. Naopak, když odběhly k jiným dětem a dováděly s nimi, tu je otec

hned volal a trestal je švihnutím přes záda právě tou padesátkou bičů. Dospívající děvčata biče uzelkovala. Na řemíncích dělala pěkně rovnoměrně uzly. Ženy zase „kulaly“ – to

znamená, že válely po stole každý řemínek zvlášť malou dřevěnou deskou s rukojetí.
Hotové zboží se prodávalo na trzích. Trhy byly v Místku nebo ve Frýdku, v Karviné, v Příboře i v Bílovci. Veliký trh býval na svatou Annu v Novém Jičíně. Největší trhy bývaly v

Těšíně, trvaly tři dny. Tam se sešlo nejvíce nakupujících Židů z Polska.
Drobní řemeslníci nosívali zboží na zádech v pytli. Chodili pěšky, po polních cestách přes kopce a v blátě. Pokud bylo v rodině více sourozenců, šli dva. Jeden nesl zboží na půl

cesty a pak se vrátil domů. Druhý s ním došel do cíle. I žebráci vzali kolikrát několik bičů a šli s nimi od statku ke statku, kde jim mimo peněz mnohdy přidali oběd. Také

nezaměstnaní dělali agenty, ale byl to jen takový bídný groš, který si při tom vydělali.
Ti větší řemenáři se vždy domluvili tři mezi sebou a naptali fasuňk, totiž vůz s koněm. Nad vozem na vrbových prutech byla připevněna nějaká režná plachta a snadněji zboží na trh

vozili. I tak to byla cesta svízelná a často nebezpečná. Jan Bílek již jako staříček vyprávěl, že když jel se zbožím dále do světa a míval naložený plný vůz, měl u sebe vždy revolver

a byl připraven pro případ přepadení. Ale nikdy ho nemusil použít.
Větší bičaři jezdili s vozem a se zbožím dále – až do Bilska, Tarnowa, Przemyslu a ke Lvovu. Biče se prodávaly také na Slovensko. Při prodeji se hned uzavíraly další objednávky.
Roku 1895 byl právě pro potřeby řemenářů otevřen poštovní úřad a zboží se začalo posílat poštou na dobírku. Faktury se tehdy ještě nepsaly. Na okraj průvodky se pouze poznačilo,

kolik kusů v balíku je. To stačilo jako doklad jak příjemci tak dodavateli.“

Ondřej Lepík, nar.1891, ve svých pamětech píše: „Zvláštností Metylovic byla domácí výroba bičů a řemenů. Původ výroby odvozuje od tzv.dříků, kterých bylo  v obci několik. Můj otec

zmiňoval ještě dva. Především hovořil o nějakém Kaděrovi. Metylovští dříci byli ve své době známí daleko široko. Ještě za mého mládí byla v okolních obcích pro metylovské občany

známá přezdívka „metylovští dříci“. Ti skupovali vyřazené, k porážce určené koně v okolí, odcházeli také do Polska a do Uher, odkud přiháněli i menší stáda. Koňské maso se nejedlo,

snad jen tu a tam v letech katastrofálního hladu, takže práce neschopná zvířata byla velmi laciná.
Koně se porážely a kůže se vydělávala tříslem, získaným hlavně ze smrkové kůry. V lese, kde se právě kácelo (muselo to být ovšem v létě, pokud byla míza), koželuzi odlupovali kůru

skácených smrků, vždy vcelku asi 150 cm dlouhou. Tu rozložili na slunci, aby uschla. Suchou ji složili na hromadu a příležitostně odvezli domů. Drtili ji a drť, jíž se říkalo dub, se

pak v kotli vařila. Do tohoto ještě teplého odvaru e namáčely kůže zbavené srsti a „mjazdry“ (tuku). Občas se tento odvar znovu zahříval, případně se přiléval nový. Vyčinění kůže

trvalo dle její velikosti a hlavně tloušťky tři až šest měsíců. Pamatuji ještě čtyři nejstarší koželuhy, kteří tak pracovali a to byli František Kupča zvaný Rozocha na čp.49, Karel

Kupča na čp.41, František Bílek zvaný Franta Janů na čp.32 a František Boháč zvaný Jan Kubů čp.36. Ti ale zpracovávali kůži z domácích porážek vepřů na krpce. Lidé ji donášeli

zdaleka, hlavně z hor, kde se převážně chodilo v krpcích. Za vydělání se platilo podle plochy kůže. Za míru ne jedny krpce  se platila šestka, tj. dvacet haléřů. Z jedné vepřové kůže

bylo šest až devět párů krpců.
Druhým oborem bylo vydělávání kůží na biče a šicí řemeny, na kapice k cepům, ba i na koňské postroje. Ty už se pak vyčiňovaly ledkem.
Otec mi vyprávěl, že není spolehlivých zpráv, jak to vy Metylovicích začalo. Jedni se domnívali, že to v Metylovicích začal nějaký Žid, o které  v té době nebyla v obci nouze. Jiní

tvrdili, že tento způsob přinesl některý občan z vandru světem.
Protože jsem pracoval v oboru více než pět let, popisuji vydělávání kůží podrobně. Kůže nejlepší jakosti, hovězina, se rozřízla po délce od hlavy až k ocasu, aby se s ní snadněji

manipulovalo. Zbavila se zbytků masa, ocasu, kostí u rohů a pysků. Pokud byly tyto zbytky z čerstvé porážky, dávaly habaděj dobrého masa. Ovšem polévku z toho nebylo možné jíst pro

obsah tuku. Co se nehodilo mistrovi, nechal dělníkům. Kůže se nechala jeden nebo dva dny v plese v potoce a pak se lužila za účelem zbavení se srsti a mázdry. To se dělalo tak, že se

kůže dávaly do štrychu, to znamená bedny o rozměrech 1x3x5, která byla zapuštěna do nepropustné země. V tomto štrychu se rozředilo hašené vápno na řídké mléko, do něho se kůže

ponořovaly a za několik dnů opět přeložily.
Jakmile srst začala pouštět, kůže se na tak zvaném odkorku škrábaly. Odkorek byl zpravidla půlkmen dva metry dlouhý, jehož jeden konec byl do výšky pasu zvednutý na kozlíku. Po

propláchnutí ve vodě se kůže „mjozdřily“. Ostrým pořízem se rovněž na odkorku zbavovaly podkožky – mázdry. Práce vyžadovala jistou odbornost, aby kůže nebyla poškozena ať už

proříznutím, dírou nebo „vylizkem“, tj.zeslabením kůže. Znovu se opláchla v čisté vodě a ještě se štajfovala“. Tupějším pořízem se na hřbetní straně zbavila zbytků vápna a pokožky.

Nyní se znovu čistě opláchla a rozložila na „štok“ (stůl k tomu určený) a sypala směsí ledku, kamence a soli. Následně se opatrně složila a uložila ponejvíce přes neděli do džberů. V

pondělí se kůže přeložila po šířce d záhybů asi dvacet centimetrů širokých (jako harmonika) a musela se dovedně uložit do džberů, aby záhyby byly kolmo a kůže se tlačila. Zalela se

kamencem, my jsme si ohnuli kalhoty pod kolena a dvě hodiny jsme šlapali. Pak se spodní strana obrátila nahoru a šlapali jsem další dvě hodiny. Tím byla obvykle kůže vyčiněná a

věšela se venku na žerď k sušení. Suchá se „štrychovala“. To znamenalo, že se napnutá nejdříve po délce a pak po šířce štrychovnicí pod paží opřenou projížděla, až byla dobře

vytažená a vláčná. Nakonec se položila na štok k rozkrájení.
A zde se ukázala dovednost mistrova. Co dovedl z kůže vykrojit, aby  se dosavadní práce co nejvíce rentovala a z kůže bylo co nejméně odpadu. Záleželo přitom na tloušťce kůže  i na

její stejnoměrnosti. Řezalo se asi deset druhů bičů dle síly i délky. Z toho se kupříkladu u Vavřína Bílka vyrábělo asi padesát různých čísel bičů dle síly, délky, upravení i

zabarvení. Zpočátku se zhotovené zboží vozilo na jarmarky nebo roznášelo do dalekého okolí obchodníkům. Někteří se stali podomními obchodníky. Nabrali zboží od výrobce a pustili se

pěšky do Polska či Uher. Teprve krátce před první světovou válkou objednal si Vavřín Bílek obchodní cestující, kteří mu objednávky sháněli. Získal i zájemce na blízkém Východě.

Pamatuji si, že jsem odesílali bedny bičů až do Soluně.
Rozvíjející se kožedělný průmysl spotřeboval kvalitní domácí suroviny a místní řemenáři začali kupovat lacinější kůže buvolů z Jižní Ameriky.“

A nyní uvádím vzpomínky pamětníků, které jsem během roku navštívila. Jednotlivé firmy, o kterých jsem se něco dověděla, neřadím podle velikosti nebo důležitosti. Pomyslně postupně

procházím vesnicí z dolního konce na horní. Hned za cedulí Metylovice po pravé straně je veliký dům. V něm pracovala firma:

BÍLEK METODĚJ, čp.233

Zpočátku se zdálo, že není šance získat nějaké informace. Pan Bílek i jeho paní už dávno zemřeli. Dcery se hned po studiích odstěhovaly. Ale nakonec se aspoň něco podařilo. Paní

Anežka Mališová si vzpomněla, že na dolním konci u Metoda Bílka a právě jenom u něho se šily krpce. Ale ne ty obyčejné, jaké se tu kdysi nosily. Říkala, že to byly panské (ne

pánské), všelijak zdobené krpce. Firma je posílala někam do Prahy.
Mladší dcera pana Metoda Bílka žije v Brně. Od její spolužačky, paní Zdenky Volné, jsem získala adresu. Ozvala se, ale žádný materiál ani vzpomínky na firmu nemá.
Paní starostka mi dala adresu starší dcery, která žije v Praze. A ta nechal vyfotit ceníky bičů tatínkovy firmy i dětské krpce zdobené perličkami, které jí kdysi tatínek učil. K tomu

přiložila fotografii pana Metoda Bílka s manželkou a dětmi na břehu Olešné. V pozadí je vidět část domu i čitelná firemní tabule. A to vše i s dopisem poslala do Metylovic.
Navíc si pan Mojmír Bílek vzpomněl na muže,který kdysi ve firmě pracoval. A tak jsme navštívili pana Jaroslava Grossmanna, nar.1926.
Pracoval v řemenářství od svých čtrnácti let. To znamená od roku  1940 a to ve firmě Bílka Metoda. Řekl, že tam pracovala Barka Mališová, Jalůvčata, Ruda Němec, Jan Liberda, Vojta a

Pavel Šigutovi. Pan Bílek ho poslal do pokračovací školy ve Frýdlantě, ale pana Grossmanna to nebavilo. Byl tam jen pětkrát. Ve firmě se dělaly koňské postroje, biče a vydělávaly se

beraniny.
Balíky zboží vozil pan Grossmann do Frýdlantu na poštu. Směřovaly do Mělníka v Čechách a do Itálie. Na týden dostával sto korun. Když se v roce 1946 oženil, začal pracovat ve

Válcovnách plechu, aby si více vydělal.
Hned v dalším domku po pravé straně měl svou firmu

LEPÍK JOSEF, čp. 57, vypráví syn majitele firmy, ing.Ladislav Lepík, narozený 1932

Pan Josef Lepík , který se narodil roku 1905, byl ve 30.letech zaměstnán u svého švagra Františka Halaty. Když se v roce 1931 oženil, chtěl se osamostatnit. Bičařů tady bylo už hodně

a tak začal dělat ručky. Navíc jejich výroba nebyla tak investičně náročná jako bičařství. Živnost založil roku 1932 v domku č.57, který pocházel z roku 1913. Na ručky používal

rákos, který se dovážel z Manily. Byly to pruty o průměru 2-2,5cm a délce 5-6 metrů. Na úpravu ruček pro bičišťata se používal speciální hoblík. Po úpravě na patřičnou velikost se

ručky natíraly šelakem. Dělal je na biče kravařské i koňské. Navíc vyráběl i střapečky z kůže. Kravaři si je dávali na konec bičů, aby jim pěkně práskaly.
Obchodoval také s bičišťaty z Itálie. Byly ze dřeva ,pravděpodobně z akátu. Kupovali je od něho Slováci a pak je prodávali v oblasti od Turzovky po Žilinu. Zájemci byli i v okolí

Uherského Hradiště.
Mimoto vyráběli dětské bičíky a čagánky. Dětské ručky byly pouze ze dřeva. Ohýbali je parou. Natřeli bezbarvým lakem a hadrem namočeným do bílé barvy dělali na základ bílé tečky.
Dílnu neměli, vše dělali v síni na štoku. Manželka Anděla Lepíková,která se narodila roku 1910 prodávala vyrobené zboží na poutích a trzích. Chodila do Příbora, Kopřivnice,

Štramberka i Staříče. Pochopitelně pěšky.
Manželé Lepíkovi si udrželi živnost asi do roku 1951. Pak museli skončit.
Za mostem po levé straně  jsou za potokem vysoké budovy – dílny a obytný dům, i dnes velmi dobře udržované. Zde sídlila firma

BÍLEK VAVŘÍN, čp.99, vypráví paní Vlasta Luňáčková, narozená 1915

Její dědeček byl svého času největší řemenář v obci. Byl třikrát ženatý a z těchto manželství se narodilo více než dvacet dětí. Z mnohých se později stali rovněž významní řemenáři.

Namátkou jmenuji firmy Bílek Sylvestr, Bílek Metod, bílek Valentin jun. Také mnozí muži z vesnice, kteří se u firmy vyučili, zůstali řemeslu věrní a založili si později vlastní malou

živnost nebo aspoň u některých řemenářů pracovali. Po smrti děda přešla  živnost na jeho syna, rovněž Vavřína. Když o vánocích v roce 1945 zemřel, stala se hlavou firmy, kde se

hlavně vydělávaly kůže a dělaly biče, jeho dcera, paní  Luňáčková. Nebylo to jednoduché. Byla  vdaná a pečovala o dva syny. Manžel byl profesor a akademický malíř.
Přiznává, že firmu držela hlavně díky naléhání zaměstnanců, kteří nechtěli přijít o zaměstnání. Vždyť v dobách největšího rozkvětu pracovalo ve firmě ještě pod vedením otce 20-30

zaměstnanců.
S účetnictvím pomáhal paní Luňáčkové známý, který jednou týdně do firmy docházel. Živnost vedla čtyři roky. Když přišlo znárodnění, dostala radu, aby  na papíře udala všechny zásoby,

které má. Udělala to.Milice tudíž nenašla nic navíc, což ji zachránilo. Neplatila žádnou pokutu  a tím prý vyvolala nevraživost ostatních řemenářů. Je přesvědčena, že nejhůře dopadli

právě ti, kteří něco schovali a milice to našla.
Nyní odbočíme na  Baděnovice. Nahoře byl domek bratří Šigut (dnes již prodaný). Jeden z nich založil firmu

ŠIGUT LEOPOLD, čp.180, vypráví Ludmila Bílková, ročník 1929, neteř

Strýc měl pět ročníků gymnázia a byl to tarokový písmák. Přispíval do časopisu Těšínsko a na vesnici mu říkali „advokát chudých“. V hospodě sepisoval lidem na přání různé žádosti,

neboť jak občané říkali, věděl jak na to.
Jeho maminka, za svobodna Bílková, byla sestrou Vavřína Bílka. Ve své firmě vyráběl biče a zřejmě i vydělával kůže,neboť paní Bílková si vzpomíná, že za domkem byly betonové kádě.

Zaměstnával krajáče a také paní Jalůvkovou. Firma zřejmě příliš neprosperovala.
Vrátíme se na hlavní silnici v Metylovicích. Za křížem, ve třetím domku po pravé straně měl firmu

HALATA FRANTIŠEK, čp.145

Jeho syn krátce před mou návštěvou zemřel, vnuk již o firmě nic nevěděl. Tento pan Halata měl přezdívku Cukrmandl. Podle jedněch chodil kdysi se zboží do světa do Zukettmandlu. Podle

jiných tam byl na vojně.
Hned přes cestu naproti byla malá firma

ŠIGUT JOSEF, čp.59

Pan Josef pracoval jen se svou ženou Terezií, neměli ani tovaryše. Byli bezdětní, adoptovali neteř Zdenku z Hodoňovic. Pan Šigut zemřel 1.dubna 1948. Jeho manželka živnost odhlásila.

Zachoval se totiž dopis z 8.října 1949 z Místního národního výboru v Metylovicích, ve kterém paní Šigutové Terezii  sdělují, že  ONV v Místku vzala na vědomí její oznámení o vzdání

se živnosti řemenářství. Podpis je nečitelný, ale razítko je ještě staré, se svatým Vavřincem.
Zachoval se také dopis z Ministerstva průmyslu z 12.prosince 1949 o rozsahu znárodnění. Jedná se o výměr rozsahu znárodnění. Vyplývá z něho, že k 1.1.1949 byl podnik znárodněn se

vším všudy a tudíž i s nemovitostmi a budovami. Nyní ministerstvo sděluje, že ze znárodnění vyjímá veškeré nemovitosti a budovy, jichž se znárodnění týká a ponechává je dosavadnímu

vlastníku se zdůvodnění, že Gala, nár.podnik, je nepotřebuje k provozu.
Manželé Šigutovi zřejmě vyráběli biče a šili kabely. Nůž na krájení bičů věnovala manželka jejich vnuka paní Marie Bílková Valašskému muzeu. Původní šicí stroj už v domku nebyl. Dvě

zbylé kabely byly rovněž věnovány do Rožnova.
Pokračujeme hlavní silnicí směrem ke kostelu. Mineme šest domků po pravé straně. Za vzorně udržovanou dřejvanicí stojí za potokem domek, ve kterém prosperovala firma

HALATA FRANTIŠEK A SYNOVÉ, čp.141, vypráví pan Bedřich Halata, spolumajitel, nar.1927, čp.378

Ve firmě  pracovali otec František a synové Blažej, Lubomír a Bedřich s jedním, někdy se dvěma pomocníky. Dělali biče, kožené šňůrky do bot, opasky, kapice k cepům a švihle (řemeny).

Zároveň vyráběli z rákosu i ručky k bičům.
Strojem uřízli tvar ručky, ručně ji ohoblovali a nakonec dohladili smirkem. Hotovu ručku namočili do klihu. Někdy ji lakovali, někdy barvili. Jednou se otec František s plnou náručí

rákosu nahnul nad stroj, aby ho vypnul. Udělal to tak nešťastně, že mu mašina uřízla tři prsty, čtvrtý zůstal viset za kůži. Rychle s ním běželi do místního hostince na Čihadlo.

Hostinský do něj vrazil panáka, nastartoval motorku se sajdkárou a odvezl ho do nemocnice. Zajímavé je, že krev z rány začala téct až cestou do Místku. Lékaři zachránili pouze čtvrtý

prst. Byla to tragédie. Pan Halata řezal kůže na biče a to byla práce jen pro odborníky. Kůže se musela krájet s citem a bravurou, aby nebyl veliký odpad a tudíž ztráty.
Pan Halata se nevzdal ani nepropadl zoufalství. Pomocí tkaniček si vytvořil kolem dlaně něco jako kapsu. Do ní zastrčil nůž a opět krájel . A krájel dobře.
Pan Bedřich už neví přesně, kdy to bylo. Snad v roce 1949. ráno jel autobusem na exercicie. U Kašového mlýnka si všiml, že na kraji silnice stojí řada prázdných nákladních aut.

Udivilo ho to. Jel dále a pustil to z hlavy. Když se po třech dnech vracel, již na nádraží ve Frýdku se od známého dověděl, že během jeho nepřítomnosti převrátily čety mužů z

Válcoven plechů Metylovice vzhůru nohama.
Nejdříve museli udělat řemenáři inventuru a podle ní odevzdat suroviny i výrobky. Pak nastoupili chlapi s krompáči. U Halatů bourali v dílně i zdi, aby zjistili, zda v nich není něco

ukryto. Krátce předtím přivezl bratr Lubomír ze Slovenska vagón kůže. Tu vyčistili a vysušili. Byla to ohromná dřina. A když bylo vše hotové, musel Bedřich osobně všechno odvozit k

Silvestru Bílkovi, kde se zabavený materiál shromažďoval.
Rodina se domnívala, že je udal jeden bývalý zaměstnanec, který odešel pracovat právě do Válcoven plechů. Také si všimli, že před rabováním se nad nimi často procházel jeden místní

komunista. Za domkem je návrší, ze kterého bylo na dvůr firmy dobře vidět. Rodiče se s vyvlastněním nikdy  nedokázali smířit. Celý život nesmírně dřeli a výsledky práce jim  byly na

stáří ukradeny. A že se tam nadřeli nejen rodiče, ale i jejich synové, vypovídal i sousedka Zdena Volná.
Když Halatům firmu sebrali, pracoval Bedřich čtrnáct dnů v Gale v Palkovicích. Pak ho přeložili do Frenštátu, kde pracoval do vojny. Jako první z vesnice sloužil u PTP.
Někteří řemenáři ještě nějakou dobu dělali biče pro místní hospodářství, které spadalo pod Místní národní výbor. K tomu dostávali příděl již vyčiněných kůží. Ty už se tady vydělávat

nesměly. Na závěr dodávám, že tento pan Halata měl přizvisko Mikošek.
Jen přes cestu byla další firma

BÍLEK JAN CYRIL, čp.126, hovoří syn Jan Bílek, ročník 1936

Otec se narodil roku 1874, maminka  byla o hodně mladší. Syn už si pamatuje tatínka jako staršího člověk, který se věnoval administrativě a vedení dílny převedl na manželku. Vyráběli

biče, tažníky pro koně, šňůrky do bot pro vojsko. V dílně zaměstnávali souseda, starého pana Grossmanna, Josefa Lepíka z kopca a paní Mertovou. Objednávky na zboží chodily z

Holandska, Lucemburska, Belgie, Norska, Palestiny, i Alžírska. Pan Bílek je má dodnes na památku schované.
Poslední objednávka na adresu rodičů přišla ještě v roce 1950 z Holandska. Ale to už, bohužel, firma neexistovala.
Kůži brali od řezníka z Čeladné. Mjozdřil ji Josef Kořený, který bydlil naproti a Alois Čupa od kostela. Jejich rodiny si braly domů biče ke kulani a uzelkovani.
Pan Bílek se domnívá, že k prvnímu znárodnění došlo v roce 1949. V první vlně vyvlastnili ty, kteří zároveň s výrobou bičů vydělávali i kůže. Potom teprve následovali ti, kteří

zpracovávali vydělanou kůži.
Otec zemřel ještě před komunistickým převratem v lednu 1948. Původně bydleli ve staré dřevjanici. Tu zbořili, když maminka začala stavět nový dům. Přestěhovali se do dílny, která

dodnes stojí. Má dvě místnosti. V jedné bydleli, ve druhé dělali. Když začala razie proti řemenářům, měli u nového domu dokončeny základy. Ve sklepě tudíž byly pytle s cementem.

Chlapi z Válcoven byli přesvědčeni, že je v nich barvivo na kůže a tak je všechny rozpíchali. Také v dílně mlátili do stropu. Hledali schovaný materiál. Matce ujely nervy. Řekla ji,

že řádí jako gestapo. Milicionáři na ni poslali četníka. Byl to shodou okolností slušný člověk. Přijal vysvětlení paní Bílkové, že manžela vyslýchalo gestapo a postupovalo stejně.

Byl za války jako sokol zatčen. Četník hlášení zformuloval tak, že neměla žádné další problémy. Dostala jenom velikou pokutu.
Nejdříve i měsíčně splácena. Když jí známý řekl, že je hloupá, že to platí, přestala. A tak přišel exekutor a zabavil jí kredenc. Musela začít se splátkami znovu. Důchod nedostala.

Pokud měli pole, žili z toho, co se namnožilo. Chovali dvě kozy a tak přežívali. Také syn už začal pracovat a tak je živil. Později, když jim sebrali i pole, dostala maminka malý

důchod, asi dvěstě korun.
Pan Bílek si také vybavil, že v kopci za nimi objevili komunisté nějaké kůže. Celou noc tam hlídali. Chtěli vědět, kdo si je tam schoval. Časně ráno odešli. Než přišlo vystřídání,

kůže zmizely a tak na nic nepřišli.
Zabavené věci vystavili komunisté v Českém domě v Místku a využili této příležitosti ke své propagaci a očernění řemenářů. Návštěvník neznalý věci po shlédnutí výstav musel dojít k

názoru, že řemenáři jsou hyeny,které byly po zásluze potrestány. Podle Jana Bílka i německý ministr propagandy Gőbells byl proti komunistům břídil.
Hned v dalším výstavném domě bydlel pan

BÍLEK LUBOMÍR, čp.32

Kvůli častému výskytu jména Bílek v Metylovicích měl přezdívku Wolner. S jeho synem Liborem jsem ne nedokázala spojit. Rozhovor odmítl s odůvodněním, že o věci nic neví. Podle

sousedů vyráběla firma biče a také nafukovací balónky. Prodávala prý je za dvacet haléřů. Když je Baťa začal prodávat za desetník, zkrachoval. Podle pana Václava Pečinky dělala firma

i šňůrky do bot. Někteří pamatují, že pan Bílek pracoval v oboru v šedesátých letech pod hlavičkou Drobné provozovny MNV, ale zřejmě jen krátkou dobu.
Pan Jiří Čupa z Frýdlantu nad Ostravicí, vnuk pana Bílka, (syn jeho zemřelé dcery Květoslavy), zapůjčí Valašskému muzeu některé památky na činnost živnosti pana Bílka.
Když mineme dům čp.135, dostaneme se po mostě přes potok k domku, kde měl svou firmu

ŠIGUT VALENTIN, čp. 31, vypráví dcera Barbora Kožuchová, ročník 1918, čp.70

Otec vyráběl biče v dílně, kterou měl u domku. Později byla dílna upravena na domek s čp.70. Tatínek býval veselý a u bičů si zpíval, i když často pracoval dlouho do noci. Protože

bydlel u potoka, vydělával kůže i se svými bratry Josefem čp.59 a Pavlem čp.170, kteří tuto možnost neměli a byli také bičaři.
Valentin a jeho žena Barbora byli známi tím, že se ujímali sirotků. Vyrůstali u nich, vyučili  se  a cítili se tam jako doma. Konkrétně se jednalo o Jožku Volného z Palkovic a Aloise

Němce z Metylovic. Až do konce života udržovali s rodinou Šigut kontakty. Když došlo k znárodnění, přijela milice. Dva muži zůstali stát na mostě s puškami v rukou. Ostatní se

rozběhli po domě. Prohlíželi i chlév a dílnu. Na půdě píchali do sena. Ale nic nenašli. Ve vesnici se už předtím šuškalo, co komunisté zamýšlejí a tak pár dnů předtím pan Šigut,

jemuž se i v sousedství říkalo stařiček, se synem Mojmírem a Qirinem Halatou, nevlastním bratrem své snachy, celou noc odnášeli kůže do jeskyňky v rokli smrti. Za pár dní k nim

přišla sousedka Fišerka, oči navrch hlavy. Jak tak šmejdila po poli, vešla i do jeskyňky plné kůží. A tak tu nevídanou věc  běžela za tepla vypovědět sousedům. U Šigutů ani nemrkli.

Ale hned první noc po návštěvě milicionářů přenášeli kůže zpět, aby byly skrýš prázdná, než to žena roznese po celé vesnici a než se to dovědí i na národním výboře.

Markéta Šigutová, ročník 1926, snacha Valentina Šiguta vyprávěla, že milicionáři našli na půdě kůže z koz. Manžela Mojmíra vyslýchali v chodbě a ona naštěstí zaslechla, jak řekl, že

je to z vlastních koz. Když vyslýchali ji, odpověděla stejně. A tak to dopadlo dobře. Zabavili jim pouze bečky mazadel a odvezli je do Galy. Paní Gretka si dodnes vzpomíná na tu

hrůzu, když viděla ozbrojené milicionáře na mostku. Byla tehdy těhotná, krčila se v koutě a celá se chvěla. Její tchýně Barbora Šigutová, manželka Valentina, jí těšila – „nic se

neboj, i kdyby nám všechno sebrali, zas nějak bude“.
Staříček už byl starý a tak mu po znárodnění vyměřili důchod 250 korun. Jeho syn musel do Galy, pak ho poslali do Lipiny (Válcovny plechu v Lískovci). Měl tam být rok a potom si mohl

hledat místo sám. Když si však po roce našel místo v MEZu ve Frenštátě, nesměl tam odejít. Buď prý se musí vrátit do Válcoven nebo půjde dělat závozníka k ČSAD. Jemu se v Lískovci

nelíbilo a tak zvolil ČSAD. Později se stal řidičem.
Ještě na jednu věc si paní Šigutová vzpomněla. Bylo už po znárodnění a oni si z ukrytého materiálu vyráběli biče pro svou potřebu. Při této činnosti je překvapil národní správce.

Platit pokutu čtyři tisíce korun bylo pro ně tehdy veliké peníze.
Syn Tomáš věnoval Valašskému muzeu dva pořízy, knihy o kožařství a štok – stůl, na kterém se krájely biče.
Hned přes cestu, v domku čp. 189  s velikou dílnou, žila původně rodina řemenáře Sylvestra Bílka. Protože se později přestěhovala do vily čp.153, napíši o jejím osudu později. Objekt

byl později rozdělen na dvě části. V čp.189 žil výborný kráječ bičů Josef Němec, který ve firmě Silvestra Bílka pracoval. Dílna a dvě obytné místnosti dostaly nové popisné číslo 327.

Tam potom měl firmu
BÍLEK VALENTIN JUNIOR, čp.327

Byl jedním z více než dvaceti dětí Vavřína Bílka a narodil se ve třetím manželství tohoto významného řemenáře. Vyráběl dětské bičíky a hůlky. Jeho manželství bylo bezdětné  a tudíž

nezanechal žádné potomky. Podle názoru pana Jana Bílka pracovala u firmy Miluška Němcová (od „Kašpárka“) a paní Marie Vyvialová, za svobodna Boháčová. Výrobky prodával

prostřednictvím starého Vašendy, který s výrobky chodil po poutích. Pan J.Bílek se domnívá, že zboží vyráběl do roku 1953. Pan Václav Pečinka míní, že Bílek  Valentin vyráběl i

bičišťata.
Pan Josef Vachala, synovec z manželčiny strany, zapůjčí na výstavu v Rožnově  ruční řezačku švihlí, kterou dostal kdysi darem od svého strýce.
Na závěr uvádím úsměvnou vzpomínku ing.Ladislava Lepíka. Pan Valentin Bílek se vždy chlubil v hospodě  na Čihadle, že někdy v životě nebyl na Čupku.
V domku naproti Čihadla měl malou firmu

BÍLEK OLDŘICH, čp.166

Syn i obě dcery jsou mrtvé. V domku nyní bydlí cizí lidé. Podle pamětníků pracoval sám. Dělal biče a uměl vydělávat kůže. Byl také hudebníkem a jeho dechovka byla po okolí známá.
Naproti Budoucnosti (dnes prodejna M a J) žil se svou manželku v domku tchýně paní Barbory Čupové Alois Mališ. Pracoval v řemenářství, později si na obecním za domkem postavil dílnu

i nový dům a pracoval ve své vlastní firmě.

MALIŠ ALIOS, čp.372, vypráví Anežka Mališová, manželka, ročník 1917

Byla  to malá firma, pracovali jsme v ní oba. Vydělávali jsme kůže  dělali biče. Někdy nám pomáhali muži s mjozdřením a krájením bičů. Vydělávání kůží byla dřina. Z vápna je museli

vytahovat dva. Jeden držel kůži za hlavu, druhý za ocas. Kůži obrátili a znovu zatlačovali. Trvalo to tři, čtyři dny, než kůže pustila chlup. Její manžel uměl mjozdřit, což každý

nedokázal. Odborníkem na mjozdření byl podle paní Mališové Josef Kořený. Pan Mališ uměl krájet i biče. V Metylovicích se hodně pilo a jak se říká, také „nejlepší kroč byl ochlasta“.

A tak ho Sylvestr jednou vyhodil a hned si ho k sobě přihlásil její muž Lojza. Ale protože to byl opravdu v práci odborník, Sylvestr ho po čase opět přijal zpět.
Za války byly kůže na příděl a tak vládla mezi řemenáři řevnivost. Za II.svět.války často odebírali zboží Slováci. Koupili tolik, kolik pobrali a pašovali zboží na Slovensko. Když

přišel komunistický převrat, řekli řemenářům, že mají všechno odevzdat. Nikomu z nich nenapadlo, že tento systém bude trvalý. Něco odevzdali, něco schovali. Manžel odnesl za šera

nějaké zásoby do domku tchýně.
Syn paní Mališové si to dodnes pamatuje. Jezdil na koloběžce po vesnici. Autobusem přijelo sedm milicionářů z válcoven a začala razie u Valentina Šiguta. Stál u mostku a přihlížel.

Náhle slyšel, jak chlapi říkají: „Ještě nám zbývá Alois Mališ“. Obrátil se a uháněl domů. Byli tam za pár minut. Hledali ve sklepě, přehrabovali uhlí. Když v ložnici vytáhli zpod

postele balík, manžele ztuhli. Ale byly to naštěstí jen rolety. Milice odjela s nepořízenou. Ale druhý den přijeli znovu. Někdo zřejmě viděl, jak pan Mališ něco přenáší k Čupům a

udal ho. A tak začala prohlídka u Čupů. Když otevřeli almaru, narazili na vojenskou uniformu. „Co je to?“, ptal se „lipiňok“. „To je uniforma mého bratra, kterého popravili Němci“.

To je přece jen zarazilo. V prohlídce nepokračovali a odešli.
V Gale v Palkovicích působil jako vedoucí člověk z Prostějova. Podle paní Mališové to byl neřád. Zaměstnanci proti němu protestovali a tak ho nakonec vyměnili. Nástupce, nějaký

Rybák, prý už byl slušný člověk.
Po čase, snad  po dvou letech, Galu nevezli na Slovensko. Tam ale nebyl kožařská tradice a tudíž ani lidé, kteří by řemeslu rozuměli. Družstvo se záhy rozpadlo.
Když odbočíme přes mostek a pokračujeme cestou, která vede na Čupek, mineme domek, ve kterém pracoval řemenář

HALATA JAN, čp. 71

Vnuk Václav Halata, ročník 1945, už si na tuto dobu nepamatuje a rovněž nevlastní žádné památky na dědečkovo řemeslo. Myslí si, že děd dělal koňské postroje a jeho syn Václav senior

biče. Někdy Janovi pomáhal bratr Valentin Halata, zvaný basista.
Vrátíme se na hlavní silnici. Za autobusovou zastávkou mineme na levé straně dům a zabočíme vlevo. Po několika metrech přijdeme k domu, kde měl živnost

LIBERDA VIKTOR, čp. 165, hovořil syn Viktor Liberda, ročník 1953

Jeho tatínek dělal kožené aktovky, pásky, v létě míče, v zimě vázání na lyže. Trvale u nich pracovala jedna dívka. V letní sezóně vypomáhal řemenářův synovec. V zimě jim nýtoval

vázání Vavřín Michalec, mladík ze sousedství. (Podle paní Anežky Mališové dělal i úvazky, ale z řidší kůže než Mališovi).
Pan Liberda jezdil pro kůže do Ružomberoku. Měl už tehdy auto a tím přivážel materiál. K výrobě používal stroje. Je zajímavé, že tehdy byl potok u nás plný ryb, jak podotkl syn, i

když bylo kolem potoka plno kožařů, kteří v něm máčeli solené kůže. Dnes ve vodě neuvidíme ani rybičku. Jediný syn Viktor se vyučil doma. Pro mistrovskou zkoušu vyrobil tři kožené

aktovky, které má dodnes schovány na památku. Studoval na obchodní akademii ve Frenštátě pod Radhoštěm, aby se také vyznal v účetnictví a mohl v budoucnu převzít firmu. Když  se

jednou vrátil ze školy, bylo doma boží dopuštění. Situace se prý dala přirovnat k řádění gestapa, jak to známe z filmů. Přijeli chlapi z válcoven, co mohli, zabavili, ostatní

zapečetili. Majitelé firmy odvezli sebou. Rodina vůbec nevěděla, kde je. Za několik dnů se vrátil, následoval soud. Byl odsouzen na půl roku za shromažďování majetku. Podle Anežky

Prašivcové, švagrové Viktora Liberdy mladšího, byl zavřený nejméně čtyři roky.
Také mu komunisté kladli za vinu, že spaloval kousky kůže. Ne snad z ekologických důvodů. To se tehdy nenosilo. Provinil s tím, že tak mrhal materiálem, který měl sloužit pracujícímu

lidu. Přitom se jednalo o malé kousky, odpad. Žádný řemenář by si nedovolil neúsporně hospodařit s kůží. Když se z vězení vrátil, řekl jenom, že se neměl špatně. A nikdy víc už s

nikým, ani s rodinu o vězení nemluvil. Syn se domnívá, že to měl zakázané a že si tam prožil své. Po propuštění  pracoval pan Liberda ve Slezanu ve Frýdku. Opravoval tam stroje. Hned

vedle domu pana Liberdy je vila s dílnou. Zde provozoval živnost

BÍLEK SYLVESTR, čp.153, vyprávěl ing.Otakar Bílek, roční 1921, syn

Otec Sylvestr Bílek vlastnil firmu, která patřila k těm největším v obci. Zaměstnával asi osm lidí. Vyráběli biče a kůže na bubny, které odebírali muzikanti z Ostravy. Syn Otakar

studoval chemii na vysoké škole, aby své znalosti mohl uplatnit ve firmě. Krátce před únorem 1948 objednali do firmy nové koželužské stroje – změkčovací stroj, postruhovací stroj  a

činící sud o průměru 1,5 metru. Hned koncem února chtěli komunisté jmenovat do firmy národního správce. Tovaryši se prý postavili na stranu Bílků. Známý upozornil otce, že se něco

chystá, aby zásoby někam schoval. Podařilo se jim odvézt jen asi sto kůži na bubny do Dětmarovic. Stejně o ně přišli. Člověk, ke kterému je schovali tvrdil, že je někdo ukradl.

Ostatní kůže uschovali doma. Ke konci roku 1948 přišlo do firmy šestnáct chlapů. Byli mezi nimi i muži z Metylovic. Začali  hledat a odnášet zásoby. Rodina se domnívá, že skrýše udal

jeden bývalý zaměstnanec, který pomáhal kůže ukrývat. Ing.Bílek slyšel, jak jeden z rabujících vytýká ostatním, že ho zavolali pozdě a že si nemohl více nabrat. Také si později

všiml, že manželka jednoho ze zúčastněných nosí jejich kabelku z teletiny. Došel tak k názoru, že část zabavených věcí si místní soudruzi ukradli pro sebe.
Během prohlídky se u domu shromáždil dav lidí ze sousedství. Žena nejlepšího kráječe z Metylovic, který pracoval u firmy, držela na rukou nejmladšího synka a říkala svému muži:

„Francku, esli ty se doš k tym komunistum, tuž mi něchoť domu.“ Prohlídka trvala celý den. Našli všechno. Majitele firmy zatkli a na čtyři měsíce zavřeli. S vězením a se znárodněním

se nikdy nesmířil. Syn se domnívá, že byly příčinou jeho předčasné smrti.
Nějakou kratší dobu dostávala ještě firma příděl surových teletin, měsíčně asi padesát kusů. Strojově je opracovali a pak odevzdávali Červenému kříži. Sloužily k obalování protéz.

Paní Lidka Bílková, ročník 1929, švagrová ing.Otakara Bílka vzpomíná: U Silvestra byl zaměstnáno mnoho lidí. Němec, zvaný Josefeček a František Pečinka krájeli kůže. Dále tam

pracovali Mařka Němcová od krejčího, Ludmila Čupová, Lojzka Halatová, provdaná Mohylová, Zdenka Mertová, Lidka Pečinková, Mařenka Šimková. Paní Lidka Bílková pracovala krátce u firmy

jako účetní.
Sylvestrův bratr Josef se oženil s Antonií. Když se odstěhovali do Maďarska, koupil Sylvestr jejich vilku. Tím se vydal ze všech peněz a na výrobu si musel půjčit od Vavřína Bílka.

Takže tam začínal jakoby od nuly. Biče vyváželi do Polska, Maďarska a na Slovensko. Vzpomíná si, že národní správce, který tam byl dosazen, pocházel ze Šumperka. Ve firmě byla vlna

různých barev, která se používala na střapce. On ji ukradl a omotal si ji kolem lýtek pod kalhotami. Při chůzi se trochu odmotala a když šel vesnicí, táhla se za ním, aniž  to

zpozoroval. Kolemjdoucím to pochopitelně neuniklo.
Když firmu vyvlastňovali, tak kromě strojů, které odvezli do Galy v Palkovicích, znárodnili i velikou dílnu. Později tam MNV zřídil mateřskou školu. Zároveň vyvlastnili i menší

budovu na dvoře. V ní zřídili obecní prádelnu. Protože tehdy neměli lidé pračky, bývala prádelna denně obsazená. A tak rodina nejen že přišla o všechno, navíc pociťovala silnou

ztrátu soukromí. I ona si vzpomíná, že byl Sylvestr nějakou dobu zavřený. Manželka zatím musela platit mnohatisícovou pokutu. Neměla žádný důchod ani jiný příjem. Mladší syn studoval

konzervatoř, dcera byla vdaná a nežila v Metylovicích. Syn Otakar měl malé příjmy, navíc splácel pokutu. Nebylo to jednoduché. A přitom sousedka, komunistka, učila děti ve škole, že

ve vile žijí vykořisťovatelé, kteří se topí ve zlatě.
V domku s dřevěnou pavlačí v ulici Čupovice měl řemenářskou živnost

ŠIGUT PAVEL, čp.170, vyprávěl vnuk Pavel Šigut, ročník 1941

Ve firmě pracovali jen rodinní příslušníci. Otec, synové a dcera. Vyráběli biče, které jim někdy pomáhala uzelkovat zdravotně postižená Cilka Němcová. Mimoto dělali také kapice a

řemínky do bot. Kůže doma nevydělávali, to dělali, jak už jsem zmínila u bratra Valentina Šiguta. Vnuk Pavel se s řemeslem dobře seznámil, neboť už jako úplně malý kluk musel pomáhat

a odmalička se v řemenářském prostředí pohyboval. Poutavě a podrobně popsal proces výroby bičů. Pochlubil se, jak byli zákazníci spokojeni a jak i oni se snažili vyjít vstříc

případným nestandardním požadavkům.
Valašskému muzeu poskytl spoustu materiálu – biče, barviva, kapice k cepům a poříz. Navíc jeho kamarád Vavřín Michalec přinesl a daroval muzeu nůž po otci, kterým se krájela kůže na

biče.
V téže ulici je domek, v němž žil

NĚMEC VAVŘÍN, čp.133, vyprávěl syn Stanislav Němec, ročník 1935

Vavřín se vyučil řemeslu u svého otce. Protože bylo v obci mnoho řemenářů, nedostal povolení k založení živnosti. Jeho manželka byla švagrovou Jožky Mužného, který měl úspěšnou

řemenářskou živnost v Jugoslávii v Nové Gradišce. Proto Němcovi po svatbě v roce 1934 odjeli za nimi, ale již v roce 1939 se vrátili zpět. Vavřín pracoval zpočátku ve fabrice. Po

smrti otce si tu založil živnost. Po válce se s rodinou přestěhovali do domku příbuzných, kteří odjeli do pohraničí. V malé dílničce tam Vavřín vyráběl biče, řemínky do bot, koňské

postroje. Byla to malá  firmička. Nikoho nezaměstnávali, jen někdy jim vypomáhala příbuzná Hanka Lepíková. Když přišla milice, všechno sebrala včetně lístků na potraviny, neboť byli

podle jejich názorů buržousti. Na černém trhu stálo jídlo mnoho peněz. Po znárodnění pracoval Vavřín Němec až do důchodu ve fabrice ve Frýdlantě.

Je třeba připomenout metylovské občany, kteří provozovali řemenářství v Jugoslávii, kam odjeli za I.republiky.
Již výše zmíněný Jožka Mužný odjel nejdříve do Jugoslávie sám. Založil tam prosperující živnost. Pak si přijel pro svou snoubenku Tauchmanovou. Po sňatku si ji odvezl do Nové

Gradišky. Jeho firma zaměstnávala až třicet lidí. Jeho zaměstnanci prý ho měli rádi, dokonce prý si přáli, aby se stal starostou. V Nové Gradišce zůstal až do konce života i s celou

rodinou. Informace dodal synovec Stanislav Vavřín.
Jan Hajdušek odjel do Jugoslávie asi v roce 1923. Žil v Nové Gradišce, kde se oženil s dívkou srbské národnosti. Vrátil se i s rodinou do Metylovic po dvaceti šesti letech v roce

1949. Informaci poskytla dcera Miroslava Michnová.
Metod Hajdušek, bratr Jana, rovněž pracoval v řemenářství v Nové Gradišce. Žil tam i se svou manželkou Andělou, roz.Gureckou, která pocházela rovněž z Metylovic. I on se po válce

vrátil i s rodinou do rodné obce.
Vrátíme  se na hlavní silnici a pokračujeme směrem ke škole. Po pravé straně, v druhém domku pod školou měl firmu pan

LIBERDA ANTONÍN, čp.171, vypráví dcera Bohumila Vyvialová, ročník 1922

Byl švagrem Františka Halaty, který vlastnil firmu Halata a synové. Za chalupou měli „duču“ (tůň), v níž močili kůže a malou dílničku, ve které je sušili a řezali. Biče vyráběli v

kuchyni. Milka se sestrou, která navíc chodila do fabriky, pomáhaly i s maminkou biče dělat. Bratr Antonín měl na starosti hlavně kancelářskou práci. Když bylo hodně zakázek, dělalo

se dlouho do noci.Museli dostát zakázkám, konkurence byla veliká. Hotové zboží bylo třeba ihned zabalit a odvézt na poštu. Přitom bylo třeba, aby štítky s adresami byly vždy obráceny

k zemi. Každý své odběratele tajil, aby mu je konkurence nevyfoukla.
Biče kulali ručně. Později jim Václav Dražek, který se do obce přistěhoval odněkud z Čech, zhotovil šikovnou mašinku, která práci hodně ulehčila. Ale dlouho ji neužili. Přišel rok

1948. Po vesnici se už začalo šuškat, že komunisté všechno seberou. Ale nikdo si tehdy ještě nedovedl představit tu hrůzu ani rozsah.
Firmu krátce předtím převzal bratr. Vystavěl novou dílnu, opatřil ji firemní cedulí, zaměstnal tři tovaryše. Protože v domku naproti bydlel komunista, báli se a tajně zakopali část

kůží do hnoje. To jediné jim zůstalo. Ostatní jim sebrali včetně mašinky na kulani. Z toho, co zachránili, začali dělat nějakou dobu biče tajně. Sousedka, paní Juřicová, je

upozornila, že když dělají v dílně, je to hodně slyšet. Báli se, že by je mohl někdo udat. Už nepokračovali. Také se paní Vyvialové vybavilo, jak v těchto pohnutých dnech vezli tajně

svému strýci Františku Halatovi na dolním konci na sáňkách pod plachtou střapečky na biče. Když jeli kolem Viktora Liberdy, právě tam milice rabovala. Rány i kravál bylo slyšet

široko daleko. Hrůzou přidali do kroku. A tu se sáňky zvrhly a náklad se vysypal. Nejdříve ztuhli leknutím, ale pak vše bleskově posbírali. Nikdo nic nezahlédl a náklad v pořádku

dovezli.
Pan Václav Pečinka při naší návštěvě zmínil, že byl Antonín Liberda nějakou dobu i ve vazbě, ale paní Vyvialová nic takového nezmínila.
Syn paní Vyvialové dal Valašskému muzeu přístroj na řezání řemenů, poříz, fotky i firemní ceduli. Pan Michalička dílnu vyfotografoval. V následujících týdnech byla zbourána.
Mineme školu, za hasičskou zbrojnicí zahneme doleva. Nemůžeme minout veliký jednopatrový dům. Ten vybudovala

BÍLKOVÁ ANTONIA, čp.73

Paní  Antonia byla zřejmě žena velmi podnikavá a nesmírně houževnatá. Pocházela, jako mnoho jiných řemenářů z rodu Vavřína Bílka. Nejdříve ve vilce čp.153, v blízkém sousedství,

nechala postavil továrnu na biče. Měla dceru Helenu,která se u ní vyučila, Anežku a syna Jana. Když odjela podnikat do Budapešti, prodala vilku Silvestru Bílkovi a továrnu Sokolům.

(U sokolovny nevím přesně, jestli to bylo před odjezdem do Budapešti nebo až po návratu).
Když se vrátila zpět do Metylovic, začínala  v malém doku, ve kterém nyní bydlí manželé Lichnovi. Když nechala vedle postavil patrový dům, začal domek sloužit jako dílna. Pracovaly v

ní ženy a děvčata z Metylovic. Šily kožené rukavičky, kabelky, později zhotovovaly šperky z kůže.Syn Jan měl v Ostravě obchůdek, kde tyto kožené výrobky prodával. Chtěl zavést obchod

i v Rakousku. Odbyt měl zajištěn, ale přišel komunistický převrat.
Podle výpovědi některých zaměstnanců byla Antonia přísná a málo platila. Podle jiných platila, ale někdy byla bez peněz a tudíž museli počkat. Zažila zřejmě několik profesních pádů,

ale vždy dokázala začít znovu a opět se dostat nahoru.
Dnes již zemřelá paní učitelka Műllerová vzpomínala, jak Antonii vozili přes vesnici v kočáře. Strojila se jako dáma. V padesátých letech koupila do místního kostela jedno vitrážové

okno.

V domě nyní žije pravnučka paní Antonie, PaeDr.Renata Spustová. Její dědeček, syn paní Antonie, Jan, stačil před znárodněním zakopat  kůže v Čupku. Místo neprozradil ani své dceři.

Stroje ukrýt nešlo, ty firmě zabavili. Milice je nechala stát venku na dešti a tím se zcela znehodnotily. O atmosféře znárodňování paní Renata nic neví. Prarodiče jí jen vyprávěli,

že komunisté chtěli vyvlastnit i veliký dům. Zadali požadavek na katastr nemovitostí a přitom došlo k chybě. Nový dům nebyl ještě v katastru zanesen a tak byl znárodněn malý domek,

který sloužil jako dílna. Veliký dům tak Bílkům zůstal. Vyvlastněnou dílnu prodal národní výbor rodině Jana Hajduška, řemenáře, který se vrátil z Jugoslávie. Měl pět dětí a něměl kde

bydlet.
Nyní se vrátíme na hlavní silnice. Hned za hasičskou zbrojnicí měl domek

BÍLEK SYLVESTR, čp.79

Pro rozlišení měl přizvisko Carbol. Řemenářství už provozoval jeho otec Vavřín. V jeho rodinné firmě pracovali synové Sylvestr, Teofil, Bohuš a dcery Milada a Františka. Později

převzal firmu syn Sylvestr. Kůže vydělávali doma. Z vyčiněných kůži řezali biče a ty pak roznášela neteř Bernardina Svobodová na prodej. Chodila především na jižní Moravu. Toto

vypověděla její dcera Marie Věšáková, roč.1940. Pan Sylvestr Bílek měl čtyři děti. Nejstarší dcera zemřela, se syny se mi nepodařilo navázat spojení.
Šikmo přes hlavní silnici, hned za domkem pana  Kuhejdy, stojí domek pana Tománky. Dříve tu měl firmu

NĚMEC JAN, čp.144, vypovídal syn Jan Němec, ročník 1930

Pan Němec se narodil roku 1887. Jeho otec Klement byl rovněž řemenář a žil v domku naproti Sokolovny. Jan bojoval v 1.svět.válce a vrátil se jako ruský legionář. Vzpomínky na tuto

dobu zachytil kronikář Josef Műller a jsou uloženy v Okresním archivu.
Za 2.svět.války byl v letech 1942-1945 vězněn v koncentračním táboře za poskytnutí oblečení a stravy příteli Obornému, který byl na útěku před Němci. Po dopadení a následném mučení

pana Němce prozradil. Po válce se mu přišel omluvit.

Pan Němec ve své firmě vydělával kůže, vyráběl biče, kapice, šňůrky do bot a postroje na koně. Pomáhal mu Metod Havlak a příbuzná Hanka Lepíková. Jeho syn se ve firmě vyučil. Biče

jim prodával pan Vašenda. Rozvážel je na kole.
Když skupina mužů z Válcoven dělala razii v Metylovicích, dorazila k panu Němcovi. Hledali hlavně stroje. Ale žádné nenašli. Byla to malá firma a jediný „stroj“, který vlastnila,

byla kulačka. Protože v té době měl pan Němec již důchodový věk, nemusel pracovat v Gale a byl mu vyměřen důchod 190 korun. Přestože syn usiloval o zvýšení v důsledku pobytu svého

otce v koncentráku i v legiích, ničeho nedosáhl.

Zapomněla jsem zmínit, že pan Jan Němec měl přízvisko Vandrovníček, zřejmě jako následek jeho vandrování v I.svět.válce.
Jeho syn Jan zapůjčil Valašskému muzeu fotografie svého otce a kleště na vytahování mokrých kůží ze strychu.
TAJCHMAN FRANTIŠEK, čp.86, hovořil Václav Pečinka, ročník 1929

Když pokračujeme hlavní silnicí do Vrchoviny, mineme po levé straně kamenný kříž a domek pana  Čaníka. Hned za ním je obecní cesta, z níž vedl pěšina zase zpět směrem dolů. Tam stál

domek pana Tajchmana. Nyní už neexistuje. Před několika lety byl zbořen.
V letech 1943 – 1945 se pan Pečinka vyučil právě u Tajchmana, který byl bezdětný. Ve firmě pracovali proto jen oni dva. Vydělávali kůže, které pocházely z Argentiny. Vyráběli biče a

to biče kočárové, které měly dvacet pět uzelků. Mimoto šili aktovky, tašky a peněženky. Zboží se vyváželo do Jugoslávie.
Zkoušky z teorie skládal pan Pečinka v Místku, praktické u pana Silvestra Bílka. Musel před ním vyrobit bič. Tauchman byl podle pana Pečinky předsedou řemenářů v obci. Jejich  schůze

bývaly na Čihadle.
Pan Pečinka vyprávěl, že Metylovjanům se v okolí říkalo švihlaři. Podle řemínků – švihlí, které vyráběli. Palkovjané se zase našim občanům smáli, že pečou koláče na střeše. Řemenáři

totiž uplácali zbytky kůží do kulaté placky a ty dávali sušit na střechu. Pak je prodávali nějakému družstvu, které z nich dělalo klíh.
Pan Tauchman byl také kapelníkem a vedl zdejší smíšený sbor. Mimoto byl asi od roku 1945 varhaníkem ve zdejším kostele a to až do svého stáří. Měl velikou zásluhu na pořízení nových

varhan po druhé světové válce.

Mimoto jsme hovořili s několika lidmi, pamětníky, kteří pracovali v bičařství krátce.

BÍLEK MOJMÍR, Metylovice 222, ročník 1929

Jeho otec Jan se vyučil v Vavřína Bílka na dolním konci. Když se oženil, žil s manželkou a dětmi v Budoucnosti (dnes prodejna M a J). Žilo tam více rodin. V suterénu budovy měl malou

dílnu na vyčiňování kůží.
jeho syn Mojmír se vyučil řemenářem, sedlářem a jirchářem u Viktora Liberdy. Jednou v týdnu chodil do odborné školy ve Frenštátě p.R. Pracoval u Valentina Šiguta. Vzpomněl si, že syn

zmíněného Šiguta Mojmír vydělával teletinky, z nichž se dělaly kabáty. V řemenářství nepracoval dlouho, asi 2-3 roky, než přišlo znárodnění. Ve vydělávání kůží pokračoval pro sovu

soukromou potřebu až do stáří.
VOLNÁ ZDENKA, čp.152, ročník 1928

Pomáhala mamince zaplétat biče. Ta si je nosila z firmy Halata František a synové domů. Paní Zdenka výdělky řemenářským firmám nikdy nezáviděla. Bydlela proti firmě Halata a synové a

dobře viděla, jak se rodiče i synové nepředstavitelně nadřou. I její sestra poznala práci řemenářů zblízka, protože pomáhala v rodině Čupů a Mališů v domácnosti a tudíž zblízka

viděla, že je to těžká práce. Paní Volná si také vybavila příhodu pekaře Laníka z Kozlovic. Rozvážel po obcích chléb a pečivo. Když přijel s koňmi do Metylovic a oni ucítili pach

kůží ze zabitých zvířat, vzepjali se a tryskem projeli obcí. Muž na kozlíku je nebyl schopen zastavit.
VYVIAL JAN, čp.310, ročník 1930

Vyučil se jako poslední z Metylovic řemenářem. Učňovská léta prožil u firmy Antonína Liberdy. Školu ve Frenštátě navštěvoval společně se sedláři. Zkoušky musel skládat až v

Prostějově. Při praktické zkoušce musel vyrobit kožený míč.
V řemenářství pracoval jen velmi krátce, do znárodnění. Ale stačil si získal pověst velmi dobrého kráječe.
Valašskému muzeu daroval nůž, kterým krájel kůži u zkoušky v Prostějově.
KARLICKÁ MARIE, Frýdlant n.O., ročník 1926

Její maminka Rozálie Magdoňová byla dcerou Vavřína Bílka. Biče uzelkovala podomácku. Paní Karlická si pamatuje, jak celá domácnost od bičů zapáchala. Maminka pracovala především pro

svou sestru Antonii Bílkovou. Ta pověřila svou dělnici, aby jí odnesla padesátku a když byla nauzelkovaná, odnesla  ji zpět. V paní Karlické zůstal pocit, že je Antonia držela

zkrátka. Ona sama se u Antonie vyučila. Dostávala tam dvacet korun na týden. Pak přešla k Valentinu Bílkovi jun., ten jí platil sto korun na týden. Chodila do pokračovací školy s

Květkou Bílkovou, dcerou řemenáře Lubomíra Bílka, s Viktorem, synem řemenáře Viktora Liberdy a Vojtěchem, synem řemenáře Františka Halaty. V roce 1945 ke konci války byla s tetou

prodávat biče na Hané, nabízeli je tam po domech za jídlo. Po válce Marie Karlická z řemenářství odešla.
V létě se sešly na Pržně tři ženy, které se narodily v Metylovicích a pracovaly v bičařství.
ZDENKA HEROTOVÁ, rozená  Mertová, byl hostitelkou.

Je ročník 1930. Vyučila se u Vavřína Bílka, potom pracovala u Silvestra Bílka. Vyprávěla, že tam napínali telecí kůže na rámy. Nikde jinde v Metylovicích to nedělali. Mimo práce v

dílně hodně pomáhala i v domácnosti Sylvestrovy manželky Jindřišky, která ji měla ráda.
Otec paní Herotové Alois Merta se naučil u firmy Halata František a synové dělat ručky. Pan Halata mu prodal kousek pozemku, aby si mohl postavit malý domek. V něm nějakou dobu ručky

vyráběl.

POLÁČKOVÁ LUDMILA, rozená Pečínková, ročník 1928, žije v Palkovicích

Pracovala u Sylvestra Bílka od svých čtrnácti let. Říkala, že prací v řemenářství od útlého mládí si vycvičila ruce. Když později pracovala v kravíně, nevěděla, co je to bolest

rukou, na kterou si naříkaly ostatní ženy. Uvedla, že u Sylvestra v mládí pracoval Alois Mališ, který se tam vyučil, dále František Pečinka, Ludvík Židek, Josef Němec zvaný

Jozefeček, Elza (příjmení neuvedla), Ludmila Čupová, Tynka Němcová, Mařenka Šimková, provdaná Zajícová.
KOVALOVÁ LUDMILA, roz.Halatová, ročník 1926, Metylovice čp.190

Se rovněž účastnila setkání na Pržně. Je dcerou Valentina Halaty, zvaného basista. Uvedla, že její otec pracoval u Antonie. Byla prý přísná na  pracovní morálku. Platila 2,20 korun

na hodinu. Někdy měla peněz dost, někdy museli dělníci počkat. Dovedla riskovat. Pan Halata si od ní sem tam koupil jednu nebo dvě kůže a doma načerno vyrobil pár bičů. Jezdili si

pro ně zájemci ze Slovenska. Také až do svého stáří vyčiňoval doma kůže.
HALATA FRANTIŠEK (pokračování)

Teprve nyní jsem se setkala s panem Vítem Halatou, ročník 1939. Je nejmladším synem řemenáře Františka Halaty, zvaného Cukrmandel, který se narodil roku 1892. Manželka Františka se

narodila roku 1899 a byla sedmým z dvanácti dětí třetího manželství řemenáře Vavřína Bílka.
Firma byla rodinná. Rodičům pomáhali dcery Valuta (*1919), Hanka (*1920), Blanka (*1925) a syn Vojta (*1923).
Kůže, které pocházely z Argentiny, si doma vyčiňovali. Biče si krájel otec sám, později mu pomáhal syn Vojta. Dělali biče pletené i uzelkované, úvrazky, šňůrky do bot dlouhé 80 cm  i

švihle dlouhé 120 cm k výrobě postrojů. Když bylo hodně zakázek, pracovalo se dlouho do noci. Zboží posílali odběratelům poštou. Za 2.svět.války tu chodili i pašeráci ze Slovenska a

měnili řemenářské zboží ze textil.
Pan Vít si pamatuje, že Lipiňáci v počtu osmi až dvanácti mužů přišli na prohlídku v několika vlnách. Překopali i uložené seno a slámu, když se snažili nají uschovaný materiál nebo

výrobky. Po znárodnění musel jít pan František Halata do Galy. Později pracoval jako vrátný v OSP. Vojtěch nejdříve pracoval ve  Frenštátě p.R., později v NHKG, syn Vít se v důsledku

špatného posudku místních komunistů nedostal na vysokou školu.

Téměř všichni, kdo vyprávěli o znárodňování řemenářských firem, se shodují na jménu místního občana, kterého viní, že stál v pozadí všech hrůz. Nemám důvod jim nevěřit, ovšem důkazy

nejsou. Proto jeho jméno neuvádím. Nenávist neschopných vůči schopným byla bezmezná.
Nikdo z navštívených neměl rukopis ani opis pásma popraveného Miloše Čupy o řemenářích. Někteří jsou přesvědčení, že ji napsal Miloš sám, jiní se domnívají, že spoluautorem byl Metod

Bílek, řemenář a starosta Sokola. Jeho dcery uvedly, že to nikdy neslyšely. Osobně se přikláním k verzi, že Miloš Čupa byl jediným autorem. Pamětníci uvedli aspoň několik občanů,

kteří tehdy při uvedení pásma v Sokolovně hráli – František Pečinka a jeho žena Marjánka, Valentin Němec, zvaný Válek, Jenda Bílek od Antonie a Metod Havlák.
Pamětníci se také shodli na nejlepších kráječích obce. Byl to především František Pečinka, Jan Vyvial, Metoděj Havlák, Vojta Šigut a Ferda Juřica.

Několik zajímavostí jsem zjistila i v Okresním archivu  v Místku.
Okresnímu úřadu v Místku byla  20.3.1931 doručena žádost o zřízení Samostatného společenstva sedlářů, čalouníků a řemenářů. Žádosti bylo vyhověno a tak 2.7. vyřadilo Řadové

společenstvo ve Frýdlantě metylovské řemenáře, kteří přešli do Samostatného společenstva v Místku. Mezi nimi byli: Bílek Vavřín čp.99, Bílek Jan čp.48, Bílek Jan čp.108, Bílek Jan

Cyril čp.126, Bílek Lubomír čp.32, Bílek Metoděj čp.233, Bílek Valentin jn.čp.211, bílek Sylvestr čp.189, Bílek Karel čp.53, Bílek zv.Carbol, Bílková Antonia, Bílková Helena čp.138,

Halata Jan čp.71, Halata František čp.141, Liberda Metod čp.174, Liberda Viktor čp.165, Liberda Antonín čp.171, Němec Jan čp.144, Němec Domin čp.54, Šigut Pavel čp.170, Šigut Josef

čp.59, Šigut Valentin čp.31, Tauchman Frant.čp.86, Němec Josef čp.75, Šigut Leopold čp.52, Němec  Klement čp.52.
Na kandidátce předsednictva Společenstva bylo jedenáct lidí, mezi nimi bylo sedm řemenářů z Metylovic. Do výboru byli zvoleni Vavřín Bílek, Lubomír Bílek, Viktor Liberda sen.,

František Halata, náhradníky se stali Sylvestr Bílek, Rudolf Bílek. Metod Bílek se stal jednatelem. Ve zprávě valné hromady z roku 1935 se mimo jiné uvádí, že Společenstvo ve čtyřech

případech zakročilo proti fušerství. Členové jsou přesvědčeni, že trestáni mají být nejen fušeři, ale i osoby, které si jejich práci objednali. Metod bílek z Metylovic rázně

vystoupit proti přípisu Okresního úřadu. Ten vyzýval Společenstvo, aby založilo chudinský fond pro zchudlé živnostníky. Podle názoru pana  Bílka by měli spíše usilovat o provedení

dávno slíbeného penzijního pojištění po způsobu úřednictva.
Ve zprávě v roce 1936 bylo zmíněno, že na krajinské výstavě ve Frenštátě p.R. byl poctěn vyznamenáním i řemenář Viktor Liberda z Metylovic.
Na valné hromadě 21.3.1937 chtěla sekce bičařů v Metylovicích stanovit jednotné ceny bičů. Na kandidátce pro volby předsednictva 27.3.1938 se poprvé mezi muži objevila žena – Antonia

Bílková z Metylovic. Byla zvolena náhradnicí.
Už v roce 1947 začaly spory o kompetence mezi Společenstvem řemenářů, Okresní jednotou řemesel a Okresním národním výborem. Na valnou hromadu 19.12.1947 bylo pozváno ze všech obcí

politického okresu Místek celkem 110 čalouníků, sedlářů a řemenářů. Téměř čtvrtinu, dvacet čtyři řemenáři byli z Metylovic.
Na závěr kapitoly o řemenářích bych chtěla citovat z reportáže „Naval majetek a vypadni“, kterou uveřejnil Ivan Motýl v časopise Týden 23.2.2004. Pod mezititulkem „Konec koženého

města“ píše:
„Poté, co se komunistům podařilo zlikvidovat majitele menších továren, pustili se do malých živnostníků a řemeslníků. Mnohde zničili starou tradiční výrobu. V beskydských

Metylovicích u Frýdlantu nad Ostravicí si posvítili na bičaře, řemenáře a koželuhy.
Metylovicím se přezdívalo „kožené město“. Více než sto let v něm v každé druhé chalupě koželuhové vyráběli biče. Za Rakouska-Uherska byli Metylovičtí hlavními dodavateli bičů pro

armádu. Jen do Budapešti odtamtud putovalo na padesát tisíc bičů ročně, na tisíce dalších čekali zákazníci ve střední Evropě. „V Budapešti měla naše rodina konto, v maďarské

metropoli měla  firma Bílek vynikající pověst“, vypráví jeden z posledních místních koželuhů Otakar Bílek, který se po  druhé světové válce stal společníkem otcova řemeslnictví.
Už týden po 25.únoru 1948 přišli k Bílkům milicionáři. Ptali se na pokladu a automobil. Když nic nenašli, hledali ve větších firmách. K Bílkům v Metylovicích napochodovali znovu až v

prosinci 1948. Šestnáct ozbrojenců. „Nevím, zda to byla od milicionářů schválnost, že si pro otce Silvestra Bílka přišli zrovna v poslední den roku. Byl zrovna  silvestr, když můj

tatínek přišel o živnost“, přemítá syn Otakar“.
Pod mezititulkem „Práskač za plotem“ pokračuje:
„Organizátoři znárodňování uměli dokonale využívat lidských slabostí. Byli mistry v lámání charakterů.Z vesnických chudáků dělali zuřivé vykonavatele moci, mezi dříve spřátelené

sousedy zasévali pod příslibem odměny či záchrany části majetku strach, zlobu, nenávist. „Byla to doba udavačů. Ale proč o nich dnes mluvit?“ říká sedmaosmdesátiletá Anežka Mališová.

Společně s manželem přišla na jaře roku 1949 o vyhlášenou řemenářskou a bičařskou dílnu v Metylovicích. Nic na tom nezměnilo, že jejího bratra popravili za války nacisté. „Neměli

jsme v dílně velký majetek, ale přece jsme před milicionáři stačili schovat balík kůží“, vypráví. Šestice ozbrojených vykonavatelů komunistické moci v jejich domě nejprve žádné kůže

nenašla.
„K ostatním řemeslníků se další den milicionáři nevrátili, k nám ano. Někdo nás musel udat, asi přes plot viděl, kam schováváme kůže.“
Majetek zlikvidovaných řemenářů navezli komunisti do jedné z větších dílen a vytvořili družstvo. „Snad bychom tam i byli ochotni pracovat, ale komunisti se rozhodli, že koželužské

řemeslo v obci stůj co stůj vyhladí. Nesmyslně převezli vybavení družstva do Liptovského Mikuláše, kde podnik zkrachoval.“ Článek je ilustrován barevnou fotografií dnes již zemřelého

ing.Otakara Bílka a paní Anežky Mališové.

 

Dřevjanice

Díky panu  Vítovi Mališovi vypadá zápis v tomto roce úplně jinak, než zápisy v minulých letech. Jeho obrázky kroniku nejen vyzdobily a projasnily, ale zároveň i připomněly staré

domky, které už současníci téměř nepamatují. Dnes se dají spočítat dřevjanice v Metylovicích na prstech jedné ruky. A přitom se v knize MUDr.Ant.Přecechtěla „Památky města Místku a

jeho lašského okolí“, která vyšla v Místku v roce 1934, mimo jiné píše:
„V Metylovicích daly by se snad hledati chalupy ještě starší (myslí se než v Palkovicích, pozn.kron.), neboť je jich tam dosud tolik, že to každého přítele svérázu potěší. Metylovice

byly jistě již ve století 16.dosti rozsáhlé, neboť tu postavil roku 1577 biskup Stanislav Pavlovský kostel. V 17.století počalo se tu rozmáhati řemeslo koželužské, takže v 18.století

bylo již  tu 16 mistrů koželužských a 9 řemenářských. Vyráběli krpky červené, bílé a černé. Kožařský průmysl udržel se v Metylovicích dodnes.
Bylo-li pak v Metylovicích tolik poměrně zámožných lidí v 18.století, je patrno, že se v té době i hojně stavělo. A tak nechybíme, když prohlásíme, že to bylo století 18., jež dalo

této osadě, plné starého půvabu, dnešní její tvářnost.
Neúnavný, obětavý a nedoceněný Bohumír Jaroněk dal podnět k tomu, aby se v Rožnově p.R. postavila stará valašská dědina nebo město a to tak, že by se přenesly význačné dřevěné budovy

z Rožnova a okolí na jedno místo. Nuže takové Metylovice jsou dodnes původním a nefalšovaným museem v přírodě, museem lašského rázu a netřeba se chalupy svážeti: je jen na

obecenstvu, aby se na ten pěkný kout světa přišlo podívati. Ovšem Metylovice jsou trochu schovány před světem, ponechávajíce si své krásy a zápach svých koží pro sebe, ale kdo si dá

říci, pronikne tam „průsmykem“ mezi Čupkem a Královou horou od Palkovic aneb přes kopec od Frýdlantu n.O.
Na Lašsku nepotřebuje stavět Skansen, když jej ještě máme pohromadě v původní podobě a malebnosti. Navštivte Palkovice a Metylovice, navštivte metylovský Čupek nad nimi a pokocháte

se neobvykle pěkným rozhledem na Místek a Frýdek s širokým rozhledem. Je tam i hospoda“. Text je doplněn třemi fotografiemi dřevjanic. Na první je domek Františka Němce zvaného

Bolševik, na druhé chalupa u Jalůvky, na třetí u Barky Barky, v pozadí další dvě dřevjanice.

Pan Mališ maloval podle dochovaných dobových fotografií.
Na straně  216 dřevjanice U kostelnice, nedochovala se, stála na pozemku, kde byl v devadesátých letech vybudován obecní úřad.
Na straně 221 dřevjanice U Barky Barky, nedochovala se, stála u hlavní silnice na dolním konci naproti stodoly pana Kupče čp.41
Na straně 226 dřevjanice U Jakubky, rekolaudována na chatu ev.č.0146, stojí u hlavní silnice na dolním konci mezi domy pana Halaty čp.141 a pana Bače čp.36
Na straně 231 dřevjanice Kašový mlynek, rekolaudována na chatu ev.č.0152, stojí u hlavní silnice naproti dřevjanice u Jakubky.
Na straně 236 dřevjanice U Lančíka, nedochovala se, dnes stojí na pozemku dům p.Sumary 525.
Na straně 241 dřevjanice U Kaděry, nedochovala se, dnes v těch místech stojí dům pana  Grossmanna čp.195.
Na straně 246 dřevjanice U Kovolička, čp.172, stojí u hlavní silnice nad kostelem proti domu p.Kothery čp.161
Na straně 251 dřevjanice U Klementa Němce, nedochovala se.
Na straně 256 dřevjanice U Jalůvky, nedochovala se, dnes tam stojí dům pan Onderky čp.357

Komentáře jsou zavřeny.