2005

Starosta:  Věra Petrová
Ředitel školy:  Mgr. Alena Kořínková
Farář:   Bronislav Wojnar

 

Ze zasedání obecního zastupitelstva

Rada obce schválil smlouvu o dílo na komplexní dodávku projekčních i inženýrských činností, souvisejících s realizací investiční akce „Rekonstrukce objektu Obecník“. Ing.Spusta

seznámil členy rady se studií zástavby areálu „Koňské nebe“ (u Jižního městečka) – leden.

Zastupitelstvo schválilo finanční závazek obce profinancovat celkové náklady projektu „Rekonstrukce objektu Obecník“ v případě přiznání finanční podpory ze Společného reg.operačního

programu na realizaci tohoto projektu – únor.

Ředitelka odborného léčebného ústavu v Metylovicích přistoupila na požadavek obecního zastupitelstva o výměně, koupi či pronájmu pozemku přiléhajícího k léčebně – březen.

Zastupitelstvo schválilo investiční akci – opravu břehu potoka u pana  Carbola, přezentaci obce ve stolním kalendáři na rok 2005 a Smlouvu o přeshraniční spolupráci s Turzovkou.

Vzalo na vědomí zprávu o 100% podílu obce ve společnosti Obec-Invest – duben.

Všemi hlasy odsouhlasili přijetí dotací na projekt Areál koňské nebe, na projekt Kanalizace Metylovice III.etapa, na projekt Beseda – česko-slovenský kulturní a společenský stánek,

na opravu hasičské zbrojnice a na propojovací cestu v lokalitě Jižní městečko – květen.

Zastupitelstvo schválilo prodej obchodního podílu s.r.o. Obec – Incest za nabízenou cenu 50 000,–Kč po poradě s právníkem a splnění všech podmínek kupujícího – červen.

Členové obecního zastupitelstva souhlasili s přijetím dotace z programu Podpora obnovy a rozvoje venkova Moravskoslezského kraje na opravu cykloturistické trasy a také s přijetím

dotace na zpracování projektové dokumentace na vnitřní rekonstrukci budovy základní školy s přístavbou sportovní haly. Schválili také půjčku u Komerční banky ve výši 1 000 000,–Kč s

tříletou lhůtou splatnosti – červenec.

Rada schválila podepsání smlouvy o dílo na vypracování projektu a  inženýrské činnosti k realizaci investiční akce Beseda- česko-slovenský kulturní a společenský stánek a smlouvy o

díl s vítěznou firmou výběrového řízení na zpracování projektové dokumentace základní školy s přístavbou sportovní haly – červenec.

Rada schválila všemi hlasy podpis smlouvy o nájmu pozemků s firmou Life style developments s r.o. a ing.Pavlem Spustou za cenu nájmu 22 580,–Kč. Schválila také nový název pro místní

školu , která se má jmenovat Základní škola majora Ambrože Bílka a mateřská škola Metylovice. Všemi hlasy schválila požadavek Tělovýchovné jednoty o změně povrchu hrací plochy

hřiště. Místo travnatého porostu tady bude umělohmotný trávník 3.generace.
Zastupitelé souhlasili s podáním žádosti o dotaci na výstavbu nového hřbitova v roce 2006. Všemi hlasy schválili průzkum zájmu o způsob vytápění mezi občany dolního konce. Do školské

rady schválili pana Jiřího Ryšku a souhlasili s výjimkou počtu žáků na třídu pro školní rok 2005-2006. Schválili také žádost o dotaci na projekt Rekonstrukce objektu restaurace

Obecník – II.etapa výstavba ubytovacích kapacit a následně žádost o poskytnutí dotace z fondů EU – září.

Zastupitelé se rozhodli vrátit dotaci z rozpočtu Moravskoslezského kraje ve výši 70 000,–Kč na vypracování projektu přírodního amfiteátru a půjčit si místo 320 000,–Kč pouze 250

000,–Kč na realizaci projektu kanalizace III.etapa.
Schválili také návrh smlouvy o smlouvě budoucí. Jedná se o uzavření kupní smlouvy s Tělocvičnou jednotou Sokol. Předmětem kupní smlouvy je hřiště za školou.
Zastupitelé se rozhodli požádat ministerstvo školství o udělení nového názvu školy – Základní škola majora Ambrože Bílka a mateřská škola Metylovice, příspěvková organizace.
Byl schválen nákup 3 kusů odrazových skel pro místní komunikace, které budou umístěny na Vrchovině, v Pasekách a v zatáčce u pana Bojara. Schválili také příjem dotace ve výši 290

000,–Kč na opravu potoka u pana Juřice čp.30, kde se potok pravidelně vylévá – říjen.

Zastupitelstvo schválilo smlouvu o poskytnutí příspěvku na stavbu rozhledny na Čupku. Členové vzali na vědomí nabídku instalace regulátoru komínového tahu. Chtějí ji projednat s

obyvateli obecních bytů. S navrhovanou těžbou dřeva v obecních lesích pro rok 2006 souhlasilo 12 členů z přítomných třinácti. Souhlasili s žádostí o příspěvek Mysliveckému sdružení

ve výši 10 000,–Kč a s poskytnutím finanční výpomoci při léčení včelstev ve výši 2 340,–Kč – listopad.

Zastupitelé schválili 12ti hlasy Obecně závaznou vyhlášku č.2/2005 obce Metylovice „O místním poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění , využívání a

odstraňování komunálních odpadů“. Poplatek na osobou byl zvýšen na 380,–Kč. Za objekt k rekreaci se bude platit 500,–Kč. Zároveň bylo všemi hlasy schváleno zvýšení ročního poplatku

za členství v knihovně na 40,–Kč.
Protože v příštím roce oslaví Sbor dobrovolných hasičů v Metylovicích 120 let od svého založení, byla schválena žádost sboru o příspěvek 10 000,–Kč.
Zastupitelé vzali na vědomí žádost občanů v části Paseky o zřízení příjezdové komunikace. Doporučili s výstavbou počkat do doby, než bude v této lokalitě zhotovena splašková

kanalizace.

 

Hospodaření obce:

Příjmy:

Daň z příjmu FO ze závislé činnosti    2 000 000
Daň z příjmu FO z SVČ     1 074 700
Daň z příjmu FO z kapit.výnosů       120 000
Daň z příjmu PO      2 300 000
Daň z příjmu PO za obce          42 300
DPH        4 000 000
Odvody  za odnětí zem.půdy            3 000
Poplatek za komunální odpad       559 000
Poplatek ze psů           15 000
Poplatek za užívání veřejného prostranství          2 000
Poplatek ze vstupného          10 000
Správní poplatky           20 000
Daň z nemovitosti         303 000 
Neúčelová dotace         116 600
Dotace – sociální dávky            6 000
Dotace – modrá stuha         400 000
Účelová dotace – úroky z hypotéky         29 600
Účelová dotace – politika zaměstnanosti      141 200
Účelová dotace – projekt Koňské nebe – cyklo       70 000
Účelová dotace – projekt přístavba ŽŠ      100 000
Účelová dotace- projekt kanalizace       245 000
Účelová dotace – úprava potoka u č.30      290 000
Účelová dotace – úprava cyklotrasy       200 000
Účelová dotace – komunikace areál Čupek   2 660 000
Účelová dotace – pro SDH            2 300
Účelová dotace – vyhlíd.věž Čupek       105 000
Dotace od obcí – vratka z DD         37 000
Převody z účtů – příjem        699 000
Zemědělská  činnost           33 300
Lesní hospodářství             5 000 
Cestovní ruch            90 000
Těžební průmysl           19 000
Kanalizace                 500
Knihovna              2 000
Kultura            17 000   
Rozhlas              3 000
Tělovýchova          130 000
Odbytové hospodářství        240 000
Nebytové hospodářství         210 500
Rozvoj bydlení           55 000
Pohřebnictví            20 000
KTR           200 000
Ostatní příjmy            83 000
Požární ochrana             2 500
Místní správa            33 000
Finanční vypořádání minulých let           2 700
Celkem příjmy               16 697 200
Výdaje:
Veter.péče            34 000
Zemědělská činnost             9 000
Správa lesa              8 500
Lesní hospodářství            20 000
Cestovní ruch          195 000
Cyklostezky          458 000
Silnice        1 437 000
Veřejná silniční doprava          60 000
Kanalizace       1 090 000
Mateřská škola         217 600
Základní škola      1 834 950
Kino               4 500
Knihovna            30 000
Kultura            53 600
Rozhlas            25 000
Klub důchodců             5 000
SPOZ             10 000
Tělovýchova          430 000
Bytové hospodářství         200 000
Nebytové hospodářství        500 000
Rozvoj bydlení      5 135 000
Veřejné osvětlení         178 000
Pohřebnictví              5 000
Plyn           171 000
KTR           227 000
Komunální služby             4 000
Nebezpečný odpad         109 000
Komunální odpad         714 000
Velkoobjemový odpad          22 000
Veřejná zeleň       1 270 000
Sociální péče              6 000
Domov důchodců           37 500
Požární ochrana         783 800
Zastupitelstvo obce         856 000
Místní správa       1 473 200
TcJ             15 000
Příspěvek TJ Fajkus         160 000
Odvod do fondu sokolovny          24 000
Příspěvek ostatním            22 000
Dar Obec-investu           10 000
Bankovní výdaje           30 000
Finanční vypořádání minulých let           1 000
Ostatní činnosti           36 000
Převod mezi účty – výdej        699 000
Splátky pohledávek O-I Stavodom       582 100
Rezerva            78 450
Výdaje celkem                19 283 200

Počáteční stav k 1.1.05     1 859 000
Příjmy                 16 697 200
Půjčky        2 390 000
Výdaje                -19 283 200
Splátky půjček               – 1 663 000

 

Udělalo se v obci

Opravil se břeh potoka u rodinného domku čp.219. Byla vybudována větev STL plynovodu v lokalitě Kopaniska. Pracovníci obecního úřadu přivítali zhotovení elektropřípojky ke  své dílně

u základní školy. V lokalitě Paseky byla zatrubněna příkopa. Rovněž byl v této části posílen rozvod místného rozhlasu. Nová větev STL plynovodu vede k hornímu kravínu.

Učebny základní a mateřské školy byly vybaveny výškově nastavitelnými židlemi a stoly. Bylo prodlouženo elektrické osvětlení a opraveny tři místní komunikace, opraveny tři propadlé

Šachtice splaškové kanalizace. Silnice byla vybavena pěti dopravními značkami a plošným značením.
Na žádost několika občanů byla protažena TKR.
V létě se opravil břeh u rodinného domku čp.30 a vybudovala se odstavná plocha v Pasekách. Řidiči se pochvalují opravenou komunikaci a parkovací plochu u hřbitova, pod níž bylo

položeno kanalizační potrubí, které je zatím pochopitelně zaslepeno.
Je opravena cyklostezka od kaštanu po sv.Annu i komunikace se sjezdem u Luta. Do dálky září nový nátěr fasády hasičské zbrojnice, která dostala také nová okna, svody a rýny.
Kolem terasy v mateřské škole byla opravena zídka, opravu si vyžádala i střecha této budovy.
Na základní škole se opravovaly okapy a svody.
Je hotová projektová dokumentace ke stavbě další větve splaškové kanalizace, k vnitřní rekonstrukci základní školy s přístavbou sportovní haly, k rekonstrukci restaurace Pod lipami s

přístavbou ubytovacích kapacit, k vybudování přírodního amfiteátru a vybudování další cyklostezky.

Začátkem listopadu byly v obci ve spolupráci s Frýdeckou skládkou a společností EKO-KOM vyměněny žluté zvony na plast za mobilní nádoby. Svoz je díky těmto kontejnerům zajišťován

presovacím vozem. Naložený plast je hned na korbě lisován. Během jednoho sběru pobere auto více odpadu, takže se tam vejde i odpad z okolních obcí. Svoz tak může být po dohodě s

Frýdeckou skládkou zajišťován v týdenních intervalech a přitom náklady na dopravu zůstanou stejné.
Dosavadní žluté nádoby se nestříkají na bílo a budou sloužit jen ke sběru bílého skla. Dvousložkový sběr skla zajistí naší obci více bonusů, které jsou důležité pro stanovení odměny

obcím za separovaný sběr odpadů.
Od léta se do modrých nádob na papír mohou vhazovat nápojové kartony od mléka a od džusů. Do nového mobilního kontejneru se plast vhazuje shora, neboť se dají celé otevřít. Můžeme

tam tedy uložit najednou větší objem plastů. Někteří z nás nechávají kontejnery otevřené. Tím do nich prší nebo sněží. Přitom uzavřít je není těžké, stačí stisknout červené úchyty na

víku.
V tomto roce došlo ke zvýšení částky z uložení odpadu o 160,–Kč na jednu tunu. Tím se zvýšily náklady pro obec o 195 000,–Kč. Již předtím doplácena obec za uložení odpadu 100

000,–Kč. Nyní by to znamenalo již 300 000,–Kč. Proto obec přikročila ke zvýšení částky za uložení odpadu jak u našich stálých obyvatel, tak i u rekreantů.

 

Kostel Všech svatých

Otec Janusz Kiwak se zúčastnil pohřbu Jana Pavla II., jehož přenos sledovala v televizi i řada našich občanů. Možná si někteří vzpomněli na dvoudenní zájezd ČSL v létě 1979 do

Věličky, Krakova a Čenstochové. Mši tam sloužil krakovský arcibiskup, kardinál Karel Wojtyla. Jeho kázání zaujalo mnohé účastníky zájezdu.
Neuvěřitelná, ale o  to radostnější zpráva byla, že byl v říjnu zvolen papežem a přijal jméno Jan Pavel II. Byl nejen prvním Polákem, ale i prvním slovanským papežem v dějinách

církve. Během svého dlouhého pontifikátu navštívil desítky zemí, aby posílil bratry a sestry ve víře. Mladí lidé ho milovali. Do Československa přijel poprvé na jaře v roce 1990.

Když v roce 1995 přijel do Olomouce, přijelo ho pozdravit i 22 věřících naší obce. Poté se setkal s mladými, mezi jinými tam bylo pět mladých z Metylovic na sv.Kopečku. Účastníci

vypovídali o neopakovatelné atmosféře. Zemřel v dubnu a bylo mu 84 let.

Biskup ostravsko-opavské diecéze František V.Lobkowicz uděloval v místním kostele svátost biřmování. Při této příležitosti oznámil farníků, že otec Kiwak bude přeložen do Jablunkova.

Někteří lidé se s tím nechtěli smířit. Vyslali dokonce delegaci na biskupství, ale nic tím nezměnili.

O prázdninách byla schola s dětmi n týdenním pobytu na faře v Ostravici. Probíhal ve znamení hry „Probuďte mumii“, kterou připravil jeden ze členů scholy, Jiří Tomášek. Dětem se

pobyt líbil. Náladu jim nezkazil ani častý déšť. Paní Marie Závodná a Helena Šigutová zorganizovaly na Ostravici i několik víkendů pro děti. Přijel tam za nimi i otec Kiwak.

O Metylovské pouti se po slavnostní mši rozloučili farníci s otcem Janusem Kiwakem. Ve zdejší farnosti působil sedm let. Rozloučení trvalo celou hodinu. Každé dítě k němu

přistupovalo s květinou v ruce. Rozloučili se s ním i zástupci jednotlivých složek a organizací. Farář byl v Metylovicích velmi oblíben. Farníkům se především líbila jeho

angažovanost při opravách v kostele i ve farní budově i jeho družnost. Všichni mu přáli, aby se mu na novém místě  líbilo.

Nyní je zde farářem P.Bronislav Wojnar. Narodil se ve vesničce Dolní Žukov u Českého Těšína. Po vystudování teologické fakulty působil rok v Bohumíně, dva roky v Místku a tři roky v

Brušperku. Zavedl v pátek mše pro děti a snaží se o duchovní prohloubení celé farnosti. Po vánočních svátcích se věnoval našich dětem, se kterými odjel na několikadenní pobyt.

Samozřejmě, děti náramně oslavily konec prázdnin. Pozval je na svůj statek pan Kahánek.
Děti si vyzkoušely, jak se dojí koza, zručnost prokázaly mašlí, kterou uvázaly praseti, odvahu jízdou na poníkovi. Ani se jim nechtělo domů. Ale když uhasily ohniště, na kterém si

opekly párky, vracely se k rodině.

V listopadu se dožil osmdesáti let otec Ladislav Navrátil. Působil také v letech 1967-1990 v Metylovicích a zasloužil se o mnohé opravy jak v kostele, tak na faře.

I letos přišel 6.prosince do kostela „sv.Miluláš“, a podělil děti sladkostmi.
(Samozřejmě i letos chodily skupinky Tří králů a děti i schola připravily úžasnou Cestu do Betléma).

 

Základní škola

Na děti, které přišly k zápisu do první třídy, čekal Kejchal, Rejpal, Stydlín, Prófa, Šmudla, Dříval, Štístko, zkrátka všech sedm trpaslíků i se Sněhurkou. A každý z nich měl pro

nastávajícího žáčka připravený úkol. Některé děti měly zpočátku malou trému, ale ta z nich brzy spadla a zpívaly, přednášely, poznávaly na obrázcích zvířata a navlékaly těstoviny. A

možná se i trochu těšily do opravdové školy.

Před pololetím jsou děti vždy trochu napjaté. Snaží se od učitelů zjistit, jaké budou mít známky. Někteří se na poslední chvíli snaží dohnat, co v uplynulém pololetí zameškali.

Nejvíce rozechvělí bývají prvňáčkové, kteří dostávají své první vysvědčení. Dosud dostávali v pololetí jedinou známku přes celé vysvědčení. Letos poprvé dostaly známku z každého

předmětu zvlášť.

Jednou dopoledne se děti místo vyučování vydali se svými učiteli na Frýdeckou skládku. Po příjezdu na místo se jich ujali dva pánové a seznámili je s programem exkurze, který měl tři

části. Povídání s diaprojekcí a ukázkami materiálu, návštěva samotné skládky a nakonec ukázka separační linky na tříděný odpad. Děti i učitelé byli překvapeni, co se z takových

plastů i obalů od mléka či džusu dá znovu vyrobit. Možná z nich vyroste generace, pro kterou bude třídění odpadu samozřejmostí.
Paní učitelky chtěly děti seznámit s první pomocí. S přispěním zdravotní sestřičky paní Kopřivové se dětí ujala paní Šigutová se synem. Děti byly podle věku rozděleny do dvou skupin.

Přednáška byla doprovázena názornými ukázkami různých situací. Přednášející namaskovala dobrovolníka ze 4.třídy tak dokonale, že četná „zranění“ byla jako živá. Děti si tak lépe

představily opravdová zranění a uviděly, jak e v takové situaci správně zachovat. Na závěr si zkusily poskytovat umělé dýchání.

Na turistické cvičení se děti vždycky těší. Ne že by tak milovaly tělesný pohyb, ale představa, že se ulijí ze škole je příjemná. Čtvrtá a pátá třída došla s panem učitelem Prokopem

až na vrchol Ondřejníku, třetí třída s paní učitelkou Večeřovou a Tomáškovou prozkoumala okolí Čupku. Ti nejmenší se s paní učitelkou Liberdovou vydali také směrem k Ondřejníku, ale

našli až na vrchol.

Mnohé z nich viděly poprvé mraveniště, jeho výskyt je v dnešní době dosti vzácný. Na zpáteční cestě se už některé děti loudaly, jakmile však uviděly školní budovu, síly se jim náhle

vrátily a vzaly ji doslova útokem.

V září nastoupilo do školy 51 žáků. Byli rozděleni do 5 ročníků a 4 tříd. Protože bylo v druhém ročníku jen šest dětí, má tento ročník spolu se třetím jednoho třídního učitele.

Hlavní předměty jsou vyučovány zvlášť v každém ročníku. Děti jsou spojeny pouze v hodinách hudební výchovy, popřípadě ve čtení a psaní. Pedagogové začínají v tomto školním roce

uskutečňovat vzdělávací program s názvem „Vesnička má středisková“. Dětem by měla být v jednotlivých programech přiblížena naše obec.
A jaké je personální složení? Školu vede paní ředitelka Mgr.Alena Kořínová, která zároveň učí 5.třídu. Třídním čtvrté třídy je pan učitel Prokop. Druhou a třetí třídu dostala na

starost paní učitelka Mgr.Renata Tomášková. A ty nejmenší učí paní učitelka Taťána Liberdová. Uklízí paní Iveta Bílková, o teplo se stará Aleš Velička. Vychovatelkou je Libuše

Čeřovská, keramický kroužek vede Danka Muchová a turistický paní Marcela Kotzurová.

 

Mateřská škola

Ve školním roce 2004/2005 nastoupilo do školky dvacetčtyři dětí  – dvanáct holčiček a dvanáct chlapečků. Polovinu dětí tvořili předškoláci. Vedoucí učitelkou je paní Jiřina

Poledníková, druhou učitelkou paní Daniela Muchová. Kolektiv doplňuje paní Radka Orihelová, která je zároveň uklizečkou i školnicí. Všechny tři se snaží vytvořit prostředí, ve kterém

se děti cítí dobře.
Během školního roku navštívily děti různé kulturní akce. Byly několikrát v kině ve Frýdlantě n.O. na představení v Divadle loutek v Ostravě, v bazénu ve Frýdlantě n.O. i na Nové

scéně ve F-M, kam se šly podívat na pohádky.
V novém školním roce se začaly učit angličtinu, kterou vede paní učitelka Muchová. Novou tradicí se stala práce v keramické dílně na základní škole. V předvánočním čase si tu

vykrajovátky vyrobily ozdoby, které po vypálení věšely na stromeček. V květnu tam tvořily dárky maminkám.
Učitelky si spolupráci s místní základní školou pochvalují. Společně připravily skákací hrad k oslavě Dne dětí. I výlet do westernového městečka na závěr školního roku byl společný.

Školáci i jejich rodiče se s mateřskou školou rozloučili slavnostním odpolednem plným soutěží, tanečků i her. Na závěr čekala všechny hostina z párků. Protože ani dětem ani rodičům

se domů nechtělo, protáhlo se odpoledne do podvečerních hodin.

Spolupráce s rodiči byla během školního roku výborná. A to jak manuální, tak i finanční. Tatínkové natřeli kolotoč, houpačky a prolézačky. Maminky ušily do tříd dekorace. Finančně

přispěli na nákup pomůcek i dárků pod stromek.
Kdykoliv se vyskytl nějaký problém, vyšla jim ochotně vstříc i pan starostka paní Petrová.

Paní učitelka Jiřina Poledníková napsala do časopisu Informatorium článek „Nejkrásnější školka“. Popisuje v něm práci svou i svých spolupracovnic, dobrou spolupráci se školou i

obecním úřadem. Přeje všem učitelkám, aby měly tak skvělý kolektiv, tak laskavé rodiče a tak úžasné děti. A proč nejkrásnější školka? Děti dostaly do rukou štětce. Navrhly témata,

která by mohla školku zdobit a také je vlastnoručně namalovaly na stěny chodby i učeben. Jak jim zářily oči při práci, kterou si nakonec ohodnotily slovy – „máme tu nejkrásnější

školku na světě“.
I mne pomalované stěny zaujaly na první pohled. A paní učitelka potvrdila, že každý, kdo školku navštíví, se tam cítí příjemně a nešetří pochvalou.

 

Odborný léčebný ústav

Ve frýdecko- místeckých Ozvěnách byl 21.března článek o Odborném léčebném ústavu v Metylovicích i s fotografiemi. Zabývá se mimo jiné problémem, se kterým se nejen náš, ale i ostatní

ústavy potýkají. A tím je nedostatek finančních prostředků.
Na rozdíl od nemocnic totiž nedostávají platby za výkony, nýbrž za ošetřovací den. Zatím však nikdo nestanovil, jaký léčebný standard by měl a ústav poskytovat na jednotlivé

diagnozy. Přesto, že se paní ředitelka obrátila s tímto problémem na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu již před pěti léty, pořád se nic neděje. Paní Vozáková také příliš nerozumu tomu,

že i když se léčebna stará o děti s alergiemi a chronickými  dýchacími problémy, o mládež se skoliozami i obezitou, mají zejména v zimě nedostatek pacientů. A přitom těchto

onemocnění přibývá.
Když začínají inverze a alergici se ve městech trápí, mají volnou kapacitu, zatímco v létě budova praská ve švech. Obavy ze zameškání školní docházky přitom rodiče nemusejí mít,

vždyť součástí léčebny je škola a družina.
Pobyt zde je trochu podoben pobytu v lázních. V dnešní době totiž není problém přivést léčivou vodu kamkoliv. V Metylovicích inhalují vodu z Luhačovic, Vincentku. Navíc je zde běžná

každodenní lékařská vizita. Stav dětí sleduje lékař standardně dvakrát denně. Přesto platí pojišťovna těmto zařízením za ošetřovací den méně než lázním.
Dětské, dorostové ani odborné lékaře zřejmě nic nemotivuje k tomu, aby pacienty do léčeben posílali a vše se řeší antibiotiky. S přibývajícími roky se z malého pacienta stane

mladistvý alergik a později třeba astmatik, jehož léčba přijde nakonec pojišťovnu na velké peníze. Přesto si některé zdravotní pojišťovny hlídají, aby pobyt dítěte v léčebně

nepřesáhl určitý počet dnů, přestože zákon říká, že pacient by měl být v zařízení tak dlouho, jak to vyžaduje jejich zdravotní stav.
Klienti Odborného léčebného ústavu v Metylovicích mají nabitý program. Ráno po rozcvičce, lékařské vizitě a snídani odcházejí do tříd. Zdravotní personál je pak postupně odvede po

skupinkách na procedury.
Nejvíce času děti stráví v bazénu s jedenatřicetistupňovou vodou nebo v masážních vanách. Téměř za každého počasí chodí na procházky a absolvují různá cvičení. Zaměstnanci pozorují,

jak málo dětí je dnes zvyklých se pravidelně pohybovat.
Protože je ústav personálně i technicky dobře vybaven, mohl by se věnovat i dětem s těžšími vadami páteře a pohybového aparátu. Paní ředitelka se tedy obrátila na příslušný úřad a

tím je ministerstvo zdravotnictví s žádostí o rozšíření indikačního seznamu. Odepsali jí, že ministerstvo bude problémy léčebných ústavů řešit komplexně změnou vyhlášky. Kdy to bude,

zatím neprozradili (použito z článku v novinách).

 

KDU-ČSL

Každoročně pořádá lidová strana v masopustě  ples, letos termín připadl na leden. Finančně přispěla na náklady spojené s oslavou 60.výročí osvobození naší republiky. Pomohla také

škole s organizací Dne matek a sponzorovala občerstvení žáků po vystoupení.
Jak vlastně vznikl Svátek matek? Když jsem byla malé dítě, přála jsem vždy druhou květnovou neděli mamince. Kytička se utrhla na  zahradě, dárkem  byla vždy básnička, kterou jsem se

naučila. Komunisté zrušili veřejné oslavy a zavedli oslavu žen MDŽ (Mezinárodní den žen). Teprve od roku 1990 se k tomu někteří vracejí. Ale nevím, zda všichni vědí, proč se ten

svátek začal slavit. Ani já jsem to nevěděla. Až jsem si to přečetla v článku pana starosty z Malenovic, uveřejněném v Mikroregionu, z něhož vyjímám:
Svátek matek se připisuje slečně Anně Narcisové z Filadelfie. Její matka zemřela v roce 1906. V neděli 9.5.1907 pozvala slečna Anna na oslavu výročí úmrtí své matky přátele a řekla

jim o svém přání věnovat tento den všem matkám. Do příštího výročí vzbudila zájem u mnoha osobností a organizací věnovat druhou neděli v květnu Svátku matek. Výsledkem jejich snah

bylo oficiální přijetí tohoto dne ve Filadelfii 10.5.1908. V květnu 1913 byl tento den prohlášen za státní svátek v Pensylvánii. Od roku 1913 byla druhá květnová neděle stanovena ve

všech státech jako den „Svátek matek“ bez ohledu na vyznání.

Nyní se znovu vrátím k lidové straně. Nejen pro členy, ale pro všechny, kdo měli zájem, uspořádali zájezd na Hostýn a na Slovensko do Saština. Někteří členové přispívají na léčení

lepry. Nasbírané peníze se posílají čtvrtletně do Prahy. Finančně  také podporují opravy v kostele a pomáhají při úklidu.

 

Sbor dobrovolných hasičů

Ples se jim, jak jinak, vydařil. Spokojení byli nejen hosté a pořadatelé, ale i pokladník, protože se mu „v kase“ nashromáždily prostředky na nový soutěžní stroj.
Práce kolem přípravy vlastního plesu jim zřejmě nestačila a tak pomohli finančně i prací při přípravě dětského plesu.
V neděli 13.března dopoledne vyjelo osm mužů se dvěma vozidly během pěti minut k požáru v kotelně rodinného domku v Pasekách. Většina mužů přiběhla v trenýrkách, protože právě hráli

nohejbal v sokolovně. Tři mužové museli při hašení použít dýchací přístroje, ale vrátili se do hodiny. Byl to jen malý požár, vznítil se nepořádek kolem kotle.
Další výjezd se konal 2.dubna k hořící trávě v remízku ve Žlabově na dolním konci Metylovic. O půl třetí byl poplach a během čtyř minut vyjelo šest lidí, kteří se vrátili v 16 hodin.

K uhašení stačila jedna cisterna vody. Další poplach byl 7.dubna ve čtvrt na 11 večer. Naštěstí se nejednalo o požár, ale jen o pálení listí na zahradě.
V dubnu dokončili kompletaci soutěžního stroje, na který průběžně kupovali potřebné dílce.
Hasiče zaskočila smutná zpráva o úmrtí člena Františka Bílka, kterému nebylo ani padesát let. Vždy obětavě připravoval na různých akcích občerstvení.
Členové se letos snažili rozšířit své řady náborem dětí ve škole, ale nepřineslo to patřičnou odezvu. Nabídli také pomoc Vysokým Tatrám. Pro nezájem poškozených k ní nedošlo.
Při oslavách šedesátého výroční konce II.světové války stáli hasiči ve slavnostních uniformách na stráži u pomníku padlých a nejmladší hasiči – družstvo dětí vystoupili na hřišti s

ukázkou kropení.

Družstva mužů i žen se přihlásila do Moravskoslezské ligy a to obnášelo zúčastnit se 15 soutěží, z nichž jedna byla i v Metylovicích. Přijelo na ni 49 družstev mužů a 13 družstev

žen. Hřiště bylo plné lidí, závodníků i diváků. Zvítězili muži z Metylovic a družstvo žen se Staré Vsi.
Protože se nový soutěžní stroj osvědčil, prodali starý do Chuchelné a snížili tak náklady na nový.

Již 13.ročník hasičské soutěže netradičních družstev připravili hasiči na 20.srpna. zájem o tuto recesní soutěž je veliký jak mezi soutěžícími, tak i diváky. Přihlásilo se 17

družstev dospělých a  jedno družstvo dětí. Objevili se nováčci, např. družstvo Kamikadze, Faustův tým  nebo Baumax-team. Většina soutěžících zvolila  k pobavení diváků i recesní

kostýmy. Atmosféra mezi družstvy i diváky byla výborná. Na prvním místě se umístilo družstvo fotbalistů, na druhém družstvo obecního úřadu, třetí obsadilo družstvo Čupovice.
Na tuto akci pozvali hasiči i bývalé členy žákovského družstva, kteří před padesáti lety vyhráli soutěž v Brně. Během odpoledne byli představeni divákům a odměněni malým suvenýrem.

Dojati byli jak „zlatí žáci“ tak diváci.

V říjnu vrcholí soutěžní sezóna. I tady mohou být naši spokojeni. Na okresním poháru se ženy umístily na 2.místě, muži na 1.místě. Veteráni obsadili na Pstruží 4.místo. I mladí

hasiči pod vedením Denisy Bílkové a Zuzany Bílkové dosáhli v soutěži Plamen solidních výsledků.

I při tam nabitém programu dokázali hasiči zorganizovat zájezd na Javoříčko, Bouzov, Mutěnice a Strážnici. Byl o něj takový zájem, že nemohli ani všechny  uspokojit. Na  sběr

železného šrotu se přihlásilo 16 členů. Bohužel cena šrotu je nyní tak nízká, že klesl obvyklý finanční výsledek. Koncem října uspořádali pro děti místní školy Den hasičů. Přednáška

pro děti byla ve škole. Následovaly soutěže v tělocvičně. Třeba se některé děti chytnou a přijdou mezi dorost.
Radost přinesli hasiči také klientům Ústavu sociální péče v Pržně. Přijeli za nimi se svou technikou. Obyvatelé si nadšeně prohlíželi auta a zkoušeli stříkat z proudnice.
Hasiči pomáhají obci s čištěním zastávek, kanálů a nádrží. Do Pasek dováželi vodu. Spolupráci s obecním úřadem si pochvalují. Díky finanční podpoře postupně obnovují výzbroj.

Na závěr chci připomenout úspěch mladých hasičů před padesáti lety. Čerpám z článků Vavřína Michalce z Mikroregionu, ze vzpomínek Františka Židka a mých vlastních.
V roce 1954 se skupina chlapců do 11 let po zhlédnutí několika požárních soutěží rozhodla pro založení vlastního soutěžního družstva. Začali se scházet na louce u p.Jana Šiguta na

dolním konci (dnešní dolní kravín) pod vedením Josefa Pečinky a Josefa Vyviala.
Již v roce 1955 se zúčastnili tehdejší okrskové soutěže v Palkovicích, kde zvítězili a postoupili do okresní soutěže. Ta se konala v Místku pod Štandlem. I zde zvítězili a postoupili

do krajské soutěže v Třinci. Do té doby zcela neznámé družstvo, které cvičilo v přešitých vojenských uniformách, vyhrálo i tuto soutěž. Tím postoupili na mistrovství Československa

do Brna v kategorii žáci do 11.let. O chlapcích se začalo mluvit.
Aby náležitě reprezentovali okres Frýdek-Místek, byly jim zapůjčeny požární stejnokroje, požární stříkačka, požární dopravní automobil i s řidičem a desetimetrovou hadici – vše z

požárních sborů ve Frýdku-Místku. Předseda okresního výboru požárníků (jak se tehdy hasičům říkalo) jim, osobně zakoupil jednotnou obuv. Místní jednotka měla v té době velmi slabé

vybavení.
Postupem do Brna nadšení kluků vzrostlo. Každý den ráno od 6.30 do 7.00 hod. se sešli na cvičišti a tvrdě trénovali. Před odjezdem do Brna se zúčastnili týdenního soustředění v

Rychvaldě a byla jim umožněna exkurze u profesionálního požárního sboru v Ostravě.
Do Brna odjížděli v této sestavě: vedoucí kolektivu zem.Vyvial Josef, zem.Pečinka Josef, velitel družstva Bílek Josef, zástupce velitele Bílek Božetěch, členové družstva zem.Šigut

Vladimír, Vyvial Rudolf, Koubek Vítězslav, Juřica Miroslav, zem.Závodný Karel, Šimek Milan, Gurecký Josef, Kocián Josef. Dospělý strojník Židek Frant. Soutěžilo se v řadě disciplin,

v pořadovém výcviku i v požární teorii.
Po sečtení výsledků chlapci zvítězili. Nechali za sebou družstvo z Prahy a ze Slovenska. Pro oznámení této radostné zprávy do Metylovic použili poštovního holuba, kterého jim pro

tento účel zapůjčil Jan Vyvial.
Vítěz obdržel putovní standartu a pohár. Jelikož další soutěže se již nekonaly, zůstala putovní standarta navždy Metylovicích. Výhra mladých dopomohla k tomu, že místní jednotka

dostala za dva roky nový požární dopravní automobil T805 skříň.
Bylo mi tehdy dvanáct let, prázdniny se chýlily ke konci. Z místního rozhlasu nám v pozdním odpoledni ohlásili, že naši mladí požárníci (tak se tehdy úředně říkalo hasičům) vyhráli v

Brně 1.místo. Byli jsme vyzváni, abychom je přišli přivítat. Sešlo se nás před obecním úřadem hodně a čekali jsme dlouho. Byla už tma, když jsme nejdříve uslyšeli troubení. Pak se

objevila červená světla a kolona aut. Kapela pana Františka Tajchmana začala hrát, všichni je vítali.
Pan František Židek, který v tomto roce dostal nejvyšší hasičské vyznamenání se v roce 1955 také zúčastnil slavné soutěže. Protože družstvo žáků mělo teprve 11 let (jednotliví žáci),

nesměli ho startovat. To mohl jenom dospělý strojník a tím byl právě pan František Židek. Jinak jim ale nesměl v ničem radit ani pomáhat. Kontroloval ho velmi přísně rozhodčí, který

stál vedle strojníka a dával na vše pozor.
Pan Židek mi také vysvětlil, proč se vrátili domů tak pozdě. Z Brna vyjela veliká kolona hasičských aut, která naše družstvo doprovázela. Když jednotlivá auta přijížděla ke svým

bydlištím, loučila se a odlučovala. Prý největší zdržení bylo u Nového Jičína. S tamějšími hasiči se loučili nejdéle. Odtamtud také zavolal pan Jaroslav Ščerba, ředitel škol, panu

Antonínu Liberdovi (pod školou), že auto s našimi „zlatými“ žáky se blíží k hranicím okresu. Až do naší obce doprovázela naše hasiče pouze auta z okolí.

Spolek chovatelů poštovních holubů
V tomto roce uplynulo deset let od založení tohoto spolku v Metylovicích. U zrodu stáli naši „staří“ holubáři Jan Vyvial, Jaroslav Bača a Miloš Merta. Připojili se k nim manželé

Matulovi, Miroslav Kubala a Lubomír Slípek, kteří nejsou občany vesnice.
Vagón u restaurace na místním hřišti se po úpravě stal jejich klubovnou. Nasazují tam holuby na závody i vyhodnocují výsledky.
Závodní sezóna trvá od května do půlky září. V té době jsou holubi na trati každou sobotu nebo neděli. Na místo startu jsou odváženi speciálním ZOO-busem. Závody organizuje Oblastní

výcvikové středisko Beskydy.
Když bus doveze holuby na určené místo, nechají je organizátoři krátce odpočinout. Poté je vypustí. Doma už chovatelé své holuby netrpělivě vyhlížejí. Když konečně holub zakrouží nad

domem a usedne na střechu, není ještě vyhráno. Teprve když vletí do holubníku, sejme mu chovatel z nohy závodní gumu, vsune ji do připravených hodin a odrazí přesný čas.
Pro naše občany uspořádali holubáři v restauraci na hřišti holubí hody. Přípravu nadívaných holoubat i přípravu holubí polévky si vzala za své celá rodina předsedy spolku pana

Matuly. Jídlo bylo výborné, ale zájem občanů malý. Pro chovatele holubů z našeho okresu připravili naši holubáři setkání s malými vepřovými hody. Akce se vydařila. Bylo plno a

všichni odcházeli spokojení.
Závody jsou samozřejmě hlavním posláním spolku. A samozřejmě i chov dobrých závodníků. Členové se zúčastňují všech závodů, které plánuje Oblastní výcvikové středisko Beskydy.

Pravidelně každý rok se  holubi starší jednoho roku zúčastňují osmi krátkých závodů – délka trasy je 150-250 kilometrů. Středních závodů je dvanáct a měří 200 – 500 km. Trasa

dlouhých závodů měří 500 – 1100 km a ročně jich holubi absolvují pět.
Nejdelší tradiční závod Ostende (Belgie) je dlouhý 1 100km. Letos ho vyhrál holub pana Miloše Merty. Vrátil se druhý den po vypuštění v 8 hodin ráno. Starostka Věra Petrová darovala

panu Mertovi pěkný pohár.
Holuby chová Miloš Merta od roku 1950. V současnosti má 60 holubů. Na dlouhé závody vypouští ptáky staré tři až sedm let. Co je to usilovné péče, krmení, očkování, stavění a čištění

budníků a pak napjaté očekávání, zda se vůbec závodník vrátí. Nebývají to vždy návraty se šťastným koncem. Ohrožují ho dravci, u nás především jestřáb, krahujec a sokol. A také

počasí, když se dostane do bouřky, může vysílením zahynout. Panu Mertovi blahopřejme a přejeme šťastný návrat všech vypuštěných holubů.

Klub důchodců
Podle názoru předsedy klubu je nejdůležitější členkou výboru paní Jarka Halatová. Vede účetnictví a stará se o vše, co souvisí s financemi. Mimoto zajišťuje informační plakátky a u

každé pořádané akce přiloží ruku k dílu. Iniciativní je také paní Olga Slípková, přináší dobré nápady a zároveň obětavě pomáhá při jejich naplnění. Paní Marii Herotové vděčí klub za

to, že se mají kde scházet. Napadlo jí totiž, že by jejich schůzkám mohla sloužit klubovna na obecním úřadě. Tuto myšlenku dotáhla do konce a zajistila k tomu souhlas obecního

zastupitelstva. Mimoto se stará o pořádek v klubovně. Novou členkou výboru je paní Jarka Binarová. Organizuje zájezdy a dokáže zajistit zájemce z více obcí tak, aby byl autobus

naplněn. Přišla také s myšlenkou, která se osvědčila – menší skupinky zájemců jezdí na výlety veřejnou dopravou. Paní Marie Čupová již řadu let zajišťuje zájezdy do divadel.
Díky klubovně se nyní senioři scházejí pravidelně první čtvrtek v měsíci. Výbor je v 15 hodin, ostatní přijdou v 16 hod. Obvykle přijde kolem patnácti lidí. Při čaji nebo kávě

odpoledne příjemně utíká.
V září se spojili se seniory z RaJ ve Frýdlantě a navštívili společně Polsko. Pro nepřízeň počasí nemohli lanovkou na Čantoryi. Navštívili muzeum krajky i národopisné muzeum. Zájezd

doprovázela odborná průvodkyně z cestovní kanceláře.
Úřad vlády a ministerstvo životního prostředí jim nepovolilo výlet na Lysou horu. Zdůvodnili to skutečností, že nyní tam jezdí jednou týdně autobus z Krásné.
Vydařil se výlet, při němž využili veřejnou dopravu. Dvacet dva seniorů odjelo na Ostravici, aby se podívali na výstavu lidové umělecké tvorby.
V květnu se na tradičním smažení vaječiny sešlo na hřišti čtyřicet seniorů. Kromě výborné vaječiny příjemnou náladu vytvořil i pan Duda, který hrál na harmoniku.
První čtvrtek  v prosinci byl pro seniory výjimečný. Navštívil je Mikuláš i s čertem. Senioři se tak v duchu vrátili do dětských let. Každý poslušně odříkal básničku nebo zazpíval

písničku a byl odměněn drobnou pozorností. Rozcházeli se v dobré náladě s poznáním, že Mikuláš nenaděluje jen dětem.

Kultura
I letos zahájili nový rok 6.ledna skupinky Tří králů, které navštívily většinu domů v obci. Svým zpěvem a přáním potěšili všechny, které navštívili. Především starší občané je často

netrpělivě vyhlížejí a těší se na ně. Kromě příspěvku do kasičky mají pro ně připraveno ovoce nebo sladkosti „od cesty“.
Vítání občánků bylo hned zpočátku roku, v lednu. Přišly, nebo spíše byly přineseny všechny děti, které se v uplynulém roce narodily. To svědčí o tom, že nová tradice rychle zapustila

kořeny. Všechny přivítala starostka obce, na housle všem zahrála Lenka Liberdová.
Vánoční dobu uzavřela „Cesta do Betléma“, která je ojedinělou akcí v celém okolí. Také se na ni těší nejen naši občané, kteří přicházejí v hojném počtu, ale i návštěvníci z jiných,

někdy i dosti vzdálených obcí. Detailně jsem se o této tradici rozepisovala v uplynulých letech. Letos k tomu mohu jen dodat, že se program rozšiřuje o další nové nápady a roste i

počet těch, kteří se chtějí podílet na přípravě celé akce.
Plesovou sezónu začínala již v půli ledna strana KDU-ČSL. Následoval ples hasičů, který se velmi vydařil. Následovala ples fotbalistů a dětský karneval. Plesovou sezónu tradičně

ukončily sokolské Šibřinky. Na dětském maškarním karnevalu se sešlo v místní sokolovně šedesát různorodých originálních masek. Vybrat tu nejlepší byl opravdu těžký úkol. V kategorii

předškolních dětí se na 3.místo dostala „pavučnice“Adélka Karteczková, na 2.místo postoupil „kulturista“ Šimonek Kopřiva, 1.místo obsadil Filípek Krenželok, jako „Baby pirát“.
V kategorii dětí školou povinných zvítězili sourozenci Zdeněk a Martinka Kubalovi v masce oslíka, na druhém místě se umístil „strašák“ Markétka Dostálová a na třetím Naďa Kopřivová v

masce bezdomovkyně.
Děti se mohly pobavit při tanci, v soutěžích. Připravená byla také tombola a kolo štěstí. Hlavní cenu, plyšového medvěda, darovala starostka obce.
Sokolský ples Šibřinky byl poprvé v roce 1930. To znamená, že letos byly v sokolovně již 75.Šibřinky. Úlohy pořadatelů se výborně zhostily tři sportovní oddíly. Oddíl ASPV cvičení

žen, oddíl volejbalu a oddíl fotbalu. K tanci a poslechu hrála v tělocvičně skupina Meteor, v kinosále byla diskotéka Ivana Vaška. Večer zpestřila ukázka latinskoamerických tanců.

Zlatým hřebem večera bylo půlnoční losování, neboť ceny v tombole byly opravdu bohaté.
Na neděli 13.3. připravila kulturní komise pro děti akci, která zvýšila adrenalin v krvi nejenom jim, ale i jejich rodičům. Byla to jízda ledovým korytem. Na traktorových duších se

sjíždělo až k potůčku. Rozjezd byl pomalý, ale pak účastníci zvyšovali rychlost, až se zatáčka začala stávat pro svištící jezdce nebezpečnou. A tak pořadatelé mantinel upravili a

trať trochu zkrátili, aby děti neskončily v rokli. Díky slunnému počasí i spoustě sněhu, byla nálada výborná. Bylo přichystáno i malé občerstvení. Mimo zážitku, jaký děti dosud

nepoznaly, si domů přinesly i pamlsky a omalovánky.
V sobotu 2.dubna se kostel Všech svatých v Metylovicích rozezněl nádhernou hudbou. Skladby Ave Maria od Kahna, Slavíček od J.J.Ryby, Glos Duszy od A.Adama, Still Wie die Nacht od

Carla Bohma, Agnus Dei od G.Bizeta a řada dalších skladeb zazněly v podání sólistů opery. Soprán zapívala Sylva Pivovarčíková, tenor Vítězslav Vít. Na varhany je doprovázela Světlana

Petrová. Příznivci a ctitelé vážné hudby ocenili, že i na ně bylo pamatováno v kulturním programu obce.
Sraz malých čarodějniček byl letos 29.dubna. Vše bylo perfektně připraveno. K břízkám bylo vyvezeno dříví, na malé účastníky čekaly bonbóny a lízátka. Byly přichystány i dvě ceny.

Jedna pro nejlepší čarodějničku a druhá pro nejmladšího účastníka. Takže vše bylo perfektní a nemělo to chybu? Mělo, jedinou. Neurodily se nám letos zřejmě čarodějničky. K břízkám

přišla se svými rodiči jen jedna.
Zato dospělých čarodějnic je dost. Letos se i s čaroději slétly 30.dubna na louku u chaty Šmiřanka. Na pečlivě připravené hranici čněla maketa čarodějnice. Vatru zapálil hlavní

čarodějnice a při kytaře si všichni s chutí zazpívali. Komu nestačil salám opečený na ohni, dal si v sousední chatě ražniči. Večeři svorně zapili nápojem lásky, který připravila

rovněž hlavní čarodějnice. O půlnoci byly všechny čarodějnice políbeny pod rozkvetlou třešní, aby neuschly a mohly tak příští rok opět přiletět.
V květnu uspořádal obecní úřad ve spolupráci s Tělovýchovnou jednotou Sokol, se Sdružením dobrovolných hasičů a s KDU-ČSL oslavy 60.výročí od konce II.světové války. V sobotu

14.května byla dopoledne v místním kostele sloužena mše za oběti obou světových válek. Při promluvě byl vzpomenut je Ambrož Bílek. Ostatní oběti nebyly ani jmenovány. V 15

hod.zazněla u pomníku padlých státní hymna. Po krátkém projevu starostky obce a položení věnce odešel průvod v doprovodu dechové hudby na fotbalové hřiště. Děti z místní školy pod

vedením paní ředitelky Kořínkové zatančily country tance.
Družstvo žáků z místního hasiče předvedlo divákům požární útok. Následovalo vystoupení metylovské Besedy, která zazpívala a zatančila tance „zpod Onřejníku“ za doprovodu cimbálové

muziky Kotci.  Mezi jednotlivými vystoupeními hrála dechová hudba Seniorboys a ve své produkci pokračovala až do 20.hodin. Večer byla diskotéka pro mladé. Slavnost vyvrcholila

krátkým, ale působivým ohňostrojem .
Letošní pouť připadla na neděli 7.srpna. Všichni činili horečné přípravy, aby byla co nejhezčí. Ale co nikdo nemohl zajistit? Počasí.
Již v pátek připravil provozovatel restaurace na hřišti soutěž pro děti s názvem KARAOKE. Děti si mohly vyzkoušet, jak jsou na tom s hudebním sluchem. V sobotu večer si mohla mládež

zatančit za doprovodu skupiny Krakatit. Zábavu uspořádali místní fotbalisté.
Od pátku do pondělka byly dětem i dospělým k dispozici pouťové atrakce u fotbalového hřiště. Ovšem deštivé počasí zrovna nelákalo ven a tak počet zájemců byl podstatně menší, než v

minulých letech.
Pouťová neděle začala slavnostní bohoslužbou. Naposledy zde sloužil mši P.Janusz Kiwak, který byl přeřazen do Jablunkova. Dopoledne se počasí poněkud umoudřilo a tak si pouťoví hosté

mohli vybrat z bohaté nabídky prodejců.
Od 15.hodin vyhrávala před obecním úřadem místní dechová hudba Senior boys, ale příznivci tanečního sdružení Beseda, který měl vystoupit v 15.30 se museli kvůli průtrži mračen

narychlo stěhovat do tělocvičny. Během vystoupení déšť ustal a nastalo opět stěhování zpět ke stolům pod lipami u obecního úřadu.
Kulturní komise připravila na září pro děti zábavnou akci s názvem Cesta do večerníčku. Účast byla veliká. Asi čtyřicet dětí s doprovodem dospělých. Sraz byl v 15 hod.u autobusové

zastávky na Čihadle. Děti se rozdělily do skupinek a pokračovaly podle značek na Čupek. Cestou se potkávaly s postavami, které znaly z Večerníčků a plnily jimi zadané úkoly. Na

prvním stanovišti na ně čekali dva světoznámí králíci Bob a Bobek (Lukáš Halata a Dan Merta). Děti jim předvedly pantomimu. Nechyběli Křemílek s Vochomůrkou (Martin Němec, Roman

Hadámek) ani Broučci (Zdeňka Pavlásková, Lucka Volná). Hurvínek s Máničkou (Láďa Němec a Markéta Mertová) zavázali dětem oči a ony musely poznávat předměty po hmatu. I Krakonoš s

Ančou se přišli podívat, co se to tu pod Čupkem děje. Lesík na úbočí střežil Rumcajs s Mankou (Bohuš Kopčák a Veronika Cvičková). Nechyběli ani popletové Pat a Mat (Lukáš a Zbyněk

Drastichovi). Motýl Emanuel s Makovou panenkou (Martin Šimek a Jana Kulhánková) přivítal děti s kloboukem v ruce a ty mu tam naházely míčky. Úspěch sklidili i Mach a Šebestová

(Kateřina Štrachoňová a Jana Pavlásková). Jen pes Jonatan chyběl. Také Šmoulové dorazili (Iveta Kovalová a Leona Pavlásková). Na konci cesty čekal sám Večerníček (Otakar Kulhánek) a

společně si se všemi opekl párky.
O předkrmášové sobotě 5.listopadu uspořádali fotbalisté taneční zábavu se skupinou Krakatit. V pondělí odpoledne od 17.hodin hrála taneční skupina Meteor. Pondělní účast byla slabá,

prodalo se jen 75 vstupenek.  Ale ti, kdo přišli, nelitovali. Pobavili se opravdu dobře. Hudba, která přijela až z Kopřivnice se líbila. Tanečníci si vyžádali přídavky, hrálo se až

do časných ranních hodin. Bohatá tombola i tradiční domácí kuchyně přispěly k dobré pohodě.
Sváteční atmosféra v obci zavládla už v pátek 16.prosince. Aspoň mezi účastníky 1.adventního setkání v kinosále místní sokolovny. Vystoupily tu děti z mateřské a základní školy v

Metylovicích a dětský soubor Slavík Moravia z Kozlovic. Závěr patřil místní Besedě, která nám předvedla pásmo starých adventních zvyků. Sál doslova praskal ve švech. Ti, co přišli o

pár minut později, už museli stát ve dveřích. Diváci velikým potleskem odměňovali každé číslo programu. Doufám, že slovo první naznačuje, že se v této tradici bude pokračovat.
Taneční kroužek Beseda je už pevně spjat s kulturním děním v obci. Mimoto vystupovali na Mezinárodním folklórním festivalu v Místku. Krásu našich tanců mohli ocenit i diváci v

Turzovce, kam naše Beseda zavítala. Vedoucí a hybnou pákou souboru je paní doktorka Melánie Ševčíková, která předtím působila v souboru Pilky v sousední Lhotce.
Na Štědrý den hrála skupina Senior boys od 10.hodin na místním hřbitově koledy a navodila tak sváteční atmosféru všem, kteří přišli dopoledne na hřbitov rožnout svíce na hrobech

příbuzným a známým. Těm, kteří chodí na hřbitov v podvečer, zněly koledy z amplionů místního rozhlasu.
O kultuře obce vypovídá také vztah ke knihám. Podle údajů knihovnice paní Milušky Kociánové navštěvuje knihovnu pravidelně 63 čtenářů. Převažují ženy, které si půjčují především

romány od Robertsové, Stiellové a Vlasty Javořické. Muži mají zájem spíše o odbornou literaturu. Nejstarší pravidelná horlivá čtenářka je paní Markéta Šigutová čp.31, která se v

květnu příštího roku dožije 80.let. Od jara do podzimu pravidelně navštěvuje knihovnu a vždy si odnese nějaké knihy. V zimě, pro nepřízeň počasí, posílá do knihovny svou dceru, která

vždy vybere pro maminku něco vhodného. Velice zapáleným čtenářem je nejmladší ze čtyř dětí Pavlík Šigut, kterému je 9 let. Paní knihovnice každoročně nakupuje nové knihy v celkové

hodnotě 10 000,–Kč.
Sport

Volejbal
Již 14.ročník volejbalového dortového turnaje juniorů uspořádal  TJ Sokol Metylovice v neděli 29.května. Na turnaj bylo pozváno deset družstev, ale přijelo jen sedm. Z Dolního

Benešova, Kozlovic, Pražma, dvě družstva z Frýdku a družstvo krajského centra Moravskoslezského kraje. A samozřejmě družstvo z Metylovic.
Družstva byla rozlosována do dvou skupin. V základních skupinách se hrálo celkem devět utkání na dva hrané sety na třech kurtech. Družstva, která se umístila na prvém a druhém místě

ve skupině, postupovala do finále. Byla to družstva z Dolního Benešova, Frýdku „A“, Kozlovic a Raškovic. Finálovou skupinu vyhrálo přesvědčivě družstvo z Dolního Benešova, za ním se

umístilo družstvo Frýdek „A“, Pražmo a Kozlovice. Ve druhé skupině pak bojovala o 5.-7.místo družstva z Metylovic, Frýdku „B“ a KCM-MSK. Naše družstvo obsadilo 5.místo. Hlavním

rozhodčím byl pan Mgr.Lukáš Drastich z Metylovic.
První tři družstva dostala dort, diplom a věcné ceny, věnované sponzory.
51.ročník Memoriálu Miloše Čupy a Mirka Bílka proběhl v neděli 28.srpna. Bylo pozváno 14 družstev krajského přeboru I. a II.třídy, ale přijelo jen devět družstev. Obloha nevěstila

nic dobrého a pořadatelé uvažovali o přestěhování zápasů do tělocvičny. Nakonec zůstali na hřišti a do ½ 1 odehráli šest zápasů. Začalo lít a tak byl turnaj předčasně ukončen a

pořadí určil los. Na prvním místě byly Palkovice, na druhém Metylovice a na třetím Kozlovice. První tři družstva dostala diplomy a dárkové balíčky věnované sponzorem ing.Přibylou.

Tradičně se podávaly koláče, netradiční bylo pouze počasí. Nikdo z pamětníků si nevzpomínal, že by někdy při memoriálu pršelo.

SPV
Oddíl má 85 členů a členek. Každé úterý se schází průměrně patnáct žen, aby si společně zacvičilo aerobic i s nářadím, např. se švihadly, stepy, overbally a činkami. Aspoň jednou za

tři měsíce společně v bazéně místní léčebny cvičí aquaaerobik, na jaře i v létě chodí na procházky. O letních prázdninách se vždy ve čtvrtek scházejí na tenisovém krutu. Společně

smaží u břízek vaječinu. V prosinci mezi ně zavítal i Mikuláš s čertem a andělem. Zda také cvičili se mi nepodařilo zjistit.
Cvičení dětí přináší docela pěkné výsledky. Dubnové regionální soutěže v atletickém čtyřboji ve Frýdku-Místku se zúčastnilo i desetičlenné družstvo SPV z Metylovic. Soutěžilo se ve

sprintu, skolku do dálky, hodu kriketovým míčkem a dlouhým během (mladší 400 m, starší 800 m).
V kategorii Mladší žákyně I. obsadila  Tereza Drmelová  8.místo
v kategorii Mladší žákyně II. obsadila  Kristina Ryšková  7.místo
v kategorii Starší žákyně I. obsadila Marie Liberdová 1.místo
                                                                       Lucie Kusá  4.místo
                                                                       Barbora Šigutová 5.místo
                                                                       Denisa Valasová 7.místo
                                                                       Denisa Ryšková  9.místo
                                                                       Lenka Uhlářová  10.místo
v kategorii Starší žákyně II. obsadila Lenka Šigutová  2.místo
                                                                       Jana Kusá  3.místo
Celkově děvčata obsadila v družstvech 1.místo!

Do krajské soutěže v Ostravě pak postoupily v kategorii starších žákyň I. Marie Liberdová – vybojovala 4.místo, Lucie Kusá obsadila 10.místo. V kategorii starších žákyň II. Lenka

Šigutová, Jana Kusá obsadila 13.místo.
Marie Liberdová postoupila v kategorii starších žákyň I. až do celostátního kola.
Je třeba také připomenout, že děti v oddílu SPK vedou Katka Štarchoňová, Věrka Kopčáková a Martina Kubalová.
Děvčata se také zúčastnila regionální soutěže „Medvědí stezka“ v Chlebovicích. Dvoučlenné hlídky na trati 3-5km musely splnit mnoho úkolů – vázání uzlů, znalost fauny a flory,

překonávání překážek, hod na cíl, zdravověda, tábornické dovednosti, azimuty, orientace v mapě, turistické značky, znalost měst, řek i hor. Běželo se na čas, za každý špatně splněný

úkol dostala hlídka trestné body. V silné konkurenci obsadila Marie Liberdová a Lucie Pisková 6.místo, Lenka Šigutová a Jan Kusá 4.místo.
Do krajské soutěže v branné zdatnosti „Mědvědí stezka“, která se běžela v Raduni u Opavy, se probojovaly dorostenky oddílu SPV – Denisa Bílková a Zuzana Bílková. Vyhrály a postoupily

do celostátního kola, kterého se ale nezúčastnily.
Fotbal

Oddíl kopané byl v Metylovicích založen v roce 1935 pod názvem SK Metylovice. Zakladateli byli Karel Klímek, Milan Dvořáček, František Svoboda, Josef Bražina, Vavřinec Bílek, Bohumír

Juřica, Jan Sládeček a další. Ustavující schůze se konala v listopadu v sále Obecního hostince za účasti některých členů výboru fotbalového klubu z Frýdlantu n.O. Předsedou oddílu

kopané v Metylovicích byl zvolen Roman Milata.
Jako hřiště byl pronajat pozemek Jana Bílka za náhradu adekvátního množství sena, které by se mohlo na louce usušit. Klubovna byla v místnosti hospody u Dvořáčka, dříve v ní bydlela

služka. Hned na Silvestra uspořádali zábavu, z výnosu pořizovali míče a dresy. Hrálo se s velkým nadšením. Účast na zápasech byla daleko větší než dnes.
v roce 1946 došlo k stagnaci oddílu a posléze k jeho rozpuštění. Byl nyní pod hlavičkou TJ Sokol a zdá se, že tehdejší výbor TJ Sokol neměl o činnosti oddílu zájem a trval na jeho

rozpuštění.
Činnost byla obnovena až v roce 1958 a to zásluhou Karla Klímka, Drahoslava Svobody, Jana Čupy Rudolfa Pinka, Miroslava Bražiny, Bohumíra Juřice, Františka Svobody a dalších. Po

jednáních s MNV a JZD došlo ke schválení pozemku a k vybudování hřiště. V čele výboru stál Karel Klímek. V prvním družstvu dospělých hráli Miloš Liberda, Otakar Pink, Václav Pulc,

Arnošt Mužný, Miroslav Bílek, Miloš Merta, Otakar Loschke a další. V dalších letech stanul v čele výboru nevidomý Miroslav Bražina. Jeho manželka se dlouhá léta starala o praní dresů

a veškerou agendu. V roce 1960 se začalo pracovat s mládeží, bylo založeno žákovské a dorostenecké mužstvo. Velkému zájmu diváků se těšily zápasy se sousedními Palkovicemi.
V letech 1963- 1970 si vybudovali fotbalisté hřiště  v centru obce s travnatou hrací plochou a prozatímními šatnami. Od roku 1968 byl v čele výboru Jaroslav Wozniak, od roku 1970

František Svoboda, v roce 1975 byl předsedou zvolen František Bílek. V oddíle také působil od roku 1958 Josef Svoboda. Nejdříve jako aktivní hráč, člen výboru a jednatel. Byl hlavním

organizátorem a hnacím motorem veškerých sportovních, brigádnických a kulturních akcí.
V roce 1980 zemřel předseda František Bílek a na jeho místo byl zvolen Dušan Venháč. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let si fotbalisté postavili nové kabiny se sociálním

zařízením a klubovnu s restaurací. Stavba se potýkala s mnoha problémy i s nepochopením MěNV ve Frýdlantě, kam byly Metylovice přičleněny po integraci spádových obcí. Nebylo tehdy

jediného našeho fotbalisty, který by nepřiložil ruku k dílu. Asi největší dík patří Josefu Svobodovi, Dušanu Venháčovi a Eduardu Černochovi.

 
Naši fotbalisté oslavili 70 let fotbalu v obci 25.-26.června. Již v 8 hod.ráno přivítali žákovská družstva, která přijela na 3.ročník memoriálu Ondřeje Šprly. Žáci z Korně  obsadili

1.místo, na 2.místě se umístily Metylovice. Na 3.místě skončila Ostravice a na čtvrtém Pržno. Turnaj trval až do odpoledních hodin.
Přestávku na oběd využily děti z přípravky a sehrály přátelské utkání Metylovice proti Korni. A pak už na hrací ploše stanuli proti sobě tým starých pánů a  místní hasiči. Slavnostní

ceremoniál uvedl předseda oddílu kopané Zbyněk Drastich slavnostní promluvou, v níž shrnul historii metylovského fotbalu od jeho založení až po současnost. Zasloužilí dlouholetí

funkcionáři byli odměněni upomínkovými předměty. Všechny potěšila účast Mojmíra Bažiny, který před léty působil v klubu jako předseda. Panu Bražinovi je 80 let, je už vdovec a žije

nyní v domově důchodců v Brušperku. Byl dojatý pozorností našich fotbalistů, kteří na něho nezapomněli.
V podvečer byl plánován zápas mužstva Metylovic proti mužstvu Jindřichova ve Slezsku. Protože Jindřichov na poslední chvíli odřekl, sehrálo zápas metylovské družstvo A proti družstvu

B. Utkání skončilo nerozhodně.
Slavnost pokračovala taneční zábavou. Hodinu před půlnocí se obloha nad Metylovicemi rozzářila slavnostním ohňostrojem.
V neděli dopoledne nastoupili metylovští internacionálové k zápasu proti starým pánům z Hnojníka. I přesto, že naši prožili náročný předcházející den, na výkonu to nebylo znát a

výsledkem byla remíza 2:2. Odpoledne se utkali mezi sebou dorostenci z Metylovic a Frýdlantu s rovněž nerozhodným výsledkem. Protože mladí měli zřejmě více sil, byla remíza 4:4.

Podle názorů účastníků oslav bylo vrcholem klání mezi metylovskými ženami a metylovskými dívkami. Obě družstva nastoupila ve svérázných úborech, což upoutalo zájem přítomných

fotografů a kameramanů. Mužstva, či spíše ženstva, přivedly na hrací plochu svérázné „roztleskávačky“. Dívky sice zpočátku vedly, ale ženám, které byly vydatně podporované místním

fan klubem, se podařilo jejich náskok dohnat a zápas skončil 2:2.

A teď aspoň něco k práci oddílu kopané v tomto roce. V čele dvanáctičlenného výboru stojí Zbyněk Drastich. Došlo ke změně trenéra u mužstva „A“. V soutěžním roce obsadilo toto

mužstvo 8.místo. Sehráli 26 zápasů. Vyhráli 11x, třikrát remízovali a 12x prohráli. Do nového soutěžního roku (2005/2006) se jim nástup nepovedl. Po 13.utkáních jsou zatím na

13.místě.
Muže „B“ vede Ladislav Barabáš, Tomáš Boháč a Jaroslav Štefek. V soutěžním roce 2004/2005 skončili na 6.místě. Podzimní sezóna jim také nevyšla, skončili na 12.místě.
I dorostenci změnili trenéra. Stal se jím Josef Nevrla. V soutěžním roce skončili na 4.místě z devíti družstev. Na podzim se jim také podařilo obhájit 4.místo.
Žáky vede Radomír Kulhánek a Pavel Zelenak. Sehráli 20 utkání a skončili na 5.místě. Na podzim vystřídal trenéra Kulhánka Otakar Ota. Na podzim žáci vybojovali 6.místo.
Možná nejlepších výsledků dosahuje družstvo přípravky. Pod vedením Martina Židka a Pavla Zelenaka se umístili na 4.místě mezi 12.účastníky. Od podzimu je vede Martin Židek, Aleš

Stonavský a Daniel Merta. Na podzim se jim podařilo obsadit dokonce 3.místo.

 

Silniční cyklistika

Sezóna pro české a slovenské cyklisty byla zahájena 2.dubna. Jel se okruh Metylovice-Lhotka-Kozlovice-Myslík-Metylovice. Na start přijelo 78 závodníků, včetně dvou oddílů ze

Slovenska. Většina závodníků absolvovala tento okruh poprvé a byla s tratí velmi spokojena. Ti, kteří stanuli na stupních vítězů, dostali poháry a knihu o Mrtylovicích. Jana Čupová

dostala pohár za 2.místo. Nejlepším oddílem byl klub ze slovenského Trenčína. Tvořili ho čtyři závodníci, tři z nich si odvezli poháry. Ceny předávala starostka obce paní Věra

Petrová a organizátor závodu pan Jan Čupa.

 

Matrika

Narození

Narodilo se devět dětí. Chlapečci Jiří, Adam a Lukáš. Mezi šesti děvčátky jsou dvě Barbory, Alice, Aneta, Denisa a Ketrin. Po jednom dítěti se narodilo v lednu, březnu, květnu,

červnu a listopadu. V srpnu se narodily dvě děti a říjnu také dvě.
Pět dětí se narodilo jako první dítě v rodině, tři děti byly druhorozené. Chlapeček Adam se stal pátým dítětem ve své rodině.

Úmrtí

Zemřelo 19 lidí, sedmnáct mužů a dvě ženy.
Nejstaršímu muži bylo 85 let, nejmladšímu 46 let,  průměrný věk zemřelých mužů byl 67 let.
Nejstarší žena zemřela v 91 letech, druhé bylo 78 let. Průměrný věk tak činil 84 let.
Zatímco v únoru, září a říjnu nezemřel nikdo, v lednu odešli čtyři občané, v březnu jeden, v dubnu také čtyři, jeden v květnu, dva v červnu, jeden v červenci, tři v srpnu, dva v

listopadu a jeden v prosinci.
Osm občanů zemřelo doma, deset v nemocnici ve Frýdku-Místku a jeden v léčebně dlouhodobě nemocných v Jablunkově.
V kostele v Metylovicích mělo poslední rozloučení osm zesnulých. Jeden měl pohřeb v kostele v Hodoňovicích. S osm zemřelými se příbuzní rozloučili v úzkém rodinném kruhu, s jedním v

Obřadní síni ve Frýdlantu. U jednoho zemřelého není záznam o způsobu pohřbu.
Sňatky

Sňatek uzavřelo 12 párů snoubenců, z nichž jeden nebo oba pocházeli z Metylovic. Nejstarší ženich měl 38 let, nejmladší 21 let. Průměrný věk činil 27 let. Pět ženichů bylo z

Metylovic, ostatní pocházeli z nejbližšího okolí. Poprvé sňatek uzavíralo 11 mužů, tudíž byli svobodní. Jeden ženich byl rozvedený.
Nejmladší nevěstě bylo 21 let, nejstarší 29 let. Průměrný věk činí 23 let.
U tří snoubeneckých párů byli oba partneři z Metylovic.
Čtyři svatby byly uzavřeny na MěÚ ve Frýdlantě n.O., dvě na MěÚ ve Frýdku-Místku a jedna na MěÚ v Ostravě. Čtyři sňatky byly v místním kostele a jeden v kostele ve Frýdlantě n.O.
Rozvody

Letos byla rozvedena tři manželství. U všech tří párů šlo o rozvod po mnohaletém manželství. Tři ze čtyř dětí, pocházejících z těchto manželství jsou dospělé.
Stěhování

Počet obyvatel k 31.12.2005 je 1 552. Do obce se v tomto roce přistěhovalo 38 lidí a odstěhovalo 28. Lidé se stěhovali v rámci okresu nebo do sousedních okresů. Pouze jeden člověk se

přistěhoval až z Prahy a čtyřčlenná rodina se odstěhovala do Olomouce. V obci je trvale přihlášen jeden cizinec.

Na radnicích a obecních úřadech bydlí čím dále více lidí. Alespoň papírově. Umožňuje jim to zákon, který platí od roku 2000 a je určen Čechům bez střechy nad hlavou. Kromě bezdomovců

ho ovšem využívají také ti, kteří se například skrývají před exekutory. Ti totiž radnici zabavit nemohou. Využívají toho také rozvádějící se manželé, kteří chtějí vystěhovat své

bývalé polovičky, případně nepohodnuvší se sourozenci.
Na  obecním úřadu v Metylovicích tak bydlí papírově pět mužů a žen.
Nejstarší občané

V kategorii 80-85 let žije u nás 15 žen a 10 mužů, mezi lidmi staršími do 89 let je šest žen a jeden muž. Dvě ženy ještě pravidelně navštěvují bohoslužby, na které je vozí příbuzní.

Čtyři ženy a jeden muž jsou ve stáří 90-95 let. Jedna z nich, paní Vlasta Luňáčková, ještě navštěvuje některé akce klubu důchodců. Z dolního konce přijede sama autobusem. Nejstarším

občanem, žíjícím v Metylovicích, je paní Vojtěška Bílková, které je 96 let. Ještě starší je paní Marie Sládečková, která je však nyní hlášena ve Frýdlantě n.O., neboť tam žije v

domově důchodců. Narodila se roku 1907.

 

Životní podmínky

Částka, která se považuje za potřebnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, činí měsíčně od 1.1.2005:
U dítěte do 6.let  1 720,–Kč
U dítěte od 6-10 let 1 920,–Kč
U dítěte 10-15 let 2 270,–Kč
U dítěte 15-26 let 2 490,–Kč
U ostatních občanů 2 360,–Kč

Částka, která se považuje za potřebnou k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, činí měsíčně od 1.1.2005:
U jednotlivce  1 940,–Kč
Pro dvě osoby v dom. 2 530,–Kč
Pro 3-4 osoby v dom. 3 140,–Kč
Pro 5 a více osob 3 520,–Kč

Měsíční minimální mzda činí 7 185,–Kč, minimální hodinová mzda je 42,50.

Cena za potraviny k 31.12.2005 v prodejně M a J v Metylovicích:
Mléko trvanlivé 1l Kunín 11,60
Tvaroh 1kg Místek  58,–
Jogurt bílý Olma    5,60
Smetana trvanlivá 33% Kunín  17,10
Sýr Veselá kráva  21,80
Tvarůžky   19,30
Podmáslí 1l Místek  11,30
Chléb 1,200 Sviadnov 20,20
Rohlík Sviadnov    1,50
Koláček Pino     5,80
Kobliha Příbor    3,90
Sůl 1kg     5,50
Párky 1kg Těšín  40,–
Lašské párky 1kg Mořkov 116,-
Kuřecí řízky 1kg  116,-
Kuře 1kg   53,–
Slanina 1kg Mořkov  109,–
Slanina 1kg Č.Těšín  66,–
Sádlo 0,50kg Č.Těšín  20,80
Olej 1 l Lukana  27,80
Cukr krytal 1 kg  22,50
Cukr moučka 1kg  28,30
Dětská krupička 1kg    9,60
Mouka polohr.1kg    7,50
Pivo Triumf 10°Nošovice 0,7l  9,30
Pivo Premiant 12°Nošov. 0,7l  13,10
Pomeranče 1kg    20,–
Kiwi 1kg     37,–
Brambory 1kg       5,–
Čokoláda na vaření 0,10kg      10,80
Lentilky      7,50
Čoko-piškoty    17,60
Noviny Blesk      7,–
Noviny Právo    10,–

Vodné v tomto roce bylo 10,43 Kč včetně daně z přidané hodnoty.

 

Počasí

Leden
I.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší  jasno oblačno zataženo
   +3,3°C  0°C  +6°C  2 1  7 ráno
  +7,4°C  +2°C  +12°C  2 2  6 pol.
  +4,3°C  0°C  +9°C  2  0    7 večer
  
  Déšť ráno 1x
  Mlha poledne 1x
  Déšť poledne 3x
  Sněžení, vítr poledne 1x

II.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  -0,6°C  -7°C  +6°C  5 0  5 ráno
  +3,2°C  0°C  +8°C  4 1  5 pol.
  +0,2°C  -6°C  +5°C  4 1  5 večer

  Déšť ráno 1x, sněžení 1x
Sněžení poledne 2x, velký vítr 1x
Déšť večer 2x

III.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  -6,1°C  -12°C  +1°C  - -  11 ráno
  -2,4°C  -8°C  +5°C  2 2  7 pol.
  -5,9°C  -14°C  +1°C  2 2  7 večer

  Ráno – déšť 1x, sněžení 3x, velký vítr 1x
  Poledne – sněž.5x, velký vítr 1x
  Večer – sněž.3x, vítr 1x

  Nejnižší teplota 28.1. v 18.00 hod -14°C
  Nejvyšší teplota 9.1. v 12.hod. +12°C
  27.ledna napadlo 15 cm sněhu
  28.ledna napadlo 10 cm sněhu.

Únor
I.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno  oblačno zataženo
  -9,3°C  -19°C  -2°C  5 -  5 ráno
  -0,9°C  -5°C  +3°C  5 2  3 pol.
  -6,2°C  -13°C  0°C  2 5  3 večer

  Ráno – sněžení 1x
  Poledne- sněžení 2x
  Večer – sněžení 1x

II.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  -2,7°C  -10°C  0°C  - 1  9 ráno
  +0,9°C  -2°C  +4°C  1 1  8 pol.
  -1°C  -4°C  +4°C  1 -  9 večer

  Ráno – sněž.2x
  Poledne – sněžení 1x, déšť 1x
  Večer – sněžení 1x

III.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno  oblačno zataženo
  -3,6°C  -12°C  -2°C  - -  8 ráno
  +1,2°C  -4°C  +5°C  1 3  4 pol.
  -2,8°C  -12°C  0°C  - 1  7 večer

  Ráno – sněž.3x
  Poledne- sněž.1x
  Večer – sněž.1x

  Nejnižší teplota 7.2. ráno – 19°C
  Nejvyšší teplota 25.2.ve 12.00 hod. +5°C
  6.2. během noci napadlo 15 cm sněhu
  16.2. napadlo 15 cm sněhu
  22.2. v noci napadlo 11cm sněhu
  27.2 v noci napadlo 7cm sněhu

Březen
I.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  -7,2°C  -12°C  -3°C  3 -  7 ráno
  0°C  -4°C  +4°C  3 2  5 pol.
  -6,5°C  -10°C  0°C  2 1  7 večer

  Ráno – sněžení 6x
  Poledne- sněžení 3x
  Večer – sněžení 3x

II.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  -0,9°C  -9,6°C  +8°C  5 2  3 ráno
  +5,8°C  -1°C  +12°C  3 4  3 pol.
  +1,9°C  -3°C  +10°C  2 3  5 večer

  Ráno – sněžení 1x
  Poledne – sněžení 1x
  Večer – sněžení 1x, déšť 1x, velký vítr 1x

III.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  -1,4°C  -8°C  +8°C  6 1  4 ráno
  +10,7°C 0°C  +16°C  4 4  3 pol.
  +7,1°C  -1°C  +14°C  5 5  1 večer

  Ráno – mlha 3x, déšť 1x
  Poledne – mlha 1x, vítr 1x
  Večer – vítr 1x

  Nejnižší teplota 1.3 v 6.hod. – 12°C
  Nejvyšší teplota 27.3. v 12.hod. +16°C
  V noci na 1.březen 11cm sněhu
  6.března napadlo 10 cm sněhu
  V noci dalších 10 cm. Sněhu
  V noci na 8.3 10 cm sněhu
  16.3. začali zpívat ptáci
  27.3. přiletěli špačci

Duben
I.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +2,4°C  -7°C  +10°C  5 2  3 ráno
  +13,2°C +5°C  +22°C  5 3  2 pol.
  +12°C  +5°C  +17°C  5 3  2 večer
 
  Ráno – déšť 1x, velký vítr 1x
  Poledne – mrholení 1x, déšť 1x, velký vítr 1x

II.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +4,1°C  -3°C  +8°C  5 2  3 ráno
  +11,4  +5  +18  3 4  3 pol.
  +11,8  +5  +20  4 3  3 večer
  
  Poledne – mrholení 1x, déšť 1x
  Večer – mrholení 1x, bouřka 1x

III.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +2,7°C  -6°C  +8°C  5 3  2 ráno
  +11,9  +6  +17  4 3  3 pol.
  +12  +8  +20  3 4  3 večer

  Ráno – déšť 1x
  Poledne – déšť 2x

  Nejnižší teplota 1. a 2.4. v 6 hodin -7°C
  Nejvyšší teplota 8.4. ve 12 hodin  +22°C

Květen
I.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +7°C  0°C  +14°C  4 -  6 ráno
  +13,9  +7  +25  1 4  5 pol.
  +15  +6  +27  2 5  3 večer

  Ráno – déšť 1x
  Poledne – déšť 2x, mrholení 1x
  Večer – déšť 5x, bouřka 2x

II.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +6,6°C  0°C  +14°C  3 3  4 ráno
  +14,9  +10  +20  2 5  3 pol.
  +14,7  +8  +23  2 7  1 večer

  Ráno – déšť 1x, mrholení 1x
  Poledne – déšť 2x
  Večer – déšť 1x

III.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +11,3°C +2°C  +14°C  8 -  3 ráno
  +25,2  +12  +31  6 3  2 pol.  +26  +14  +31  6 3  

2 večer

  Ráno – déšť 2x, mlha 1x
  Večer- mrholení 1x

  Nejnižší teplota 1.5.a 3.5. v 6.00 0°C
  Nejvyšší teplota  30.5. v 12.00 a 30.5. v 18.00 31°C
30.5. odpoledne se teploměr vyšplhal až na konec stupnice, na 51°C, více stupňů teploměr nemá.

Červen
I.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +8,8°C  +3°C  +14°C  3 3  4 ráno
  +17,8  +8  +30  1 5  4 pol.
  +14,9  +8  +21  - 7  3 večer

  Ráno – déšť 2x, velký vítr 1x
  Poledne – déšť 4x, bouřka 1x
  Večer – déšť 3x, bouřka 1x

II.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +12,9°C +8°C  +17°C  4 1  5 ráno
  +23,8  +18  +28  - 9  1 pol.
  +22,1  +13  +28  - 9  1 večer

  Ráno – déšť 3x
  Poledne – déšť 2x, bouřka 2x
  Večer – déšť 1x

III.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +13,8°C +10°C  +18°C  5 3  2 ráno
  +24,6  +18  +30  4 4  2 pol.
  +22,8  +18  +27  3 4  3 večer

  Ráno – vítr 1x
  Poledne – déšť 1x
  Večer – déšť 2x

  Nejnižší teplota 3.6 v 6.00 +3°C
  Nejvyšší teplota 10.6.a 25.6. ve 12.00 +30°C
  8.6. na Medarda pršelo

Červenec
I.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +14°C  +9°C  +27°C  2 4  4 ráno
  +22,1  +12  +40  - 6  4 pol.
  +19,4  +10  +27  - 5  5 večer

  Ráno – déšť 3x, mlha 1x
  Poledne – déšť 3x
  Večer – déšť 2x

II.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +14,2°C +10°C  +18°C  3 4  3 ráno
  +26,4  +21  +33  2 7  1 pol.
  +22,8  +16  +33  1 6  3 večer
  Ráno – déšť 1x
  Poledne – vítr 1x
  Večer – déšť 2x, vítr 1x, bouřka 2x

III.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +16°C  +11°C  +20°C  5 2  4 ráno
  +29,1  +16  +35  1 7  3 pol.
  +23,9  +13  +34  4 5  2 večer

  Ráno – déšť 1x
  Poledne – vítr 1x

  Nejnižší teplota 6.7. v 6.00  +9°C
  Nejvyšší teplota 4.7. ve 12.00 +40°C
  5.7. rozkvetly lípy
  29.7. v 15.00 na slunci +52°C

Srpen
I.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +10°C  +6°C  +17°C  3 3  4 ráno
  +16,8  +13  +27  - 6  4 pol.
  +16,4  +10  +25  2 3  5 večer

  Ráno – déšť 2x
  Poledne – déšť 5x, bouřka 1x
  Večer – déšť 3x, bouřka 1x

II.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +11,1°C +7°C  +14°C  1 3  6 ráno
  +20,7  +15  +24  - 6  4 pol.
  +18,5  +15  +24  - 7  3 večer

  Ráno – déšť 2x, mlha 1x
  Poledne – déšť 2x
  Večer – déšť 1x

III.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +13,2°C +8°C  +15°C  4 1  6 ráno
  +25,5  +15  +30  1 6  4 pol.
  +20  +16  +25  2 4  5 večer

  Ráno – déšť 2x, mlha 1x
  Poledne – déšť 3x
  Večer – déšť 3x
 
  Nejmenší teplota 6.8., 7.8., 10.8. v 6.00 hod. +6°C
  Nejvyšší teplota 31.8. ve 12.00 hod. +30°C
  23.8. přívalové deště, ráno kolem 6.00 hod.lokální povodeň

Září
I.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +10,5°C +4°C  +18°C  7 2  1 ráno
  +24  +18  +28  6 4  - pol.
  +20,2  +13  +25  5 5  - večer

  Ráno – mlha 1x, velký vítr 1x
  Večer  – velký vítr 1x

II.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +10,7°C +4  +16  1 -  9 ráno
  +18,1  +11  +28  - 7  3 pol.
  +12,9  +8  +23  - 8  2 večer

  Ráno – déšť 4x
  Poledne – déšť 1x, vítr 1x
  Večer – déšť 1x, vítr 1x

III.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +6,3°C  +2°C  +10°C  5 1  4 ráno
  +17,7  +13  +25  4 4  2 pol.
  +13,5  +8  +18  4 3  3 večer

  Ráno – mlha 3x
  Poledne – déšť 2x
  Večer – déšť 2x

  Nejnižší teplota 22.9. ve 12.00 2°C
  Nejvyšší teplota 1.9., 25.9. v 18.00 +28°C

Říjen
I.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +6,4°C  +1°C  +12°C  3 1  6 ráno
  +14,5  +10  +18  2 5  3 pol.
  +12  +10  +14  2 4  4 večer

  Ráno – déšť 1x, mlha 4x
  Poledne – déšť 1x, mlha 1x
  Večer – mlha 2x

II.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +2,2°C  -2°C  +6°C  4 -  6 ráno
  +9,9  +4  +15  4 1  5 pol.
  +7,6  +4  +12  3 3  4 večer

  Ráno – mlha 1x
  Poledne – déšť 2x
  Večer – déšť 1x, bouřka 1x

III.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +4,8°C  -5°C  +12°C  4 4  3 ráno
  +13,09  +8  +18  4 6  1 pol.
  +7,7  -2  +14  5 4  2 večer

  Ráno – mlha 1x
  Poledne – mlha 1x

  Nejnižší teplota 11.10., 28.10 v 6.00  -2°C
  Nejvyšší teplota 3.10., 29.10. ve 12.00 +18°C

Listopad
I.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +1,9°C  -3°C  +6°C  5 -  5 ráno
  +11,4  +6  +14  2 2  6 pol.
  +6,3  +2  +9  2 1  7 večer

  Ráno – mlha 3x
  Poledne – mlha 3x
  Večer – mlha 1x

II.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +0,2°C  -4°C  +6°C  2 -  8 ráno
  +5,5  -1  +11  3 1  6 pol.
  -1,6  -2  +6  3 1  6 večer

  Ráno – déšť 1x, sněžení 2x
  Poledne – sněžení 1x

III.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  -2,8°C  -8°C  +5°C  1 1  8 ráno
  +0,8  -3  +6  3 2  5 pol.
  -1,4  -5  +3  1 1  8 večer

  Ráno- sněžení 2x
  Večer – sněžení 1x

  Nejnižší teplota 23.11 v 6.00 -8°C
  Nejvyšší teplota 3.11 ve 12.00 +14°C
  První sníh napadl 19.11 a to 15 cm sněhu

Prosinec
I.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  +0,4°C  -8°C  +5°C  2 -  8 ráno
  +1,9  -2  +8  1 4  5 pol.
  0  -6  +5  - 1  9 večer
  
  Ráno – sněžení 2x
  Poledne – sněžení 1x
  Večer sněžení 1x, déšť 1x

II.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  -2,2°C  -11°C  0°C  - -  10 ráno
  +0,5  -4  +3  3 1  6 pol.
  0  -3  +3  - -  10 večer

  Ráno – mlha 1x
  Poledne – déšť 1x, sníh 1x, vítr 1x
  Večer – sněžení 2x, vítr 1x

III.dekáda průměr  nejnižší nejvyšší jasno oblačno zataženo
  -3,5°C  -8°C  +3°C  1 -  9 ráno
  -0,9  -6  +4  1 3  7 pol.
  -1,9  -7  +3  - 2  9 večer

  Ráno – sněžení 6x, déšť 1x
  Poledne – sněžení 3x
  Večer – sněžení 3x, velký vítr 1x

  Nejnižší teplota 3.12. v 6.00 -8°C
  Nejvyšší teplota 5.12. ve 12.00 +8°C

Od 6.12. hustě sněžilo až do rána 7.12., napadlo 30 cm sněhu. Byl mokrý a těžký. Ve 20 hod. 6.12. přestala svítit v důsledku sněhu elektřina. Oprava trvala až do 7.12. do 14.hod. Na

Vsetínsku v některých lokalitách nesvítili týden, pro množství sněhu a padlých stromů se tam nebylo možné dostat. Pro padlé stromy nemohly místy jezdit vlaky.
18.12. u nás napadlo pouze 5cm sněhu, ale jinde v republice závěje, kalamitní stav, ochromena doprava. Jeden mrtvý, na projíždějící auto padl strom a zabíjel.
28.12. napadlo přes den 15 cm sněhu, do ráno dalších 10 cm sněhu.
29.12. celý den i v noci hustě sněžilo, celkem napadlo 50 cm nového sněhu. Rozhrnutý sníh na cestě dosahuje výšky plotů.

 

Žijí mezi námi

Všichni jistě známe přísloví, že doma není nikdo prorokem. A také se jím řídíme. Kolik mladých u nás ví, kdo je pan profesor Božetěch Bílek. A kolik je v obci těch, kdo znají jeho

práci, která obohatila a prozářila život velikému množství lidí. Třeba se najde člověk, který napíše o jeho nadání a zapálení, ale především plném nasazení a vytrvalosti. K tomu

nemám ani schopnosti ani sílu. A tak se jen stručně mohu dotknout těch nejdůležitějších bodů.
Narodil se v roce 1914 v Metylovicích. V rodině bylo sedm dětí, z nichž pět se dožilo dospělosti. Byla to maminka a především babička, která si i při těžké fyzické práci zpívala.

Zažehly v něm zřejmě jiskru, která ho provází v celém dalším životě.
Vlohy, které byly do něho zasety, rozvíjel na učitelském ústavě ve Slezské Ostravě, kde maturoval roku 1933. Na vnímavého studenta měli zásadní vliv profesoři hudby Šoupal, Rund a

Wűnsch. V září 1934 nastoupil na místo výpomocného učitele v Ropici. Při místní osvětové besedě založil Pěvecký smíšený sbor, který měl téměř čtyřicet členů. Současně založil a vedl

i dětský sbor při národní škole. Zpěváčky vybral z žáků 3.-5.třídy. Při zkouškách pomáhal radou starší bratr Vítězslav, tehdy řídící učitel v Dolním Žukově, který byl jeho velikým

vzorem v hudebním snažení.
Na podzim 1936 byl přeložen do Hnojníku, kde založil další Pěvecký smíšený sbor. Po roce byl přeložen do Třince a stal se členem vyspělého Smíšeného sboru slezského učitelstva. Když

byli čeští učitelé vypuzení z Těšínska, nastoupil 16.11.1938 na měšťanskou školu v Brušperku. Sotva tam začal pracovat s dalším jím založeným sborem, byl 6.2.1939 přeložen do

Ivanovic na Hané. Přeloženi byli všichni učitelé místeckého okresu, kteří předtím působili na  Těšínsku.
Již v dubnu založil při místní osvětové besedě Pěvecký smířený sbor. Jako vždy předtím, tak i nyní a po celý další život kladl důraz nejen na nadání a chuť zpěváků, ale  i na jejich

kázeň, která se musela projevit dochvilností a pravidelností docházky. Záhy následovala veřejná vystoupení, při nichž hostovali i sólisté z jiných pěveckých sdružení. Pan profesor

dirigoval Pěvecký smíšený sbor, orchestr a dětský sbor. Koncerty měly vysokou profesionální úroveň. Zazněly skladby Dvořáka, Hromádky, Haydna, Maláta, Smetáčka a dalších. Když byl

jeho bratr Vítězslav zatčen, působil místo něho na škole v Černčíně u Bučovic a převzal i řízení pěveckého sdružení Hvězda v Bučovicích.
Po osvobození si udělal odbornost pro měšťanské školy. Učil v Místku, založil a řídil tam Dívčí sbor zemské odborné školy pro ženská povolání. Během dvou let vystoupil soubor asi

dvacetkrát. Mimo jiné jednou v Brně a čtyřikrát v Praze. Z toto jednou ve finále hudební soutěže. Ve středoškolské soutěži obsadil sbor 3.místo, mezi moravskými sbory byl první.

Dvakrát si děvčata zazpívala i v československém rozhlase.
Na podzim v roce 1948 byl přeložen do Frýdlantu n.O. na tehdejší dívčí střední školu a 10.1.1948 tu založil dětský sbor, ke kterému se vrátím později. U profesora Šoupala v Brně

složil státní zkoušku ze sborového zpěvu. Své vzdělání dokončil absolvováním dálkového studia na pedagogické fakultě v Praze, které ukončil v roce 1957 a získal titul profesor. Během

své dlouholeté učitelské dráhy působil na třinácti školách různého typu od jednotřídky až po měšťanskou školu, v Ostravě učil na konzervatoři. Přitom založil šest velkých a nespočet

školních sborů.
V roce 1956 zazvonil v bytě pana profesora telefon. Ozval se Československý rozhlas Ostrava s dotazem, zda by se ujal řízení Dětského rozhlasového sboru, který dosud vedl Dr.Ivo

Stolarčík, nadšený sběratel slezských písní. Založil ho v roce 1948 z hrstky muzikálně a zpěvácky  nadaných dětí. Toto malé těleso zpívalo převážně lidové valašské a slezské písně.
Profesor Božetěch Bílek nabídku přijal. Nový sbormistr začal tím, že vytvořil druhý pěvecký sbor z nejmladších dětí. Z něho si vychovával skutečné členy Dětského rozhlasového sboru.

Základní práce byla průprava informační, hlasová a hudebně teoretická. Za jeho působení se sbor podstatně rozšířil. Sdružoval děti od 9-15.let ze 28 ostravských škol. Zkoušelo se

dvakrát v týdnu, přijímací zkoušky byly v září a v březnu. Podmínkou přijetí byl dobrý sluch a dobrý prospěch ve škole. Za každý čin, za správné nastudování písně, za pomoc kamarádům

v hlasové skupině, za krásné ukázněné chování, dostávaly děti od svého dirigenta body. A ty nejlepší dostaly hvězdičku, kterou nosily na klopách svých kabátů. Za každou takovou

hvězdičkou bylo skryto mnoho úsilí a tvrdé práce, ale i mnoho lásky ke zpěvu a hudbě. Výsledky se brzy dostavily.
Sbor nacházel uplatnění nejen v Československém rozhlase a televizi, ale také ve Státním divadle Zdeňka Nejedlého v Ostravě. Podílel se i na kulturním a veřejném dění v Ostravě a

okolí. Měla jsem možnost prolistovat programy z některých vystoupení. Koncert ve Státním divadle v červnu 1959 byl neuvěřitelně bohatý. Od skladbiček pro děti mladšího sboru přes

skladby Palastrina, Lottiho, Smetany, Foerstera, Janáčka až k lidovým písním. Nechyběla pochopitelně ani nutná píseň budovatelská.
Vánoční koncert ve  Státním divadle téhož roku může být pro nás zajímavý tím, že tam mimo pana sbormistra spoluúčinkoval další metylovský rodák. Byl jím pan Aleš Bílek, laureát

mezinárodní klavírní soutěže Bedřicha Smetany.
Dětský sbor účinkoval též při výchovných koncertech na různých místech kraje. Například v Gottwaldově (dnešním Zlíně) vystoupili v březnu 1960 mimo jiné s písní Metylovské hůrky,

kterou napsala Anna Dřevjaná z Janovic.
Nyní přicházím k jednomu velice důležitému bodu, kterým se tento dětský sbor výrazně odlišil od ostatních dětských sborů v republice. Václav Trojan, autor mnoha skladeb, který úzce

spolupracoval s Jiřím Trnkou a vytvořil kouzelnou hudbu k jeho loutkovým filmům, napsal také operu Kolotoč pro malé i velké děti. Nastudoval ji a uvedl Otakar Jeremiáš v pražském

rozhlase 7.ledna 1942. Pak ležela partitura téměř dvacet let v šuplíku. Teprve ostravské divadlo našlo odvahu ji uvést na své scéně. Základním pilířem opery však jsou dětské sbory.

Bylo třeba oslovit 120 zpívajících dětí. Díky úsilí profesora Bílka se podařilo získat pro tuto myšlenku nejen děti a jejich rodiče, ale i pochopení jejich učitelů.
Se studiem partitury se začalo v dubnu 1959. Protože během školního roku nebylo možno zatížit děti studiem na úkor vyučování, uskutečnilo se o prázdninách v Račím údolí v Javorníka

ve Slezsku čtyřtýdenní soustředění zpěváčků. Tady se mohli věnovat své práci naplno. Přijel za nimi i tvůrce opery Václav Trojan a režisér Ilja Hylas, aby se všichni vzájemně pozvali

a sblížili. Do uvedení představení věnovaly děti se svým sbormistrem přípravě neuvěřitelných 16 000 hodin usilovné práce.
Světová premiéra opery Kolotoč se konala v ostravském divadle 13.února 1960. Úspěch byl triumfální. V přeplněném hledišti byli přítomni i operní umělci z mnoha divadel, sjeli se

skladatelé, zástupci uměleckých svazů a hudební kritici. Diváci nadšeně a bez konce vyvolávali autora. O velkolepý úspěch a výborné provedení se zasloužili dirigent Gregor, režisér

Hylas, výtvarník Troster, choreograf Gabzdyl, sbormistři profesor Bílek a Míša, orchestr a celý sbor v čele s výbornou desetiletou sólistkou Štěrbovou. Jak při premiéře tak i při

dvojím provedení na Pražském jaru v květnu 1960, si získaly ostravské děti za svůj výkon upřímný obdiv a uznání našich i zahraničních hudebních činitelů. I kritiky byly velmi

příznivé. Z těch, které jsem měla k dispozici, vybírám věty, které se týkaly přímo Dětského rozhlasového sboru a dirigenta profesora Božetěcha Bílka.

Dirigent a dramaturg Janáčkovy opery v Brně: „…..Kolotoč je vynikající, Trojan ještě lepší, ale oba budou i po smrti vděčni Bílkovi a jeho děckám.“
Eduard Knížel: „….Základním pilířem opery Kolotoč jsou dětské sbory. Je třeba vysoce ocenit veliké pracovní úsilí sbormistra Dětského rozhlasového sboru profesora Božetěcha Bílka.“
František Cimmer:  „ ……Sotva by se dal Kolotoč tak dobře provést bez dětského rozhlasového sboru a jeho sbormistra Božetěcha Bílka. Jim náleží lví podíl na úspěchu premiéry. Dětský

sbor je v Kolotoči hlavní osobou a Dětský rozhlasový sbor zpívá své party s jistotou.“

K opeře a výkonu dětských zpěváčků se vyjádřili další hudební kritici, skladatelé od nás i ze zahraničí a sbormistři. Všichni s uznáním a obdivem.
Na závěr náročného pracovního období 1959-1960 poslala profesor Bílek „svým“ dětem dopis, v němž citoval slova pochvaly z úst odborníků a připojil i své krédo: „Z těch slov diváků,

kteří shlédli Kolotoč si vezměte odměnu za práci. Jsou to slova, která vás mohou potěšit a ujistit, že jsme pracovali dobře. Ať vás však tato slova uznání nezavedou na cestu

škodlivého sebevědomí nebo dokonce domýšlivosti. Mohu vám říci a snad to sami dobře víte, je toho ještě hodně, co je třeba zlepšit.“

A v tom vidím tajemství úspěchů pana  profesora Božetěcha Bílka. Nejen nadání, píle a osobní charisma, ale…“pořád ještě máme co vylepšovat“.

Pan dirigent se věnoval i metodické práci. Zastával 15 let místo vedoucího hudební výchovy na krajském pedagogickém ústavě. Na Hukvaldech pořádal kurzy pro sbormistry za účasti

nejlepších odborníků. Nyní se vrátím alespoň trochu podrobněji k dětskému sboru, který založil ve Frýdlantě n.O. „Zpěvem k srdci a srdcem k vlasti“ znělo motto, které si zaznamenali

do pečlivě vedené kroniky. Děvčata chtěla se svým dirigentem šířit krásu slezské, valašské a lašské písně. Sbormistr si dodal odvahu a napsal básníku Petru Bezručovi, zda by sbor

mohl nést jeho jméno a dostal svolení. Do kroniky jim slezský bard později vepsal: „Za čest vzdanou děkuji, zdaru, zdraví vinšuji a všech vás pozdravuji“. Začali tedy vystupovat pod

jménem Bezručův dětský sbor.
Pan profesor měl za sebou bohaté zkušenosti a věděl, že jen soustavná a poctivá příprava může přinést úspěch. Zkoušky byly třikrát týdně před vyučováním. Dirigent trval na přesnosti

a dochvilnosti. Zpívali věci klasické, slezské i lašské písničky a jako úlitbu moci vždy přidali i nějakou budovatelskou. Do sboru se přihlásilo padesát dívek a několik chlapců.

Ještě do prázdnin měli čtyři vystoupení ve Frýdlante a ve Frenštátě. Vystoupení v okresním kole STM (soutěž tvořivosti mládeže) předcházela pečlivá příprava. Dirigent je nabádal, aby

správně vyslovovali hlásky, čistě intonovali, správně dýchali. Ve vlaku seděla děvčata jako pěny. Vždyť to bylo jejich první vystoupení před přísnou kritikou. Než na ně přišla řada,

sledovala pochopitelně vystoupení před nimi a všimla si, že zpěváci ani „neintonovali“ ani „nevyslovovali“ ani „nedýchali“. Proč právě je dirigent týrá pro maličkosti. Když tam

vyhrála 1.místo, teprve pochopila smysl jeho napomínání.
V krajském kole STM se umístili rovněž na 1.místě. Soutěž byla velmi špatně organizovaná. Do Frýdlantu se dostali až pozdě v noci a tak pan profesor ještě starostivě doprovodil

zpěvačky ze vzdálených míst až domů pochopitelně pěšky.
Když jeli zpívat do Brna, zastavili se i v Ivanovicích, kde kdysi pan dirigent působil. Přivítání bylo vřelé, úspěch obrovský. Děvčata i s dirigentem byli doslova zasypáni květy.
Vystupovali také v okolí. V Místku, v místní ozdravovně, v továrně Radlo a podobně. Jejich nadšení pro věc se se současnými poměry snad ani nedá srovnat. Na vystoupení jezdívaly

vlakem, do okolí i pěšky. Často ani nebylo připraveno jeviště, musely si samy všechno nachystat. V jednom závodě dostaly dokonce i odměnu – sáček bonbonů. V té době si sbormistr do

kroniky zapsal: „Děvčata mají radost z úspěchů, ale nejkrásněji zpívají, když jsou samy.“
Soubor vystupoval také několikrát v Československém rozhlase s pásmem slezských a valašských písní. Pokud se mi podařilo zjistit, z naší obce zpívala ve sboru tato děvčata: Ivanka

Kulová, roz.Bílková, Iva Mališová, roz.Foldynová, Steva Mazalová, roz.Večeřová, Emilie Bláhová, roz. Mertová, Taťána Chmelová, roz.Šigutová, sólo zpíval Marie Műllerová,

roz.Pečínková.
V roce 1951 a 1953 vystoupil soubor i v Metylovicích s velkým úspěchem. Po dopolední zkoušce si občané pozvali děvčata domů a odpoledne je doprovodili na koncert. V roce 1951 si také

zazpívali se souborem pedagogického gymnázia v Karviné. V letech 1951 a 1953 koncertoval sbor v Žilině a Turzovce. Byli  velmi vřele přijati. Sólo zpívali i malí zpěváčci Jiří Bielý

a Marie Mužná, které si vybral pan dirigent ve čtvrté třídě základní školy v Metylovicích.
V září 1953 se rozhodli navštívit plachého samotáře básníka Petra Bezruče. Ten nejdříve nechtěl ani vyjít ven ze srubu. Nakonec si dal říct, ale téměř se zalekl veliké skupiny.

Přestože, jak sám říkal, hudbě nerozuměl, když mu zazpívali slezské písně, srdečně jim zatleskal. Ve skupině se skrývali i fotoreportéři, kteří plachého básníka tajně

vyfotografovali.
V roce 1955 si děvčata mimo jiné zazpívala s pěveckým sborem 1.ročníku hudebně pedagogické školy Zdeňka Nejedlého v Ostravě. Nelze dnes ani spočítat, kde všude vystupovali. Sbor se

pochopitelně obměňoval. Některá děvčata odešla, jiná přišla. Všechna si ale odnesla do života lásku k hudbě a lidové písni.
V roce 1989 si připomenuly čtyřicet let, která uplynula od založení sboru. A tehdy si uvědomila, že by se chtěla častěji scházet. A nejenom scházet, ale i zkoušet a zpívat. A tak se

dvakrát do roka sejde vždy kolem dvaceti bývalých děvčat a pod vedením svého pana dirigenta zkoušejí. A on je stále týž. Neunikne mu jediný tón, jediná chybička. A ony  zapomenou, že

mají bílé vlasy a jsou už babičkami. V očích mají pořád ten mladistvý elán a nadšení a jsou to pořád ta děvčata, která začala zpívat téměř před šedesáti lety. Myslím, že neexistuje

pro pana profesora větší vyznamenání nebo odměna než tato věrnost bývalých žaček.
Ale vzpomínají i jiné.  V roce 1989 byl například pozván na setkání absolventek Zemské odborné školy. Velice hezkou vzpomínku napsal v roce 1994 ve Vyškovských novinách Antonín

Tučapský. I v kronice Bezručova dětského sboru je mnoho krásných ocenění jeho práce jak od posluchačů tak i od znalců. Za všechny jsem vybrala, co napsal dirigent Tiahan po koncertě

BDS ve Frýdlantě 19.5.1951.
„……dirigent by ze Vás nebyl nic, ale kdyby vás bylo stokrát víc a měli byste ještě krásnější nástroje ve svém hrdle, bez dirigenta takové kvality byli byste třeba jen ubohým 

průměrem. Je hodně dobrých muzikantů, ale je vzácným úkazem, objeví-li se mezi nimi také dirigent, který víc, co chce, je poctivý v práci a ví, jak k cíli dojde. A ten váš stále

roste. Slyšel jsem vás před rokem a  mohu říci, že stále roste, stále jsou tu znaky vzestupu. Přitom vám snad mohu prozradit, že ještě stále pátrá po chybách. A to je nejcennější

poznámka jeho umělecké osobnosti. Kdo  se postaví na stupeň nedotknutelné dokonalosti, začíná umělecky vadnout.“
Myslím, že k tomu už není co dodat. Jen poděkovat panu profesorovi, že mi laskavě zapůjčil materiál a věnoval svůj čas.

 

Stalo se v obci

V květnu letošního roku bylo uděleno nejvyšší hasičské vyznamenání panu Františku Židkovi. Narodil se v roce 1930 v domku pana Isidora Čupy, kde žili i jeho rodiče. V roce 1931 se

rodina přestěhovala do Pasek. Vyučil se ve Ferrumu, kde také celý život pracoval. Kolem hasičů se začal točit v roce 1948. Rád asistoval při každém cvičení na hřišti. Do evidence se

nechal zapsat roku 1950. V roce 1955 se jako strojník zúčastnil slavné soutěže v Brně, v níž vyhráli naši žáci.
Po svatbě bydlel v bytě v hasičské zbrojnici. Později si manželé koupili starší domek na Pajurkovicích, opravili ho a v roce 1972 se tam i s dcerou přestěhovali. A je to chalupa plná

hasičů. Nejen pan Židek s manželkou, ale i dcera, zeť a vnuk se aktivně zapojují do práce hasičů v naší obci.
Když byla práce na kostele, v obci nebo spoluobčan potřeboval pomoc, vždy byl pan Židek mezi prvními, kteří přišli. Pochopitelně byl velmi činný i v hasiči. Proto se může pochlubit i

řadou vyznamenání, o kterých ve své plachosti a skromnosti nerad mluví a vlastně o nich vypovídal jeho kamarád František Michalec. Je držitelem vyznamenání Za příkladnou práci, Za

zásluhy a Za mimořádné zásluhy. Dostal medaili Za věrnost a k ní stužku s pěti prýmky. Každý představuje deset let věrné práce. A v letošním roce mu byl uděleno vyznamenání nejvyšší

– Zasloužilý hasič. To se uděluje dvakrát v roce. V květnu při příležitosti ukončení II.světové války a na podzim k 28.říjnu v Přibyslavi. Město leží mezi Havlíčovým Brodem a Žďárem

nad Sázavou. Hasiči si tu opravili starý zchátralý zámek. Otevřeli v něm hasičské muzeum. Objekt slouží jako hasičské centrum. Konají se v něm všechny významné celostátní akce

hasičů.
V tomto roce se vyznamenání udílelo 13.května a to 22.lidem. Udělení této pocty předpokládá u vyznamenaných mimo dlouholeté obětavé práce věk vyšší než 60 let. Pan František Židek i

tuto podmínku splňoval vrchovatě. Jen čtyři odměnění byli starší než on.
Do Přibyslavi jel s panem Muroněm, který je pracovníkem Okresního sdružení hasičů a Leošem Kuběnou, starostou Okresního a krajského sdružení dobrovolných hasičů. Zároveň s nimi jeli

ještě dva hasiči ze Lhotky, kteří byli rovněž navrženi na vyznamenání.
Pan Židek říká, že nemá moc rád takové oslavy a tak byl z celé slavnosti celý nervózní. Navíc se postupovalo podle abecedy a on byl až předposlední. Za ním byl už jen jediný hasič,

Židek ze Lhotky. A tak si té nervozity užil víc než dost.
Doma to nijak neoslavoval. Ale kamarádi z hasiče si to nenechali ujít a tak to společně oslavili při kácení máje na hřišti za školou.

Metylovice se v tomto roce „proslavily“i vraždou. Nejednalo se o naše občany, ale o dvojici, která si v části Paseky stavěla dům. Přepisuji zde článek, který vyšel 24.ledna 2006 v

Regionu Frýdecko-Místecko: „Vraždou skončila loni v červnu hádka partnerského páru v Metylovicích. Opilá žena v afektu uchopila nůž a vrazila ho svému příteli, se kterým právě 

dostavovala barák, přímo do břicha. Muž na následky zranění zemřel. Vražda, která otřásla celou vesnicí, se stala v místní lokalitě na Pasekách v Metylovicích u Frýdlantu n.O.

Děvětačtyřicetiletá žena z Frýdlantu n.O. bodla během hádky nožem svého o čtyři roky staršího druha na staveništi rodinného domku do břicha. Muž na místě smrtelnému zranění podlehl.

Policisté po příjezdu na místo neštěstí opilou vražedkyni zadrželi a převezli nejdříve na detoxikační centrum k vystřízlivění. „Dobře jsem oba znala. Je to velká tragédie. Když ho

zabila, přiběhla za mnou, abych přivolala policii. Zprvu jsem nechápala proč, a proto jsem se zeptala, co se vlastně stalo. Na to mi odpověděla, že zabila chlapa“ těžce hledala na

druhý den slova žena  ze sousedství, která nechtěla být jmenována. Jen prozradila, že si oba často vypili. „Když se ona hodně napila, byla agresivní. Že udělá ale něco takového,

skutečně nikdo nečekal. Po příjezdů policistů si dovolovala i na ně. Přitom oba chtěli pokládat novou střechu. Měli už na to dokonce nakoupenou i krytinu. Nyní to dopadne tak, že

barák dostanou děti zavražděného, protože byl napsaný na něho. Ona skončí ve vězení, což si taky zaslouží“, uvažovala sousedka. Tragédie se rychle roznesla po celé obci. „Policisté

se stou ženou prý nemohli ani domluvit. Možná ani nevěděla, že ho zabila. Nevzpomínám si, kdy se u nás v obci stala naposledy vražda“, byl šokován i místostarosta Metylovic Lukáš

Halata (nez.). Redakci se podařilo zjistit, že tragedii mezi partnery dopředu vůbec nic nenasvědčovalo. „Ba právě naopak, oba se k sobě vždy chovali velice pěkně. Dá se říct, že jako

milenci. Opravdu mě to šokovalo, když jsem se o tom dověděl. Se zemřelým jsem mluvil ještě v den vraždy. Chodil k nám se svou přítelkyní nakupovat. To jsem opravdu nemohl tušit, že

je to vlastně naposledy“, nechápavě kroutil hlavou majitel nedaleké večerky Pavel Hradečný z Metylovic.

Pan Vít Mališ daroval obci obraz, který nakreslil podle dobové fotografie. Je na něm dřevěná chalupa, v níž bydlela …….Po její smrti chalupa zchátrala. Nakonec byla zbourána a na

prázdném pozemku byla postavena nová budova, v níž sídlí mimo pošty, obchodu a lékařky také obecní úřad. Pan Mališ se narodil v Metylovicích v roce 1943 jako mladší ze dvou

sourozenců. Od mládí rád kreslí, ale teprve při práci lesníka na Bílé se jeho zájem soustředil na mizející dřevěné chlupy v horách a začal je kreslit.
Mnohem později začal podle zachovaných fotografií malovat původní dřevěné chalupy v Metylovicích. Chtěl zachytit jejich mizející krásu pro své vnučky. Z koníčka se stal pořádný kůň.

Vždyť už namaloval všechny dřevjanice, jejichž fotografie se mu podařilo získat. Sám si je zarámuje do vlastnoručně vyrobených rámků. Neotřelý byl jeho nápad své kresby

vyfotografovat a upravit je tak, ž vypadají jako známky. Jak jsem již zmínila v roce 2004, v soutěži Vesnice roku tato tvorba komisi velmi zaujala. V současnosti ochotně přistoupil

na návrh, aby ilustroval obecní kroniku a oživil tak šeď psaných řádků.

 

Stalo se před 60.lety

V květnu 1945 skončila II.světová válka. Pomalu ubývá pamětníků. Proto tu chci tyto události alespoň částečně připomenout. Jednak uvádím střípky vzpomínek žijících pamětníků paní

Barbory Kožuchové, roz.Šigutové a Ludmily Mihaliakové, roz.Závodné. Dále čerpám z písemného záznamu, který o posledních dnech války a dnu osvobození napsali tehdy mladí kluci, dnes

již zemřelý Bohuslav Halata a František Michalec. Nejvíce materiálu jsem získala v deníku pana Ondřeje Lepíka, legionáře z 1.svět.války, hasiče, Orla, starosty obce, písmáka,

pracovitého, rovného, harmonického člověka. Jeho deníky jsem si mohla přečíst díky laskavosti dcery jeho synovce, paní Ladislavy Štaffové.
Začnu krátkou vzpomínkou mých rodičů. Ludvík Mužný vyprávěl, že obyvatelé obce považovali za důležité připravit se na blížící se frontu. I on upravil svůj sklep tak, aby se v něm

dalo přespat. Místo, určené k přespání, vystlal slámou a přichystal bednu pro nejnutnější věci. Fronta se blížila. Němečtí vojáci připravili nálož ke zničení mostu. Lidem v okolních

domcích sdělili, aby se v šest hodin ráno připravili na výbuch. Upozornili je, aby otevřeli okna a raději se na krátkou dobu odstěhovali. Mluvili česky, možná byli ze Sudet. Když

přišli Rusové, hledali ubytování. Přišli i k němu. Světnice byla vystěhovaná a tudíž působila neútulně. Podívali se na ni a se slovy „eto plochaja komnata“ odešli. Podle výpovědi

Bohumily Mužné varoval místní farář Václav Ingr hned v nadšených dnech po osvobození občany před nekritickým nadšením a obdivem Sovětského svazu. Varoval, že se teprve ukáže, jaký

bude další vývoj. Mnozí mu to tehdy měli za zlé. Později se ukázalo, že měl pravdu.

Paní Barbora Kožuchová, nar.1918 vzpomíná: „Maminka šla ráno v 6 hod. odevzdat mléko do sběrny a přišla s tím, že vyhodili most na dolním konci do povětří. Její muž i manžel její

kamarádky se tam běželi podívat. Měly o ně strach a tak stály na verandě a vyhlížely je. Vesnicí projelo také několik vojáků na koních. Měli kytice šeříků, kterými je lidé vítali.

Ale odpoledne už šly vesnicí zvěsti, že berou seno a hodinky. Její teta nechala na verandě deštník a pak už jen zahlédla, jak ho odnáší ruský voják.
V domě se pak ubytovali dva vojáci. Jeden se jmenoval Viktor. A hned „davaj vodku“. Manžel přinesl láhev alkoholu a půlky. Skleničky odmítli a pili z hrnků. Jeden Rus se chodil

dívat, jak pracují v dílně (řemenářské) a varoval je: „až budete pod námi, nebudou žádné dílny. Všichni musíte do práce, děti dáte do útulku“. Samozřejmě mu nevěřili.
Pár dnů před osvobozením k nim nastěhovali tři Němce. Dva vojáci spali na jednom lůžku, důstojník na prašťáku. Na dvoře měli nákladní auto, ve chlévě koně. Pro oběd si chodili na

Čihadlo s pětilitrovou baňkou. Trochu pojedli, zbytek vylili. Když důstojník viděl, jak perou prádlo na valše, řekl, že jejich ženy takovou práci nedělají. Choval se slušně, ale o

presidentu Benešovi říkal, že je to „Grosse Lump“. Starší z vojáků jednou plakal, že má doma rodinu a ani neví, jestli je naživu. Když si zapískal melodii „Ta naše písnička česká“,

druhý voják hned křičel, že ho udá. Když se v obci začalo povídat, že je slyšet střelbu z Těšína a že jsou tam Rusové, Němci se rychle stěhovali pryč. U Šigut nechali své hrnky,

stejně prý nevědí, jestli dojdou domů.“ Paní Kožuchová dodnes jeden z nich má.

Paní Ludmila Mihaliaková, nar.1930, vypovídá: „Sestra Alička narazila před koncem války v lese na tři Rusy a dovedla je domů na Čupek. Rodiče je schovali ve sklepě ve chlévě v

hromadě listí pro podestlání krávě. Hned vedle byl sklep na dřevo a dalo se jím projít ven. Jednou se v kuchyni objevili Němci. Přišli bez ohlášení a do kuchyně vešli dveřmi ze

sklepa. Bylo jich asi sedm, měli krosny  a dráty, zřejmě spojaři. U rodičů by se v té chvíli krve nedořezal. Němci se utábořili na tak zvané verandě, odkud byl dobrý výhled až k

Ostravě. Mezi verandou a sklepem byly jen trámy a prkna. Rusové se tedy nesměli v listí příliš hýbat, bylo by to slyšet.
Tatínek Závodný odcházel brzy ráno na vlak do Pržna, jezdil do práce a vracel se k večeru. A maminka byla celé dny sama s dětmi, Němci a Rusy v jednom domě. Vždy, když šla dojit,

vložila do hrotku nenápadně chléb, brambory a šla dojit. Němci se chovali slušně, mluvili napůl německy a napůl polsky. Když se fronta přiblížila, odešli, ale předtím hodili před

budovu granát, který rozbil na verandě všechna okna. Hned jak definitivně odešli, vyvěsil pan Závodný na střechu československý a sovětský prapor. Jak se později dověděli, zachránilo

jim to možná život. Ruské  vojsko bylo už v té době v Hodoňovicích. Tam jim řekli, že na Čupku jsou Němci. Zamířili tedy děla na budovu a v poslední chvíli zahlédli vztyčené vlajky.
Náhle se tam objevil mladý ruský voják, tak 17-18 let. Pan Závodný měl psa, tatranského čuvače. Dlouho si na něho šetřil, měl ho rád. Pes samozřejmě začal na příchozího štěkat. Rus

vytáhl pistoli a psa zastřelil. Panu Závodnému vyhrkly slzy z očí, i děti se rozplakaly. Rus se rozčílil, že pláčou pro „sabáku“. Řekl, že slyšel, že na Čupku jsou buržousti a že je

zastřelí. A hnal je na dvorek. Rusi, schovaní ve sklepě, se jich zastávali, ale mladý Rus chtěl pořád střílet. Jedné z dcer se podařilo vyklouznout a bez dechu doběhla do vesnice.

Okamžitě tam přijeli oficíři, mladého Rusa odvedli a zřejmě zastřelili.
Pan Závodný celou válku tajně poslouchal, jak sám říkal „Ivana“, věřil jim a těšil se na ně. Nikdy se s tím nesmířil a odvrátil se i od režimu. Ten mu stejně nakonec útulnu

znárodnil.

Pan František Michalec si v květnu 1945 poznamenal: „….Zatím e přiblížila fronta do Frýdku a k nám přišlo dělostřelectvo. Měli tři langy a tři děla ráže 15 cm. K ozdravovně postavili

také tři děla té samé ráže. Němci se poohlídli, kde by nejlépe děla mohla stát. Jedno postavili na zahradu paní Lepíkové (dnes Tůmovi), lang zavezli na dvůr. Druhé stálo v zahradě

pana Korytáře (dnes Tůmovi). Třetí na pozemku pana Svobody (dnes Kožuchovi). Velitelství bylo u paní Bílkové (dnes Kusý). U nás byl ústředna telefonu. U pana  Kožušníka (dnes Pešl)

byl štáb.  Telefon si postavili do světnice. Měli sebou také vysílací stanici. Ptali jsme se, zda budou ustřílet. Odpověděli, že mají málo nábojů, že by přestřelovali frontu a tak to

nemá cenu. Za nějaké tři dny přišel rozkaz, že musí být do 5.hodin pryč. V noci pak lítalo ruské letadlo a osvětlovalo. Hledalo prchající Němce. Ti však byli pryč.
Ráno jsme zaslechli, že byl vyhozen most na dolním konci. Kluci se tam hned běželi podívat. Za chvíli byli zpátky celí uděšní. Vypravovali, že k mostu přijel Rudoarmějec na motorce.

V 7 hodin byl vyvěšen ruský a český prapor na Čupku. V půl 8 již procházeli vesnicí první Rudoarmějci. Hlavní proud však šel na Lhotku. K večeru k nám přijeli Rusové s koňmi a

povozy. Na druhý den v poledne odjeli za postupující frontou“.

Bohuslav Halata si zapsal: „Je předvečer 5.května. Utíkám přes kopec k lomivkám. Před dvěma dny Němci vyhlásili stanné právo a sebrali šest lidí. Pozoruji ustupující německou kolonu.

Na koních, v autech i s děly, vše se hrnulo k Palkovicím. Vrátil jsem se k mostu, který byl podminovaný. Střežil ho jeden voják. Ani jsem si nemyslil, když jsem večer uléhal, že na

druhý den budeme osvobozeni. V sobotu v šest hodin ráno vyletěl most do vzduchu, Němci, kteří ho vyhodili, ujížděli ke Lhotce. Šel jsem se podívat k mostu a zhrozil jsem se, co nám

to Němci zrobili. Celý most byl ve vodě, kamenné Kostky rozházené po potoku a v zahradách. U pana Lepíka se zaryly tak hluboko, že je nebylo ani vidět. Někdo křičel, že od Palkovic

jede voják na koni, ale zase se vrátil. Asi v osm hodin přijeli dva Rusové na motorce. Podívali se na most a řekli, aby se hned začalo pracovat. Pan Luňáček to všechno řídil. Pan

Mališ dovolil, aby se zatím jezdilo přes jeho stodolu. Vybírali jsme trosky z vody, ostatní káceli stromy v lese Volného. Někdo vystřelil z lomiska směrem k mostu.  Nic se nestalo a

tak jsme pokračovali v práci. Pak již přicházely od Frýdlantu oddíly Rudé armády. Byli to mladí a staří, někteří byli zkrvavení. To jsme již věděli, že jsme osvobození. K večeru,

když most byl hotov, jezdili po něm. Večer jsem byl na cestě u nás. Byli tam Rusové s vozy i koňmi. Přišel k nim Rudolf Halata a chtě, aby mu jednoho koně prodali. Rusi řekli –

„dejte dva litry vodky, hned ho dostanete“. Přinesl vodku, koně hned dostal a má ho stále.
Tatínek přivedl domů mladého ruského vojáka, který jezdil u němců s koňmi a u Lhotky jim utekl. Dali jsme mu jíst a pak šel spát.“

Nejpodrobněji popsal tyto dny Ondřej Lepík, který byl tehdy v Metylovicích starostou: „ Do obecní kanceláře přišel řídící učitel a slavnostně si sdělil, že ruské tanky se už objevily

před Frýdkem. Bylo slyšet palbu děl i kulometů.
Během dne přišel do obce další oddíl vojska. Vojáci, únavou schvácení, se zašili do závětří. Když jsem odešel z kanceláře domů k obědu, sháněl mne jejich velitel. Mluvil jsem s ním

telefonem od profesora Luňáčka. Potřebuje prý rukojmí a to pokud možno z řad inteligence. Hlásím mu, že už rukojmí vzali Němci, kteří přijeli před nimi.
S večerem přijíždějí další vojáci. Ubytovali se u sedláků na dolním konci. Podminovali mosty. Jak přes místní potok, tak i přes Olešnou. K večeru přijel i nějaký polní soud.

Ubytovali se u Metoda Bílka čp.233. Ani se nečinili nárok na pohodlí. Slyšel jsem, jak Franta Lepíků si dobíral v němčině jednoho z jejich šoférů. Byly to narážky, které za

normálních poměrů stačily vyvolat spor. Ale šofér nereagoval. Ještě v noci jsem byl probuzen. Zas nějaký větší oddíl hledal ubytování pro koně. Ale jen na horním konci obce. Prošel

jsem s jejich důstojníkem úsek od Pasek až po Vrchovinu. Zde se zastavil a pohrozoval frontu. Ptal se, kde ty jednotlivé záblesky výstřelů či exploze jsou. Byly to výbuchy od Těšína,

ale blýskalo se i od Ostravy, Opavy až po Slovensko. Bylo vidět, že je důstojník zmaten. Přestal hledat ubytovací objekty. Ještě jsem se ho zeptal, co znamenají některé rudé

záblesky. To prý jsou fosforové bomby. A kdo je používá? Obě armády.
Před několika dny kroužilo celý večer ruské letadlo od Frýdku k Ondřejníku, střílejíc občas krátké série na nám neznámé cíle. Prý hlavně na frýdecké nádraží a jedoucí vlaky.
Je první máj. Nesvětíme ho, ale ostravští dělníci už zůstávají doma. Jednotlivé závody tam totiž zastavují práci. Do Ostravy dopadají jednotlivé granáty od Hlučína.
Připravujeme se na přechod fronty. Šatstvo, peřiny a cennější věci přenášíme do sklepa. I palanda na spaní je zde upravena. Podle hlomozu odhadujeme, že se už střílí ve Frýdku. Na

Židkovém a Magdoňovém vrchu je vidět hlídky německých vojáků. Ráno po mši pohřbil farář německého vojáka. Na dolním konci máme poměrný klid až na jednotlivé německé vojáky, kteří

shánějí hlavně jídlo. I u nás si jeden voják vyžádal slepici, kterou ihned na dvoře odstřelil.
Hůř bylo na horním konci, kde se kolik dní netrhla cesta německou armádou. Fronta byla zuřivě držena u Frýdku, Bašky, zatímco armáda ustupovala přes Skalici a Janovice k Frýdlantu a

Frenštátu. Kopec z Vrchoviny ku sv.Anně zdržoval ustupující tren. Hladové koně do kopce nemohly, vznikla zácpa. Biolkovi vzali koně na pomoc a už jich neuviděl.
Vojáci mezitím hospodařili v jednotlivých domcích. Střelbu bylo slyšet každý den hlasitěji. K večeru dopadl první granát na území dolního konce. Do Mališových brambor, které ráno

nasázeli. Soused František Boháč, čp.36, také bývalý legionář, mne zverboval, abychom se šli podívat, jak to s tou frontou vypadá. Aspoň ze Skotnicova vrchu. Na mezi u Lysůvek jsme

viděli děli, které střílelo směrem k Chlebovicím. Vtom se ozvaly dělové rány za našimi zády. To začal střílet děla u ozdravovny na fojtství. Tak jsme raději utekli domů.

Potmě se protáhl napříč vesnicí oddíl frontových vojáků. Jejich vzezření vzbuzovalo ne-li hrůzu, tedy jistě vážnost okamžiku. Co bude do rána? Té noci málokdo z dospělých spal. Já

usnul až někdy po půlnoci. Vzbudila mne prudká exploze, při níž nejen zařinčela okna, ale otřásla se celá budova. Hned jsme byli všichni vzhůru. Do povětří vyletěl most přes Olešnou.

Čekáme explozi dalšího mostu. Nepřichází. Je poměrně klidno. Je od horního konce Palkovic je slyšet  střelbu.
Když se skoro do osmi hodin na vesnici nic neděje, jdu jako obvykle do obecní kanceláře. Na vesnici je prázdno. Jen tu a tam seč mezi dveřmi někdo mihne. Na cestě se objevují dvě

ženské, ukazují si vzrušeně na Čupek. Pohlédnu tím směrem a hle! Z budovy vlaje rudý prapor. Ženské se objímají, pláčou. I já cítím pohnutí. Jdu dál. Přicházím k obecnímu hostinci.

Proti mně jde od kostela ruský voják se samopalem na krku, z každé strany má dva mladé civilisty, z nichž jeden rovněž nese pušku. Voják si jde docela bezstarostně. Přitom je v

docela neznámém prostředí a nemůže vědět, kde číhá puška nepřítele. Vždyť i já jsem byl voják a vím, že v tomto případě je třeba postupovat zcela opatrně.
Mířím do kanceláře. První, co učiním je, že uklízím ze stěny obraz fűrera a prezidenta Háchy. Čekám, kdy se budou Rusové shánět po starostovi, jako to dělali Němci. Vždyť slyším, že

se už hrnou do obecního hostince. Nikdo nepřichází, jdu tedy dolů. V nálevně je Rusů plno, i v kuchyni se usazují. Ale nic si neporoučejí, jen vodu na čaj. Pokouším se s nimi navázat

hovor. Jde to .Divím se, že jeden z nich, žádaje hrníček na čaj, označuje jej jinak než ten druhý. „To je sobiryak“, vysvětluje mi druhý voják. Vycházím na silnici. Od dolního konce

přichází nějaký člověk. Civil s rudou páskou na rukávě. Poznávám ho. Je to jeden z Pajdových synů, bydlící toho času ve Frýdku. Vyřizuje mi, že máme urychleně opravit most na dolním

konci, aby mohla Rudá armáda dopředu. Hlavně je třeba dříví.
Ihned jsem vzkázal sedlákům, aby tam odvezli trámy, které měli Němci připravené v Pasekách a na Vrchovině na záseky proti tankům. Sám jsem se odebral na opravu dohlédnout. Zde už

práce byla v plném proudu za řízení profesora Luňáčka a stavebního mistra Františka Svobody. Z lesa Volného byly dopraveny dlouhé trámy a položeny napříč na trámy dovezené z Pasek.

Na dohotovení už čekají Rusové. Sedí na autě, na němž mají připevněno malé dělo. Nenechali jsme je čekat a převedli je kolem potoka k Mališovu domku, kde se dalo přejít a mohli jet

dále.
Nad stavbou mostu se vznesl do výše hvizd kulek ze samopalu. Pracovníci se na chvíli rozeběhli. Most byl nouzově opraven. Z budov okolo stojících je velká část krytiny smetena.

Rusové se dosud po starostovi neshánějí, jdu tedy domů. Po obědě se jdu podívat, jak daleko se už fronta odsunula. Palbu je nejvíce slyšet mezi Myslíkem a Kozlovicemi. Nějaký shluk

lidí vidím u Kuhejdového Jedličí. Nerozeznávám, jestli to jsou vojáci nebo cibulové.
Mezitím k nám dovedl do stavení Čajánek čp.35 německého vojáka. Zběha, který se prý už několik dní skrývá ve Volného lomu. Nezastihl mne doma. Naši dali zběhu krajíček chleba a

Čajánek ho odvedl do obecního hostince, kde bylo nějaké menší velitelství. Zběh asi celou situaci nedovedl vysvětlit, neboť velitel nařídil přivést mne. Vysvětlil jsem, jak se to

zběhlo. Velitel telefonoval nějaké vyšší instanci. Odpověď zněla, abych se zběhem zůstal a vyčkal, až bude zavolán. Čekal jsem až do večera.
Přišel neveliký, zavalitý vojáček černých vlasů a očí. Máme  prý jít oba s ním. V ruce samopal, hnal nás před sebou. Chtěl jsem s ním zavést rozmluvu, ale neodpovídal. Nevedl nás

daleko. Zabočili  jsme k Matějovi Mičkovi, čp.15. Tam bylo velitelství. Domácí lidi zatlačili do malé světničky, větší světnici a kuchyň zabralo velitelství.
Venku oživla palba. Zdála se mnohem bližší než odpoledne. Nerozeznal jsem, zda Rusové ustoupili nebo jsou rány nyní v noci slyšet hlasitěji. Voják nás dovedl k veliteli. Udílel

rozkazy docházejícím ordonancím. Nařídil nám počkat, ale ne u něho, nýbrž ve světničce u Míčků. Čekání se protáhlo na více než půl hodiny. Důstojník nás přišel vyslechnout k Míčkům.

Dělal jsem tlumočníka, i když jsem si byl jist, že důstojník zná jen o málo méně německy než já. Hlavním bodem výslechu byl dotaz, zda zběh bojoval na Ukrajině. Německý voják

dokazoval, že na východní frontu přišel teprve k Hlučínu. Předním byl na západní frontě. Své tvrzení musel dokázat jmenováním velitele pluku. A proč zběhl? Důstojník se usmál, když

zběh vysvětloval ohromný rozdíl mezi dělostřeleckou palbou německou a ruskou (kaťuše). Voják u něho ztratil na ceně. Poručil jej odvést, kam, jsem nerozuměl. Bylo to v číslicích a

značkách. Chtěl jsem se nyní vzdálit, ale nařídil, abych počkal. Po desáté večer přišel a pokynul, abych šel s ním. Nyní jsem pochopil, proč jsem musel čekat. Na cest stály vozy a

auta, jedno za druhým, i ve dvou řadách. A skoro z každého se vynořuje puška či samopal. „Kmo to?“ Důstojník odpoví a puška zmizí. Došli jsme až ke kostelu. Zde kolona končí.

Důstojník se zastavuje. Ještě se ptal, jakého náboženství je tento kostel. „Římskokatolický“, odpovídám. „Jsem také katolík“, říká. Ptám e, z které gubernie. „Od Kavkazu“. Podal mi

ruku a rozešli jsme se.
Je nedělní ráno, podmračeno. Občas ještě zaduní rána vzdálené exploze. Chystám se to kostela. Otevřou se dveře. Stojí v nich ruský voják, silné postavy, asijského vzezření. Nechápu,

co chce. Vede mne ke chlévu.  „Lošaj nět?“ Pochopil jsem, že hledá koně. „Nět“, přisvědčuji. Beze slova odchází. Když jsem se vracel z kostela, dověděl jsem se, že vyvlastnil koně u

souseda Boháče. Naše chalupa, jelikož byla na kopci a nestála u cesty, měla pokoj od návštěv jednotlivců i oddílů, které v sobotu a v neděli obcí projížděly.
Však v domech, kde je hostili samohonkou doma vyrobenou či domácím vínem došlo několikrát k více méně veselým příhodám, ať už z nepochopení jednotlivých slov či v rozjařenosti

podnapilých vojáků. Jedem voják, chtěje se zavděčit ubytovatelům, zjišťoval, zda v obci bydlí nějaký germán. Už věděl, že v naší řeči se říká germánům Němci a tak se ptal okolo

jdoucích, kde je tu Němec. Některý z kolemjdoucích ho odkázal na Leopolda Němce, čp.251. Co zažila rodina Němcova, než se vysvětlilo, že není Němec jako Němec, nechala si pro sebe.

Také heslo – „davaj časy, bystro davaj“ bylo i v naší obci ojediněle praktikováno. Další den už bylo u nás poklidno.“

V roce 2004 mne navštívil pan Petr Jansa s manželkou. Potřeboval potvrzení, že paní Josefa Kublová pracovala v roce 1944 ve Feriální kolonii (dnešní léčebně) jako kuchařka. Za války

tam byly německé děti z Ostravy, aby unikly bombardování. Svědky, kteří si pamatovali, že tam v té době paní Kublová pracovala, jsem našla. Byly to paní Marie Dudová, čp.245 a paní

Markéta Šigutová, čp.31. A od pana Jansy jsem se dověděla následující příběh:

Jeho tatínek byl zubní lékař, který se oženil s Židovkou. Bydleli ve Valašském Meziříčí, měl ještě sestru. Jako chůva u nich pracovala Anička, narozená 9.4.1909, dcera paní Kublové z

Metylovic. Velice k jejich rodině lnula a také děti ji měly rády. Za války maminku i babičku odvlékli do koncentráku, odkud se již nevrátily. Otec, který nebyl semita, zůstal s dětmi

sám. Anička se obávala, aby neodvlékli i děti, které byly napůl židovské. Po domluvě se svou maminkou a se souhlasem otce dětí, je tajně převezla do Metylovic. U léčebny přes cestu

byly malé byty (tam, kde dnes žije paní Lančová a Richard Němec).  V jednom žili i Kublovi se čtyřmi dcerami. Stísněný prostor, navíc kolem několik rodin. Sourozenci Jansovi žili v

komoře, do které nikdo cizí nepřišel. Musely tam být zticha, aby se neprozradily. Samozřejmě nemohly běhat venku. Jídlo bylo na lístky a tudíž pro ně nebyly potraviny. Paní Kublová

donášela z léčebny jídlo, které zbylo. Děti strávily v komoře půl roku.
Pan Jansa měl svou chůvu velmi rád a později ji několikrát navštívil.Paní Anička, později provdaná Mertová, byla, jak jsem ji znala, tichá, skromná, obětavá žena. Ale dosud jsem

netušila, že je i takovou nenápadnou hrdinkou.

„Leží přede mnou malé tablo. Je staré šedesát let. Osmnáct fotografií mužů, které zabili nacisté. Pod nimi jména. Za každým se skrývá příběh. Prostý svým lidstvím, vznešený obětí.

Kdo mohl nahlédnout do motáků a dopisů, které se dochovaly, je zasažen jejich opravdovostí. Nejsou to rétorická cvičení o svobodě a lásce k rodné zemi, ale svědectví o hloubce,

opravdovosti a statečnosti v mezní situaci. Odcházejí poslední pamětníci a zároveň i poslední šance zaznamenat vzpomínky pro ty, kdo přijdou po nás. Prosím všechny, kdo mohou půjčit

písemný materiál, fotografie nebo jsou ochotni podělit se o vzpomínky na své bratry, kamarády, sousedy, kteří zemřeli za svobodu své země, aby zatelefonovali na……“. Těch několik

řádku jsem napsala do obecního Zpravodaje. Nikdo se nepřihlásil se sebemenší vzpomínkou. Měla jsem pouze materiál o Ambroži Bílkovi, Bohdanu Pituchovi a Blažeji Závodném. Věděla

jsem, kam se obrátit, abych se dověděla více o Miloši Čupovi. O těch ostatních jsem nevěděla vůbec nic. Hodně mi pomohla paní Anežka Mališová, narozená v roce 1917. Věděla, kde

dotyční bydleli, s kým byli příbuzní. Začalo putování po vesnici, které odkrylo další možné zdroje vzpomínek. Bohužel, je už to velmi dlouhá doba.
Někde ani nevěděli, že byl někdo z jejich rodiny umučen. O většině popravených jsem se dověděla pouze několik vět od sousedů a známých. O jiných jsem získala bohatý materiál díky

rodině, která vzpomínky i památky pietně uchovává. Začnu těmi, o nichž se už dohromady nic neví.
BÍLEK JOSEF, nar.1906, zastřelen v Brně 1.10.1942

Pocházel z komunistické rodiny z Palkovic, i on byl komunista. Přízvisko měl „hodinář“. Živil se snad on nebo jeho otec hodinářstvím? Nikdo neví. Paní Františka Bačová, v době

zatčení mladé děvče, se domnívá, že byl zatčen proto, že byl komunista. Byl zatčen ve stejné době, jako Blažej Závodný a František Němec. Do Metylovic se přiženil do domku čp.114 a

vzal si schovanku „tětky Klimčeny“, která tam tehdy bydlela. Se svou manželkou Helenou měl syna  a dceru. Po válce se jeho žena i s dětmi odstěhovala do Butovic. Nechtěla zůstat v

domku, kde  mučili jejího muže. Později se provdala za bratra svého bývalého muže.
Podle výpovědi paní Marie Běčákové, která nyní v domku bydlí, se pan Bílek skrýval v peci před zatčení. Jeho žena, pokud žila, jezdívala později do Metylovic na návštěvu. Se synem

popraveného se přátelil Jan Vyvial.
Pan Vyvial vypověděl, že syn popraveného i jeho sestra již zemřeli. On se s ním sice stýkal, ale o jeho otci nemluvili. Jeho matka, paní Marie Vyvialová, kdysi pracovala s paní

Helenou Bílkovou, tudíž jistě hodně věděla. Bohužel, před několika lety zemřela.
BÍLEK JOSEF, nar.1905, umučen v Osvětimi 3.3.1943

Jeho přízvisko bylo „Petříček“. Potomci jeho bratra Františka už o tom nic nevědí. Alespoň něco jsem se dověděla z dopisu paní doktorky Drmelové, dcery dalšího bratra. Z dopisu

uvádím: „Josef Bílek byl můj strýc a bratr mého otce. Pocházel z usedlosti na kopečku za Čihadlem, kde jeho rodiče byli v podnájmu pravděpodobně u Juřice (jedná se o část zvanou

Klímkovice, dnes tam bydlí paní Rašková). Se svou manželkou a dětmi bydlel v podnájmu v Budoucnosti (dnes je tam obchod MaJ a bydlí tam paní Mitrengová). Měl dvě děti, dceru a syna.

Třetí dítě se narodilo v době, kdy už byl v koncentračním táboře.
Byl členem komunistické strany a to již samo o sobě stačilo k zatčení a odvozu do koncentračního tábora. Byl vězněn v Osvětimi, kde byl také popraven. Není mi známo, že by se někdo

podílel na jeho zatčení. Jakým způsobem byl popraven nevím. Nevím, zda to věděl manželka, nikdy se o tom v rodině nemluvilo. Manželka a děti se po válce odstěhovali do pohraničí a

tam také všichni zemřeli. Nejstarší dcera zemřela krátce po válce na tuberkulózu plic, starší syn zemřel při operaci kýly. I třetí syn zemřel mladý.
Strýc byl čestný a pracovitý člověk. Po zatčení jsme celá rodina prožívala veliký smutek. A jeho poprava byla pro nás tragédií. Pomáhali jsme vdově a jeho dětem jak jsme jen mohli.“

CHASÁK MILOŠ, nar.1928, zastřelen ve Frýdku 2.5.1945

Nic o něm nevím, pouze několik vět. Proto vypisuji z brožury Z historie odboje Pobeskydí, co se vlastně v posledních dnech války dělo v Místku a ve Frýdku: „Postup Rudé armády  do

Místku byl znemožněn prudkou obrannou palbou nacistů ze Smetanových sadů. Pokusy o překroční Ostravice si vyžádaly zvláště mnoho obětí jak z řad rudoarmějců, tak především z řad

občanů, kteří neměli bojových zkušeností. Při pokusu rudoarmějců o přechod přes řeku na místeckou stranu vznikla přestřelka, při níž zahynuli lidé. Když se 2.května den chýlil ke

konci, na domech Frýdku vládly naše a sovětské prapory. Frýdek, Lískovec a Staré Město byly osvobozeny. Na ulicích vládla nezměrná radost, ale v mnoha rodinách vládl smutek. Tento

den si vyžádal i 27 životů našich občanů.“
Mezi nimi byl i Miloš Chasák. Jeho maminka pocházela z rodu Mertů z Ondřejníka. Pavel Šigut, jehož maminka rovněž pocházela z Ondřejníka, pouze věděl, že Miloš Chasák chtěl dráty na

podminovaném mostě mezi Frýdkem a Místkem přestřihnout. Uviděl ho fašista. Podle jedné verze ho zastřelil, podle druhé ubil pažbou. V deníku starosty Ondřeje Lepíka je pouze jedna

věta: „V Místku byl zastřelen při záchraně mostu ku Frýdku další mladík, Chasák, syn zdejšího občana. Tito měli společný pohřeb. (myslí Svobodu a Pustku, kteří byli zastřeleni v

myslíkovském lomu).
Informace, že by mi mohla něco říct paní Rožnovská, která byla příbuzná s matkou Miloše Chasáka, se nepotvrdila.
ONDERKA BLAŽEJ, nar.1897, umučen v Osvětimi 25.2.1943

Pocházel z Metylovic. Měl dva bratry, kteří zůstali v naší obci a dvě sestry. Jeho manželka Berta, rozená Závodná, byla sestrou Závodného, který vlastnil útulnu na Čupku. Několik vět

o jeho osudu mi vypověděla paní Františka Bačová. Její maminka, paní Boháčová, byla sestrou pana Onderky.
Pan Onderka byl úředníkem ve Ferrum. Žil s manželkou a třemi dětmi v jednom z bytů, které pro své úředníky postavilo vedení závodu přímo na nádvoří. Byl starostou Sokola ve Frýdlantě

n.O. Při německé razii proti Sokolu byl zatčen a pak převezen do Osvětimi. Dotrpěl po třech měsících. Když šel po táboře, zavolal dozorce:“Jak se máš, sokolíku?“ Když e otočil,

dozorce ho ukopal. Byla to velká rána pro rodinu. Zdálo se, že to manželka nepřežije.
Dnes ještě žije dcera Krumplová Květka a syn Onderka Dalibor. Zatím se mi nepodařilo se s nimi zkontaktovat.
PUSTKA ALOIS, nar.1925, zastřelen v Myslíku 4.5.1945

Ondřej Lepík ve svém deníku píše: „V myslíkovském lomu byli mimo jiné zastřeleni dva mladí hoši Svoboda Jan a Pustka Alois z čp.56. Tito, nemohouce se dočkati Rusů, vyšli je

vyhlížeti nad lom Volného, kde se sešli s mladým Volný. Bylo to večer před příchodem fronty. Zde  je zastihla německá hlídka a jako partyzány s sebou odvlékla. Při dalším ústupu byli

pak v lomu na Myslíku zastřeleni.“
SVOBODA JAN, nar.1914, zastřelen u Myslíku 4.5.1945

Paní Jarmila Mecová, nevlastní sestra Pustky Aloise a neteř Svobody Jana mi napsala: „Maminka vyprávěla, že bratr Alois a strýc Jan se šli podívat na Habeš (hospůdka na hranici mezi

Metylovicemi a Palkovicemi), jak bombardují Ostravu“. Paní Vlaďka Kožuchová si vzpomíná, že jí vyprávěla teta Lepíková, matka Aloise Pustky, že chlapci byli nejen zastřeleni, ale i

zohaveni.
PUSTKA FRANTIŠEK, nar.1923, umučen v Osvětimi 25.2.1943

Tady se výpovědi trochu rozcházejí. Pan Mojmír Bažina si vzpomíná: „ Moji rodiče byli jeho křesničci. František miloval les a vždy v něm uměl najít houby. Ty prodával paní Kuhejdové

(trafika vedle školy) za cigarety. Kouřil od kluka. Ale bál se bouřky. Vždycky při ní zalezl pod postel. Byl citlivý. Když byl Mojmír totálně nasazený, žádal křesničku o adresu,

protože ho měl rád.
Pracoval na černo u Foldyny, jezdil s uhlím. Četníci ho hledali a našli doma v seně. Poslali ho do koncentráku. Utekl. Chytili ho a popravili. Po válce jeden z těch, co přežili,

přišel do  Metylovic a ptal se po rodičích Františka Pustky, aby jim oznámil jeho smrt.
V deníku Ondřeje Lepíka se píše, že kdo neměl práci, toho musel četník ohlásit k transportu do Říše. A pak dále je tam věta: „Syn Matěje Pustky, který z práce v Říši uprchl, byl po

dopadení odevzdán do koncentračního tábora, kde brzy zahynul.“
Do ruky se mi také dostala žádost u dělení finanční výpomoci, adresovaná Okresnímu národnímu výboru ve Frýdku ze dne 15.října 1945: „Matěj Pustka, penzista, bytem v Metylovicích,

nar.19.3.1885, žádá tímto o finanční výpomoc, jelikož můj syn František Pustka pro útěk z pracovního tábora byl vězněn v koncentračním táboře v Osvětimi, kde zemřel 25.2.1942.“

Podepsáni jsou Pustka Matěj, Ondřej Lepík (starosta), Ludvík Mužný, soc.referent. (Na žádosti je rok úmrtí 1942, na table 1943)
SLÁDEČEK JAN, nar.1909, popraven v Breslau 25.5.1944

V zahradě, kde stojí novostavba pana Sumary, byla dřevjanice, v níž bydlel pan Lančík. Pan  Sládeček se tam přiženil. Sousedky paní Františka Bačová vzpomíná: „Pan Sládeček někoho

přechovával ve svém domku a zřejmě ho někdo udal. Týrali ho ještě doma hned po zatčení. Sousedé slyšeli jeho strašný křik. Jeho manželku zavřeli na šest týdnů v Ostravě. Z utrpení

ztratila rozum. Po návratu brzy zemřela na zápal plic. Pana Sládečka odvezli a popravili v Breslau. Děti neměli.“
V brožuře Stručný přehled odbojového hnutí KSČ v Chlebovicích napsal autor Vladislav Kožuch: „V noci z 27. na 28.dubna 1942 šli dělníci od vlaku z odpolední směny. V Metylovicích se

potkali s gestapáky, kteří zjišťovali, kde bydlí Jan Sládeček. Gestapáci zbili Sládečka již doma, při zatýkání. Až na cestu bylo slyšet, jak křičí a naříká. Sládečkova manželka celou

tu hrůzu viděla a později se z toho všeho pomátla na rozumu. Gestapo tvrdě Sládečka vyslýchalo již při zatýkání. Hledalo ilegální tiskoviny a především chtělo vědět, od koho je

dostává. V rámci domovní prohlídky a hledání ilegálních letáků musel Sládeček proházet slámu a dokonce i chlévskou mrvu. Pak Sládečka odvezli a z Metylovic odjeli gestapáci přímo do

Chlebovin.“
V deníku Ondřeje Lepíka je zapsáno:“V obci byly zaveden policejní přihlášky, které musely býti denně dle skutečného stavu obyvatel udržovány (po smrti Heiydricha). Kdo by ukrýval či 

podporoval podezřelé osoby, byl exemplárně potrestán. Na lidech, podezřelé osoby kryjících, se důkladně mstili.
Tak ku příkladu souseda Sládečka, který zde žil s Hankou Lančíkovou a skrýval u sebe Němce z Říše, komunistu, gestapem stíhaného zatkli, přičemž byl surově ztýrán a v koncentračním

táboře popraven. Hanka Lančíková utrpěla přitom nervový otřes a také konce války nedočkala.
SVOBODA ROBERT, nar.1908, umučen v Mauthausenu 12.1.1942

Tady zatím, bohužel nevím nic více, než co mi napsala paní Jarmila Mecová: „Můj strýc byl umučen v Mauthausenu (prý na udání),  když u nás dělali prohlídky, měly se najít ruské

časopisy a letáky.“
WOZNIAK VILÉM, nar.1897, umučen v Osvětimi 27.2.1943

Jeho vnučka, paní Anna Vroblová, si pamatuje z vyprávění jeho ženy, své babičky jen několik střípků. Pan Wozniak byl velice šikovný zedník. Postavil domek v třešňovém sadu (nad

Jaromírem Uhlářem) a domek, ve kterém bydlel s manželkou a třemi syny za sv.Annou směrem na Lhotku. Dnes v něm po přestavbě bydlí Piskovi.
Odvezli ho přímo z práce. Žena se o tom nic nedověděla. Až jí přišly zpátky železné boty zároveň se zprávou, že zemřel. V rodině zaslechla, že přispíval do fondu, který přispíval

manželkám zatčených a měl u sebe také letáky.
Mojmír Bažina, žijící nyní v domově důchodců v Brušperku si na pana Wozniaka také vzpomíná. Byl to Polák a pracoval v ocelárně ve Vítkovicích. Potvrzuje, že ho odvezli přímo z práce,

ale je přesvědčen, že kvůli sabotáže.
ZÁVODNÝ BLAŽEJ , nar.1910, zastřelen v Chlebovicích 28.4.1942

Z brožury Stručný přehled odbojového hnutí KSČ v Chlebovicích, která byla věnována jeho památce jsem vypsala: „Narodil se 2.2.1910 Johaně a Antonínu Závodným jako jeden z osmi dětí.

Od roku 1903 bydlela rodina Závodných v dřevjanici čp.16. Dnes tam bydlí pan Homoky. Otec tam v malé dílničce stolařil. V roce 1914 narukoval na vojnu. Po jeho odchodu se ještě

narodil nejmladší syn. Matka po porodu churavěla a zemřela. Nejmladšímu Augustinovi bylo půl roku, nejstarší dceři 15 let. Otec se sice na sklonku války vrátil, ale ještě téhož roku

zemřel. Protože na chalupě byl dluh, který děti nebyly schopné splácet, musely se vystěhovat do chudobince na čp.24 (dnes pan Pešl).
Díky poručníkovi Tomáši Němcovi se všichni chlapci vyučili nějakému řemeslu. Blažej nastoupil do učení v 1923 u pekaře Kliše v Metylovicích. Jako tovaryš pracoval u Nováka ve Frýdku.

Byl zřejmě šikovný, neboť mu tam bylo svěřeno pečení tzv.domácího chleba. Později přešel k pekaři Kořínkovi, ale brzy byl propuštěn. Pak už se protloukal jak se dalo. Jednu dobu prý

dokonce dojížděl na kole na Slovensko, kde dostal na přechodnou dobu práci.
V roce 1932 se oženil s Cecílii Němcovou. Vystřídali několik podnájmů, ale protože neměli peníze, skončili nakonec v chudobinci na čp.24.
V roce 1937 si pronajal pekárnu v Chlebovicích a odstěhoval se tam s manželkou i dvěma dcerami, které se tam mezitím narodily.
Od tovaryšských let byl organizován v komunistické straně. Aktivně pracoval v Jednotě proletářské tělovýchovy v Metylovicích i v Rudých odborech. Po příchodu do chlebovin se stal

členem chlebovické stranické organizace, po rozpuštění strany přešel do ilegality.
Jednou z významných činností ilegální organizace v Chlebovicích byla výroba a rozšiřování vlastních ilegálních tiskovin. Blažej je rozvážel na určená místa zároveň s chlebem. Letáky

si omotával okolo nohou pod podvlékačky. V pekárně je ukrýval v hromadě dřeva a uhlí. Jeho pohyb jako pekaře rozvážejícího chléb nebyl nápadný a jeho odbojová práce se tím dala

snadno krýt.
Podporoval chlebem mnoho pracovníků v ilegalitě. A jeho pekárna bývala často bezpečným úkrytem pro mnohé. Ohřáli se tu a jeho žena je nasytila. Tušil, že mu hrozí nebezpečí, uvažoval

o přechodu do ilegality. Chlebovice spaly, když se ozvaly prudké rány na dveře pekárny. Závodný okamžitě pochopil, že došlo k nejhoršímu. Rozhodl se pro útěk. Vyběhl po schodech na

půdu, provlékl se oknem štítu a sestoupil na střechu kůlny. Chtěl seskočit a utéci do polí. Nepodařilo se mu to, neboť dům byl ze všech stran pečlivě hlídán. Výstřel ho zasáhl.

Spoutali ho a začali vyslýchat. Protože byl pro ně důležitý, chtěli ho zachovat při životě a odvezli ho do nemocnice. Když odjížděli, zvedl raněný spoutané ruce nahoru, jakoby se

loučil se ženou a dětmi. Následující den přišla do Chlebovin z frýdecké nemocnice důvěrná zpráva, že Závodný svému zranění podlehl. Podrobnosti nikdo neznal. V nemocnici neřekli nic

ani manželce ani bratrům. Žena obdržela výzvu, aby se dostavila 5.května na četnickou stanici ve Staříči. Četník ji informoval, že se má 6.května dostavit na úřadovnu gestapa v

Ostravě. Tam jí vyslýchali, s kým její manžel spolupracoval, kdo jej navštěvoval, koho ukrýval. Nedala najevo, že ví o smrti svého muže a říkal, ať se zeptají manžela. Když ani  po

dvou hodinách nic neprozradila, byla zatčena. Během vazby byla šestkrát u výslechu. Protože se neprokázalo, že by se na činnosti manžela podílela, propustili ji 21.června.
Když se po osvobození vrátil z koncentráku bratr Bernard Závodný, léčil se ve frýdecké nemocnici. Primář  se ho jednou zeptal, jestli je zpřízněn se Závodným, který byl v roce 1942

zastřelen zatýkajícími gestapáky. A pak mu řekl, jak to bylo.
Na jeho oddělení vtrhl gestapák s pistolí. Další dva vlekli Blažeje Závodného přímo na sál. MUDr.Pahuta si ani nestačil umýt ruce, aby raněného ošetřil. Vykrvácel. Byl zasažen třemi

výstřely – do břicha, stehna a plic. Na příkaz gestapa zůstal mrtvý ještě kratší dobu v nemocnici. Gestapáci přivedli nějakého vězně, aby ho identifikoval. Po válce postavili

spoluobčané  do středu obce umučeným a popraveným památník. Pamětní deska je také umístěna na domku čp.126, bývalé pekárně.
Blažeji Závodnému byl po válce udělen Pamětní odznak druhého národního odboje in memoriam.
Vdova odešla po válce do Jindřichova ve Slezsku i s dcerami. Vdala se za Boháče, s nímž měla syny Jana. Po rozvodu se s ním asi kolem roku 1955 vrátila do Metylovic. Pracovala až do

důchodu ve Válcovnách plechů v Lískovci. Byla to těžká manuální práce. Bydlela se synem nejdříve v jedné světnici dřevjanice Julky Havlátové, pak v podnájmu v domě čp.153 u

ing.Otakara Bílka. Dalším příbytkem byl podnájem v domku na Vrchovině. Zemřela ve vysokém věku před několika lety v domově důchodců ve Frýdlantě  nad Ostravicí.
PITUCHA BOHDAN, nar.1919, umučen v Osvětimi 29.11.1941

O rodinných poměrech nic nevím. Bydlel s rodiči nebo jen s otcem v čp.238, zřejmě v podnájmu pana Svobody. Čerpám ze zapsaných vzpomínek jeho dnes již zemřelých kamarádů. Ludvík

Mužný si poznamenal: „Nezapomenu nikdy na večer  po jedné orelské schůzi. Sesedli jsme se ke kamnům a vyprávěli si zážitky z denního života. Přirozeně jsme nevynechali ani politiku.

Ti, kdo pracovali u dráhy v Ostravě nám líčili tu hroznou podívanou na spoutané české lidi odváděné z ostravského gestapa do dobytčích vozů a odvážené neznámo kam .Byl tehdy mezi

námi i Bohdan, vedoucí žactva a náčelník. Mimoto pracoval v místním skautu.
Při vypravování seděl a klidně kouřil cigaretu. Nikdo z nás tehdy netušil, že je s námi naposledy. Poslední Zdař Bůh a každý jsme se rozešli na svou stranu. On už tehdy domů

nedošel“.
Jeho kamarád Karel Uhlář si zapsal: „Kdyby Bohdan věděl, že Ambrož Bílek odchází za hranice, šel by s ním. Jeho odchod ho dojal. Když se to dověděl, šel s Milanem Dvořáčkem za ním.

Došli do Bohumína. Tam je zastavili okupanti a po kontrole dokladů museli zpět. Připravovala se na další odchod. Pro naše další dorozumění jsme si připravili šifry. O další přechod

se později pokusil Bohdan sám přes Slovensko. Ale ještě v našich horách byl zadržen, odvezen do koncentráku a tam umučen.“
Svému příteli Karlu Uhlářovi vepsal 1.1.1940 do památníku svou vlastní báseň:
„Jde. Vteřiny bodláčí kolem nás otáčí zákopy s ostnatým drátem.
Bolestné hodiny jdou a jdou nesouce korunu krvavou zdobenou krvavým datem: dvacáté století.
Krev rudá teče ti, mé smutné století bolestí křivými ústy.
Básníku, rci mi, můžeš snít, když v světě cítit je yperit,
Vidíš-li krvavě růsti den nové poroby?“
Svému příteli také v červenci 1941 poslal moták: „Milý příteli, věrný kamaráde a bratře. Zasílám Ti srdečný pozdrav s milými vzpomínkami na tě. Nikdy bych si nemyslel, že ti budu

psát z koncentračního tábora. Ale nic, je to tak. Pán Bůh již určil, abych i já trpěl pro vlast, jako mnoho jiných. Mám však víru a naději a proto vydržím a nikdy neklesnu.Těžké

obvinění mě kladené připravuje mi nejistý osud. Dávají mně za vinu spojení se zahraničním odbojem. Snad budu v nejbližších dnech poslán do Dachau. Modlitbou prosím Pána Boha by se to

nestalo. Snad mne vyslyší a zůstanu pod naším nebem. Třebaže  zde trpím, že ti to ani nemohu napsat. Však jednou bude zase lépe.
To zde si však budu dobře pamatovat. Tento dopis jde jako moták, proto pozor. Též važ opatrně každé slovo, abys nebyl obětován. Já jsem již přešel mnoho těžkých věcí, které nikomu

nepřeji. Říkám tomu tvrdá škola života. Tu musíme každý prožít, ale v různých situacích. První lekci jsem dostal v Ostravě. Šlo to do krajnosti, takže jsem si hladil krk. Tenkrát mi

bylo nejvíce smutno a teskno. Měl jsem tuhou samovazbu, čili korekci. Ve chvílích temné samoty vzpomínal jsem na milý domov a na drahé v něm. Modlitba byla mně
největší oporou v těchto nehostinných dnech, která mne sílila a činila odhodlanému všechno příkoří, ponížení a tyranství přežít.
Pak jsem byl 23.května německou tajnou policií s železy na rukou z přívozného nádraží převezen do Brna. O tom možná víš. Zde v Brně jsem internován jako politický vězeň, nebezpečný

člověk. Je zde samá inteligence. Profesoři, doktoři, učitelé, četníci, úředníci a mnoho různých lidí. Musí se zde pracovat, ovšem pod dohledem a bez platu. Já jsem již měl

příležitost vidět celé Brno. Na práce nás vozí v autech, tedy máme to  „ s pohodlím“. Před několika dny jeden z mé party utekl. To již je třetí případ útěku za tu dobu, co jsem zde.

Nestojí to však ostatním za to, na kterých se krutě mstí vedoucí našich „podniků“, drezurou a hladem. Tak jsem ti naznačil zhruba jak jde můj život. Co děláš ty, co dělají v jednotě?

Vyřiď pozdrav Ludvíkovi a bratru starostovi. Též ostatní co nejsrdečněji zdravím. Je to zajisté boží mocí, že ještě na světě žijeme. Modlete se za tu milost – a podle svého svědomí

pracujte. Buďte si věrní mezi sebou a milujte láskou bratrskou svého bratra a sestru. Mezeru způsobenou mojim odchodem vyplňte spolehlivým bratrem a obětavým. Lituji, že jsem nemohl

vykonat více. Vaší práci volám Zdař Bůh.
Můžete mi napsat, adresu víte. Několik řádek mne potěší a posílí. Musím končit zde na tom kousku papíru….“

Krátce na to se dostal do Osvětimi, krátce po příchodu byl prý ubit dozorcem, když vysílený nepracoval podle jeho představ. Jeho otec se zřejmě po válce přestěhoval do Jindřichova ve

Slezsku.
ČUPA BOHUMIL, nar.1909, popraven v Breslauw 10.12.1942

Narodil se 5.2.1909 v Metylovicích. Záhy ztratil otce. Za největších obětí milující maminky vystudoval na učitelském ústavě v Opavě. Prvním působištěm byla Bystřice ve Slezsku. Byl

odveden, na vojně dosáhl hodnosti poručíka. Po návratu vyučoval v Místku, nejdříve na obecné škole, po odborné zkoušce na chlapecké měšťanské škole. Jeho žák Antonín Aleš vzpomíná:

„Kantor Čupa byl mezi svými žáky velice oblíben. Po zvonění na hodinu jsme seděli v lavicích a čekali na učitele, který šel po chodbě a na housle hrál písničku, kterou jsme si pak

společně zazpívali na začátku i na konci hodiny. Organizoval také různá sportovní klání mezi třídami. A nejen sportovní. Soutěžilo se v počtech, diktátu, přednesu básní a čtení.

Vítěz dostal například balík ořechů.“
V té době se stal i členem obecního zastupitelstva v Metylovicích. Tehdy podal návrh na stavbu sociálního domu. Hluboká sociální cítění zřejmě zdědil po své mamince. Měla malý

obchůdek vedle Čihadla a pro potřebné se doslova rozdávala. Ještě dnes žijí občané, kteří na „tětku Barku“ s láskou vzpomínají.
Miloš byl přímo stravován nadšením pro práci v Sokole. Škála jeho činnosti byla nesmírně rozsáhlá. Stal se prakticky duší všeho, co se v místním Sokole dělo. Jako redaktor časopisu

Sokol Metylovice zachytil bohatou činnost organizace. Věnoval se žactvu a dorostu. Po cvičení žáků následovala vždy veselá vyprávění, na které se všichni těšili.
Nejen založil a vedl ochotnický kroužek, ale dbal i o to, aby byl výběr her kvalitní. Napsal dvě pásma o Metylovicích, o zdejších řemenářích a zvycích v krajovém nářečí. V sokolovně

to zahráli přímo zdejší řemenáři. Pásmo vysílal i Československý rozhlas Ostrava. Nyní o něm v Metylovicích nikdo nic neví. Není ani v archivu rozhlasu, neboť ten byl koncem války

bombardován a shořel.
Připravoval nedělní výlety, různé akademie a v neposlední řadě Šibřinky. Na jaře organizoval přespolní běhy kolem Čupku, v zimě lyžařské sjezdy v vrcholu Čupku dolů do „Kotosek“.

Stál také za přípravou hospodářské výstavy, která upozornila na práci metylovských řemeslníků.
Zpíval se skalickým pěveckým sborem a založil v Sokole šestnáctičlenný pěvecký sboreček. Píseň byla všude a při každé činnosti jeho bratrem. Nezapomenutelnými zůstaly v srdcích

pamětníků jánošíkovské písně, které jeho sbor zazpíval.
By i dovedný malíř a uměl složit i vhodný a vtipný verš. Kdo žil v jeho blízkosti byl fascinován silou osobního šarmu, vymykajícího se z běžného  průměru. Spolu se svým bratrem byli

snad nejznámější volejbaloví hráči od Opavy až po Vsetín. Byl vždy rovný, upřímný, otevřený, nikdy falešný, úskočný, záludný či věrolomný. Nikdy se nechlubil a nevynášel. Nejcennější

na něm byla jednota slova a činu.
V roce 1930 založil oddíl odbíjené a stal se kapitánem šesti mladých sportovců. Náročnost a pracovitost přinesly velký úspěch už v roce 1932 v Orlové. Stali se mistry Slezska. V roce

1934, 1935 a 1936 se stali mistry Moravskoslezské župy. Reprezentovali župu na přeborech v Přerově, kde porazili i taková silná družstva jako byl  Místek, Paskov, Ostrava a Opava.
Ze sokolské kroniky, kde napsal v roce 1933 o výhledu volejbalového družstva vybírám: „Jaký bude  letošní rok? To je otázka každého nelhostejného. Je třeba umět bojovat, ale lidsky.

Je třeba družnosti k ulehčení těžké doby. Tomu e budou učit i příští generace v ušlechtilé hře. Hrát tak, aby vítěz i poražený měl požitek ze hry. Kdo dovede z lásky hrát, dovede i z

lásky pracovat a o to nám jde.“
Když se po letech sešli jeho bývalí spoluhráči, vyprávěli:
Sylvestr Halata, nahrávač: „Byl to takový náš Jánošík, nebojácný chlapec. Když jsme jezdili na turnaje a začali zpívat! To bylo  něco. Všude se ptali, kde leží ta naše vesnička a kdo

nás vytrénoval. A to vše Miloš.“
Vávra Hajdušek, nahrávač: „On byl skutečně náš vychovatel, náš táta. Nikomu nic nedovedl vyčítat. Poučoval jen s úsměvem.“
Jindra Liberda, nahrávač: „Miloš, to byla osobnost. Nikdy nedělal nic pro sebe, ale pro všechny. Na  sebe zapomínal.“
Josef Bílek, smečař: „Miloš? Nikdy nás do ničeho nenutil a nic nevytýkal. Hlavní jeho pokyn byl úsměv.“
Vojta Čupa, smečař: „Miloš žil pro Sokol. Měl funkcí nepočítavě. V diáři měl den rozdělen téměř na každou hodinu.“
Božetěch Bílek, nahrávač: „Postoje k člověku a společnosti byl Miloš humanista, srdcem hrdina. Člověk z jedinečných tohoto světa.

V roce 1939 se stal jedním z organizátorů odboje Obrana národa. Síť činností této organizace byla silně rozvětvena po celém Pobeskydí. Činnost byla prozrazena a 9.4.1941 byl Miloš

Čupa gestapem zatčen a vězněn v Ostravě, Olomouci a pak v Breslau. Přes mučení nikoho neprozradil. Jako doma tak i ve věznici byl spoluvězni milován. Věděl, že bude odsouzen k smrti

a přesto povzbuzoval ostatní milým slovem nebo alespoň laskavým pohledem.
Z vězení se mu podařilo poslat jen několik motáků. Sourozenci je zakopali, aby při případné prohlídce nepadly gestapákům do rukou. Po válce je už nenašli.
Když byl na gestapu v Ostravě veden k výslechu, potkal na chodbě učitele Adolfa Kodeše z Frýdlantu, rovněž člena odboje. Miloš mu stačil šeptnout: „Dolfku, promiň, já nevím, jak  se

tu tvé jméno dostalo.“ Při svém utrpení e stačil ještě omlouvat, ač mu neublížil.
V Breslau se s ním setkal ve vězeňské kuchyni František Kudělka z Frýdlantu, který byl odsouzen na deset let. Pracoval ve věznici jako údržbář. Když se zeptal, co tam dělá, Miloš

odpověděl: „Dva životy by mi nestačily na paragrafy, co mně nasadili na odbojovou činnost.“
10.prosince 1942 navštívila Miloše sestra Anežka, provdaná Mališová. Přinesla dozorcům husu a další potraviny, vše těžce získané. Ti vše vzali a dokonce s ní hovořili o možnosti

propuštění. Vracela se domů plná naděj. O to tvrději pak dolehla na rodinu pozdější skutečnost.
Miloš byl po návštěvě sestry odveden spolu s dalšími šesti vězni dolů do popravčí kobky. Tam na předtištěném formuláři napsal svůj poslední dopis mamince na rozloučenou a pár řádků

sestře a bratrovi. Stál tam nezlomen a řídil poslední sbor svého života, sbor šesti spoluodsouzenců, kterým notuje píseň „Kde domov můj.“
Zemřel v nerovném boji pro lásku a věrnost vlasti jako statečný Sokol a tvrdý Čech. Těžce zkoušená, ale statečná maminka! Ve chvíli, kdy se dověděla o popravě milovaného syna, vyšla

jí ze srdce slova: „Bože, dej mi sílu.“
Laskavostí členů rodiny jsem viděla i Milošovy poslední řádky blízkým. Své sestře Anežce připomíná slova, která jí řekl při poslední návštěvě. Přeje jí, aby se manžel a synové stali

pro ni moderními rytíři, kteří ji budou ochraňovat. Touží po tom, aby se jeho synovci vzdělávali. Prosí sestru, aby jim před spaním četla. V posledních chvílích myslí na své zemřelé

příbuzné a přátelé, vyznává se z obdivu k mečíkům. Každému ze synovců odkazuje třetinu knihovny. A v záhlaví dopisu nadepsal – nauč chlapce „proč bychom se netěšili“.
Několik řádků bratru Vojtovi nadepsal větou – „už spěchám“.
Vyjadřuje mu lásku, myslí na jejich malou dcerku Leonku, které daruje třetinu knih. Přeje jí do života, aby se radovala z krásy květin, vyjadřuje přání, aby nechal vykvést na

rodinném hrobě mečíkům. Prosí o odpuštění a přeje jeho rodině věčnou pohodu.
Mamince nadepsal dopis slovy: „Moje nejdražší na světě, moje maminko! V tuto hodinu, kdy smrt mě už přijala, chtěl bych vykřiknout do celého světa všem synům: „pospěšte splatit dluh

své mamičce, dokud je čas!“ Odpusťte mi, já více nemohu. Můj život by k tomu ani nestačil. Váš život byl velká bolest. Neklesla jste pod její tíhou a tak vás teď vidím hrdou a pevnou

a nesmírně silnou a to mi dodává klidu a plní i mé nitro hrdostí. S bohem, maminko, odcházím bez viny….Až sekera zakřápne do mého krku, pak ….budu stále u Vás, maminko, stále ve

Vašich pěkných myšlenkách. A pak jednou oba splyneme. Snad v něco krásného, neboť Vy jste byla svému okolí dobrotou a láskou. Nikoho jste neodmítla, když v bídě se na Vás obrátil, ba

vyhledávala jste často, kdo pomoci potřebovali. Já se cítím součástí toho, věčně trvalého, neboť jsem vzešel z Vaší bolesti, z Vaší krve, jsou součástí Vaší duše. A právě to trvalé,

co nikdo nepopraví, co zůstane, bere mi strach ze smrti. Prosím Vás jen – odpusťte mi. Umírám smířen, nemám proti nikomu zášť a v duši jas.“
Pak vzpomíná na všechny i jednotlivé osoby, prosí o odpuštění, komu snad ublížil a věří, že „budoucí dny přinesou vzkříšení novému, lepšímu, krásnějšímu“. Dopis končí slovy „Berou

nám život, ať žije lepší život. Váš Miloš.“
Po válce byl Miloš Čupa vyznamenán Československým válečným křížem in memoriam.
Jeho bývalí žáci se scházeli každým rokem a vzpomínali. Setkání organizuje Jaroslav Muroň. V říjnu 2002 se jich sešlo ještě sedm.
Úsilím přátel byla v roce 1987 odhalena na sokolovně pamětní deska s jeho reliéfem od sochaře Latzmanna. Zasloužili se o to především Válek Němec, Vojta Čupa, Zdeněk Pavlásek, Petr

Kožuch, Dušan Venháč, Pepa Svoboda, Oldřich Ševčík, Oťa Loschke a další. Desku odhalil JUDr.Antonín Fajkus.
Ing.Lumír Hajdušek v devadesátých letech obnovil sportovní Memoriál Miloše Čupy a Mirka Bílka ve volejbalu, který Miloš v Sokole založil.
Informace o Miloši Čupovi jsem získala z rodinného archivu neteře Ley Karasové, roz.Čupové a díky vzpomínkám sestry Anežky Mališové, roz.Čupové.
BÍLEK VLADIMÍR, nar.1920, zastřelen v Polském Těšíně 30.4.1945

Narodil se v roce 1920 manželům Valentinu a Otýlii Bílkovým v Metylovicích. Byl benjamínek a tak ho samozřejmě obklopovala láska nejen rodičů, ale i sourozenců. Jak často se ve svých

motácích zmiňoval popravený bratr Slávek o Mirečkovi.
Po maturitě nastoupil jako úředník ve Válcovnách kovů v Přívoze, kde také přechodně bydlel. V neděli koncem dubna byl u rodičů v Metylovicích. Vyčistil si tam zbraň a odvezl sebou do

bytu v Přívoze. Osvobození bylo na spadnutí, Rudá armáda stála u Ostravy. Až po válce se dověděl jeho bratr profesor Božetěch Bílek, proč došlo k zatčení.
Jeden zaměstnanec Válcoven pozoroval z okna dalekohledem, jak si Vladimír zakresluje na mapce postup Rudé armády, která se už nacházela  prostoru Odry. Je zajímavé, že majitel

závodu, Němec, to nejdříve ohlásit nechtěl. Teprve na další naléhání zaměstnance udání ohlásil. Gestapáci Mirka hledali v práci, pak v Metylovicích. Nakonec ho zatkli v jeho bytě v

Přívoze. Bratr Božetěch ihned začal podnikat kroky k jeho osvobození. Pomocí známých se mu podařilo navázat styk s příslušníkem gestapa Leopoldem Etlingerem. Přímo v budově gestapa

mu 30.dubna 1945 řekl Etlinger doslovně: „ Právě jsem mluvil se zástupcem šéfa gestapa Lehmannem a ten mi slíbil, že ho snad pustí.“ Ve skutečnosti byl jeho bratr už asi dva dny

mrtvý.

Jakmile byla Ostrava osvobozena, bratr se tam ihned na kole rozjel. Hledal Mirka všude. Když ho nenašel, rozjel se opět domů s nadějí, že je už třeba doma. Nebyl.
Gestapo tehdy utíkalo přes Frýdlant, Frenštát, Valašské Meziříčí na jih do Vídně. Božetěch se rozhodl jet za nimi. Věřil, že se u podaří získat od nich aspoň nějakou informaci o

bratrovi. Dodnes vzpomíná s vděčností na dnes již zemřelého přítele Válka Němce, který  jel s ním. Zoufale se snažili zachytit nějakou stopu, aby mohli mamince přivézt dobrou zprávu.

Cestou potakávali skupiny vězňů, kteří se vraceli domů. Ani ti nic nevěděli. Po třech dnech se s prázdnou vraceli domů. Nastaly hrozné dny nejistoty a beznaděje.
V červnu zaslechl bratr Božetěch výzvu v rozhlase. V polském Těšíně byly na starém židovské hřbitově odkryty hroby zřejmě narychlo popravených lidí, které bylo třeba identifikovat.

Vydal se tam. Je vůbec možné představit si tu hrůzu?
Mezi vězni těšínského gestapa se proslýchalo, že jejich věznitelé čas od času odváděli nepohodlné osoby na starý židovský hřbitov a vraceli se bez nich. Od podzimu 1944 byly tyto

likvidační akce stále častější. Poslední vraždy tam byly spáchány ještě 1.května 1945.
V červnu téhož roku došlo k úřednímu prozkoumání místa činu. S podrobnostmi šetření nás seznamuje sedmnáctistránkový Protokol o exhumaci a ohledání ostatků osob zavražděných

německými okupanty na židovském hřbitově v Cieszyně v době od podzimu 1944 do 1.května 1945, sestavený polskými úřady.
Exhumace začala 13.června 1945 v 17 hodin. Po třech dnech byla ukončena. Bylo odkryto celkem třiadvacet hrobů a objeveno jedenaosmdesát těl se stopami po střelné ráně to týla. V

posledním hrobě bylo pět mužů. Jedním z nich byl Vladimír Bílek. Byl tedy asi jen tři dny zatčen a pak bez soudu popraven.
Bratr Božetěch nikdy nezapomněl na cestu, když šel pěšky od vlaku z Pržna říci své mamince, že našel jejího nejmladšího syna.
Mezi oběťmi v odkrytých hrobech byla také ilegální skupina osmnácti mladých junáků z Ostravy, které vedl Vladimír Čermák. O jejich likvidaci (a zřejmě i o popravě Vladimíra Bílka)

svévolně rozhodl tehdejší šéf  ostravské úřadovny  gestapa Wilhelm Lehmann. Z pozdějších výpovědí je zřejmé, že si od nadřízených orgánů nevyžádal souhlas k provedení exekuce.

Překračoval tak nejen svou pravomoc, ale i platné nacistické zákony a nařízení státního ministra pro Čehy a Moravu K.H.Franka.
Sám si věžně vybral a uložil podřízenému, aby  zařídil jejich zastřelení v Cieszyně. Zřejmě si byl vědom, že na území protektorátu překračuje svou pravomoc a pravděpodobně se i

obával následků, jaké by tento čin vyvolal u českého obyvatelstva v posledních dnech války. Možná v tom hrála roli i snaha zahladit stopy zločinu.
Přesné datum popravy Vladimíra Bílka a mladých skautů není známo. V každém případě to byly poslední dny měsíce dubna.
Exhumace byla ukončena 16.června 1945. Příští den se konal v Cieszyně pohřeb většiny obětí. Vojenský studebaker ostravské posádky převezl rakve s pozůstatky ostravských junáků do

krematoria v Ostravě. Na přání rodiny byl Vladimír Bílek převezen do Metylovic. Celou noc u jeho rakve drželi stráž hasiči, Sokoli a skauti. Pak byl pochován na hřbitově na čestném

místě vedle kříže a hrobu rudoarmějců.
Za mostem, spojujícím Český Těším s Cieszynem je pamětní deska s devatenácti jmény. Mezi nimi je vytesáno i jméno našeho občana Vladimíra Bílka. Na místním hřbitově připomíná oběť

Vladimíra i jeho staršího bratra Vítězslava umělecký pomník na rodinném hrobě. Sokoli si jeho památku připomínají tradičním memoriálem Miloše Čupy a Mirka Bílka.
(podle knihy Mečislava Boráka „Na příkaz gestapa“ a vzpomínek bratra profesora Božetěcha Bílka)
BÍLEK VÍTĚZSLAV, nar.1906, popraven v Breslau 2.11.1944

Narodil se 1.9.1906 jako nejstarší syn manželům Valentinu a Otýlii Bílkovým. Vystudoval učitelský ústav, učil na několika školách. Posléze byl jmenován řídícím učitelem v Dolním

Žukově u Těšína. Bratr Božetěch učil na měšťanské škole v Třinci, kde byl jeho kolegou učitel Jureček. Když Poláci začali okupovat Těšínsko, vypomohl v nouzi jeho rodině a

přestěhoval ji do Metylovic. Slávek a Jureček se tak v Metylovicích setkali. Od těch dob se datovala jejich užší spolupráce, která později přerostla v odbojovou činnost.
Polské okupační úřady se zasadily o to, aby nikdo z učitelů, působících dosud na Těšínsku, nedostal místo v okresech bezprostředně hraničících s Těšínskem. Jureček byl přeložen do

Slavkova u Brna, kde se stal vedoucím odbojové skupiny Svobodná legie. Slávek byl přeložen do Černína u Bučovic a pracoval v odboji na Bučovsku. Lidé v Černčíně ho měli rádi. Řídil

tam pěvecký smíšený sbor, v sousedních Bučovicích vedl sbor Hvězda. Nacvičoval divadla, která hrávali venku. Nikdy neřekl: „nemám čas, nemohu, nechce se mi.“ Ochotně pomohl u

mlátičky i v noci při telení krav. Uměl vázat balíky slámy, že se mu nikdo nevyrovnal. S každým dovedl pohovořit. Hrál krásně na housle.
Podle skutečnosti, které vyšly později najevo je zřejmé, že odbojová práce v této skupině postrádal přísnou konspirativnost a tak bylo jen otázkou času, kdy bude odhalena.Stalo se to

v květnu 1943 ve Slavkově. Odboj nebyl odhalen gestapem ani nasazeným zrádcem, ale českým občanem. Syn mu u oběda pověděl, že bude pracovat v odboji. Zvedl se a šel to oznámit na

policejní stanici. Četník mu to rozmluvil. Na druhý den přišel znovu a na svém udání trval. Vrchní strážmistr zvedl telefon a během dvou hodin bylo ve Slavkově brněnské gestapo.

Začalo zatýkání. Vinou udání padlo v Breslau dvanáct hlav pod sekerou. Nejdříve odvezli Jurečku. Jak strašný musel být výslech, když tento pevný, tvrdý Slezák mučení neunesl a

promluvil. Zatýkání a další mučení pokračovalo. Bylo jasné, že přijdou i pro Slávka. Uvažoval o útěku, ale gestapo bylo rychlejší. Vjelo do vesnice po mírně se svažující silnici s

vypnutým motorem. Ke škole se vrátili pěšky. Zatkli ho před dětmi.
Kounicovy koleje se hned po uzavření vysokých škol staly místem bezmezného utrpení českých vězňů. Tam nyní týrali i Slávka. Spoluvězni po válce svědčili, jak jim po večerech vyprávěl

o českých dějinách. Vedl je k tomu, aby i oni vyprávěli o sobě, o své práci. Tiše zpívali české písně. Pomohlo jim to přenést se ze světa křiku, bití a kopanců do prostředí, v němž

žili předtím se svými nejdražšími. Slávek pomyslně vodíval svou dcerušku na procházku, maloval na toaletní papír domek, který postaví po válce. Ve vězení, v této mezní situaci

nejlépe poznával charaktery lidí. Velké duše i sobce. Ty, kteří se nerozdělili ani o krajíček chleba přesto, že dostávali balíčky z domova. On, protože se nepřiznal, neměl na balík

nárok. Vzpomínal na mše, které nacvičoval na vánoce a velikonoce, stále více se otvíral Bohu. Přemýšlel o dosavadním životě, zrál nesmírným utrpením.
Zmítal se mezi dvěma protiklady. Na jedné straně chtěl, aby jeho blízcí za ním nejezdili, neboť to považoval z jejich strany za velikou oběť. Na druhé straně se pochopitelně  nemohl

jejich návštěv nasytit. Bratr Božetěch docházel ke kolejím se Slávkovou ženou vždy ve středu a v sobotu odpoledne. U budovy se pochopitelně nikdo nesměl zastavit. U oken na chodbách

stáli dozorci  s automaty a hlídali pohyb na chodníku. Okna cel byla hlídána i zvenčí. Proto se nikdo nesměl vyklánět ven.
A přesto se našly chvíle, kdy se oči procházejících a vězněných setkaly. Bylo k tomu třeba trpělivosti, šikovnosti a dobré taktické a časové souhry. Navíc Slávek začal posílat

motáky. Stalo se tak díky německému dozorci. Za svou lidskost a pomoc českým vězňům nakonec zaplatil životem.
Bratr se každý týden snažil pro Slávka a jeho přátelé „vysílat“ heslovité zprávy. Při napohled lhostejné ledabylé chůzi po chodníku se snažil nenápadným gestem signalizovat postup

Rudé armády, osvobozená města a podobně. Nebylo to samozřejmě bez rizika. Díky důkladnému obeznámení se s pravidelným denním režimem v okolí Kounicových kolejí se mu to dařilo. Je

třeba se také zmínit o riskantní komunikaci, kterou Slávek použil při jedné mimořádné skutečnosti.
Ani po osmi týdnech výslechů se k ničemu nepřiznal. V devátém týdnu získalo gestapo proti němu další usvědčující materiál. Aby tentokrát konečně dosáhli přiznání, mučili ho tak, že

Slávka museli dva podpírat, aby vůbec došel na celu. Trvalo několik dnů, než přišel k sobě.
V sobotu 18.září přijel bratr Božetěch se švagrovou ke kolejím. Rozestavení stáží nebylo zrovna nejvhodnější. Letmo vzhlédli k důvěrně známému oknu. Obličej za ním nepoznali. Obešli

pomalu celý trakt kolejí a vraceli se .Opět nenápadně pohlédli nahoru. Byl to on. Ale jak změněný. V černém obličeji svítily jen oči a skrze mírný úsměv bílé zuby. Stačili si

všimnout, že drží v ruce bílý předmět. Pochopili, že ho chce vyhodit. Podešli na druhou stranu, předstírali horlivý rozhovor, ale ve skutečnosti napjatě sledovali, zda se to podaří a

kam vyhozený předmět spadne. Náhle proletěl nad hlavami hlídek drobný předmět a zapadl do trávy za protější stranou ulice. Pomohl jim metař, který předmět nalezl a předal jim ho. V

kapesníku byl utržený zámek ze skříně a kousek toaletního papíru se vzkazem: „Řekl jsem Zuntovi, že o odboji věděl, ale nevstoupil. Informujte ho.“ Zunta zatkli a on vypovídal jen

to, co bylo na motáku. Nikdo další zatčen nebyl.
Když bratr Božetěch přivedl 21.prosince ke kolejím těžce nemocného otce a maminku, aby také mohli Slávka zahlédnout, v důvěrně známém okně se už nikdo neobjevil. Slávek byl zařazen

do transportu, který odjel do Breslau. Před odjezdem poslal moták, v němž děkoval manželce za pět let manželského života, za vše pěkné, co spolu prožili a prosil za odpuštění všeho,

čím jí ublížil.
Z Breslau mohl jednou měsíčně posílat dopisy legálně. Hovořil v nich ku své ženě, dcerce, rodičům, sourozencům. Děkoval za jejich lásku, starosti a modlitby. V představách tvořil pro

svou dcerku Danušku loutkové divadlo a vymýšlel pro ni pohádky. V myšlenkách přestavoval rodný domek v Metylovicích, stavěl nový dům u Ozdravovny. Zpíval si postní, později

velikonoční písně, které doma zpívala maminka. Psal, jak je rád, že  tam mají práci, která je fyzická, zajímavá, snadná a rozmanitá. Lépe mu tak díky ní utíkal čas.
Soud byl 8.května 1944. Byli souzeni po dvojicích. Slávek s Otou Zuntem. Po válce pan Zunt napsal: „Slávek byl souzen první. Byl přítomen i tlumočník. Oba jsme sice uměli německy,

ale nepřiznali jsme to. Hned v první otázce se Slávka zeptali, proč přísahal na odboj. Odpověděl, že nepřísahal na organizaci, ale československé armádě a československé republice.

To byl i pro tlumočníka šok. A tak zamaskoval do své otázky – člověče, co to říkáš, proč neřekneš něco na svou obhajobu? Když odpověď přeložil soudcům, začali křičet, že je to

vlastizrada. I já jsem se v tom zmatku naklonil ke Slávkovi – zapři aspoň něco! Soudci už se na nic neptali a ihned odešli k poradě.
V nastálém tichu seděl Slávek nehybně, ruce na klíně, pohled jakoby zaměřen mimo tyto prostory. Za malou chvíli se porota vrátila, všichni se postavili. „Zum Tode verurteil –

odsouzen k smrti“. Slávek stál, ruce nataženy podél těla, oči hleděly kamsi jinam. Začal jsem plakat. On mne chytil a stiskl mi ruku. Když nás odváželi autobusem zpět, chytil mne

Slávek kolem ramen a prosil, abych vyřídil doma, aby mu manželka odpustila, že jí připravil takovou bolest a Danuška ať odpustí, že nebude mít tatínka. Mne prisil, abych mu odpustil,

ale co já bych mu měl odpouštět. Když jsme vystoupili, ukázal jsem Slávkovi na rozkvetlou třešni, abych ho přivedl na jiné myšlenky. A tehdy se rozplakal – už nikdy ty květy

neuvidím. Pevně mne objal. Nekřičel, ale dozorci nás museli oddělit. Slávka odvedli do cely smrti. Už jsem ho nikdy neviděl.“
V dopise z 18.května Slávek píše, že ho navštívil obhájce, který podá žádost o milost. Vyznává, že hluboká víra v Boží dobrotu a spravedlnost, kterou mu maminka v mládí vložila do

srdce, mu dává sílu nést jeho kříž. V dopise z června je prosí, aby uvěřili tomu, co píše. Vždyť už nemá příčinu, aby psal jen pro jejich útěchu. Cítí se nyní silný, neboť se mu

dostalo duševní posily. Očistil se od lidských chyb a přijal Spasitele. Podivné a veliké. Přišel, zaplnil srdce a duši a zůstal. S Ním přišla také knížečka, vydaná Vyšehradem v

Praze. Čtvero knih o následování Krista. Připravuje ho na cestu tak pečlivě a dokonale, že se mu zdá, že po ní kráčí měkce jako po mechu. Necítí bolestí tělesných ani duševních. Ba s

radostí se blíží dni, kdy mu nejvyšší Dirigent dá pokyn a za ruku ho povede do nové vlasti. Děkuje mu a s rukama sepjatýma v modlitbě prosí, aby ho soudil podle své dobroty a ne

podle jeho nepravostí. Modlí se za své přátelé, kteří už byli Němci popraveni – za Miloše Sládečka, Kubu, Rudu. Uvědomuje si, že jen ten, kdo trpí jako on, dovede se vcítit do

utrpení Kristova. V posledních dopisech jen děkuje- děkuje za každé milé slovo, za každé pohlazení, každý laskavý pohled. Chce, aby dříve než zemře, znala rodina všechny dobrodince,

které poznal ve vězení a vyjmenovával je. Děkuje za přítele, který mu do cely přináší svůj oběd a jehož chlebem zahání svůj hlad. Prosí mladšího bratra Zdenka, aby po něm přijal

prvorozenství a byl svým rodičům a sourozencům oporou.
Na Dušičky v roce 1944, v dopise těsně před popravou, píše: „Pomodliv se dnes v poledne andělské zvěstování za sebe a za vás, což jsem činil denně a pravidelně, přeběhl jsem v mysli

všechny vaše dopisy, jež jsem znal téměř zpaměti. Posilnil jsem se miskou vydatné polévky a vyslechl jsem „zvěstování“ z úst člověka, abych se přiblížil k místu, kde můj dobrý Ježíš

mi podá svou pomocnou ruku. Prosím Ho, aby dal mým drahým sílu, aby unesli tento kříž. Čekám na Boha s klidem a radostí a vděčím Mu za všechna dobrodiní, která mi prokazoval v

posledním čase. Loučím se se všemi posledním „S Bohem“. Vím, že jdu k Pánu. Slávek.“
(zpracováno podle rodinného archivu pana profesora Božetěcha Bílka)
AMBROŽ BÍLEK, nar.1916, padl u Dukly 3.10.1944

O Ambroži mám nejvíce materiálu díky Ludvíku Mužnému, Bedřichu Halatovi a Františku Michalcovi. Je toho tolik, že by e z toho dala napsat brožura. Pokud vím, jednu s názvem Hrdina od

Dukly napsal ve spolupráci s Františkem Michalcem Vilém Vlk. Brožura dle mého názoru pomíjí mládí Ambrože a prostředí, které ho formovalo. Samozřejmě nevím, a neví nikdo, zda a jak

změnila Ambrože šestiletá válka. Přesto se mi některé věci, které jsem četla v sovětských knihách o válce a které se letmo zmiňují i o Ambrožovi, nezdají. O sovětské propagandě vím

své. Pokusím se soustředit všechno, co se o Ambrožovi ví, aby případní zájemci měli materiál k dispozici. O něm se tu nebudu rozepisovat, neboť jsem stručně jeho život popsala v roce

2004 v odstavci „Stalo se před šedesáti lety“.
NĚMEC FRANTIŠEK, nar.1896, popraven v Breslau 6.7.1944

Díky jeho synovci panu Jar.Němcovi čp.135 jsem se pouze dověděla, že byl komunista. Dal mi také kontakt na jeho dceru, paní Synkovou, která žije v Praze. Přislíbila, že materiál s

pomocí své dcery pošle. Nyní jsem se telefonicky dověděla, že měla  mozkovou příhodu a že se ozve později. Pokud opravdu slíbené materiály přijdou, napíši o Františku Němcovi v

příštím roce.
VAŠEK VIKTOR, nar.1921, ubit v Teresienfeldu 29.9.1944

Jeho bratr měl nějakou dobu obchod v Metylovicích u pana  Halaty naproti kostela. V domě dnes žije dcera pana Halaty, paní Květka Neuwirthová. Informovala mne, že maminka popraveného

byla sestrou starého pana Fojtíka čp.19. Tam jsem dostala adresu i telefon na synovce, který žije v Janovicích. Ten už žádné podrobnosti neznal a odkázal mne na jediného dnes už

žijícího bratra  popraveného, pana Aloise Waszka z Horního Těrlicka. Ten ale na můj dopis (zatím) nereagoval. Z rozhovorů jsem získal dojem, že popravený zřejmě jen jezdil do

Metylovic na prázdniny.
(Pokračování za kapitolou Stalo se ve světě)

Je pravděpodobné, že byli zatčení i další lidé, kteří ale byli propuštěni nebo přežili. Nenarazila jsem zatím na žádný pramen. Podle informace Mojmíra Bažiny byl krátce vězněn jeho

nevlastní bratr Josef Bažina pro sabotáž v Ostravě, ale byl propuštěn. V zápiscích starosty Ondřeje Lepíka je zmínka o Ferdinandu Závodném, který byl vězněn pro podporu ruských

zajatců. Vyžebral pro ně u sousedky Julie Závodné chléb a mléko. I ta skončila ve vězení. Přiznali prý to zadržení zajatci.

 

Stalo se v okolí

Od července tohoto roku můžou zájemci, kteří kvůli stáří nebo fyzické nedostatečnosti nedojdou na Lysou pěšky, dojet tam autobusem z Raškovi. Vláda udělila výjimku a povolila ČSAD

Frýdek-Místek jednou týdně jízdu autobusem po asfaltové komunikaci ze stanice Raškovice Ondráš na vrchol Lysé hory a to každý pátek od 1.7. do 30.9. Nahoru odjíždí autobus v 8.30,

dolů v 11.20.
První odjezd autobusu si nenechal ujít bývalý starosta Čeladné a nyní náměstek hejtmana Pavol Lukna. Má totiž na starosti krajskou dopravu. Přítomni byli i zástupci ochranářů, kteří

se k této aktivitě připojili.

Stav bývalého kláštera z 19.století, v němž bydlí senioři z Frýdlantu i okolí je na okraji životnosti. V problematickém stavu je nejen střecha, ale i stropy. V současné době je v

domově 160 obyvatel, mezi nimi i paní Sládečková a Holubová z Metylovic. Náklady na rekonstrukci se mohou pohybovat až ve výši 200 milionů korun. Za tyto peníze by se dal vybudovat

zcela nový menší domov důchodců v klidné lokalitě. Protože se však pro budovu, která k historii Frýdlantu patří, nenašla vhodná náplň, rozhodli radní o opravě stávajícího objektu.

 

Stalo se v České republice

Leden – na konto humanitárních organizací věnovali občané rekordních 300 milionů korun na zmírnění následků tragédie v jihovýchodní Asii, způsobené vlnami tsunami. Z naší republiky

tam zahynulo 8 turistů.
Únor – neopatrnou manipulací s plynovým vařičem způsobil český turista v chilském parku požár, který sežehl jedenáct tisíc hektarů pastvin a porostů.
Březen – v pařížské síni v dražbě získala Národní knihovna latinský opis fragmentu Dalimilovy kroniky. Bohatě zdobený sešitek si veřejnost mohla prohlédnou v Praze v dubnu.
Duben – v 81 letech zemřela oblíbená česká malířka a ilustrátorka knih pro děti Helena Zmatlíková. Její veselé obrázky dětí, jejichž oči jsou  jako pecny chleba zná každý školák.
Květen – čeští reprezentanti v hokeji se stali mistry světa.
- ve věku 83 let zemřela jedna z nejpopulárnějších českých filmových hereček Stella Zázvorková.
Červen – ústavní soud zrušil platnost novely o střetu zájmů, kterou kritizovalo ministerstvo spravedlnosti i Transparency International – organizace sledující korupci .
Červenec –český lékař, oční specialista Martin Filipec, pomáhal v Kábulu. Hned po svém příjezdu provedl historicky první transplantaci oční rohovky v Afganistanu. Za dva měsíce

provedl s italským kolegou 31 operací očí.
Srpen – v Česku se testují látky, které by mohly pomoci likvidovat nádorové bujení. Vědci začali zkoušet vakcíny proti rakovině děložního čípku a zkoumají očkování proti rakovině

kostní dřeně.
Září – poslanci schválili novelu silničního zákona. Od června 2007 bude platit pro řidiče bodový systém. Ministerstvo si od přísné normy slibuje úbytek nehod na vozovkách, kritici

tvrdí, že se zvětší prostor pro korupci.
Říjen – film Štěstí (režisér Bohdan Sláma) prorazil na západoevropském festivalu a vyhrál hlavní cenu.
Listopad – nový ministr zdravotnictví David Rath uvalil údajně kvůli špatnému hospodaření nucenou správu na  Veřejnou zdravotní pojišťovnu.
Prosinec – kalamitní tav nastal na řadě míst díky sněhu. Až 100 000 lidí se ocitlo bez elektřiny. Půl dne byly odříznuté obce na moravsko-slezském pomezí. Kalamitní stav byl vyhlášen

na Rožnovsku, Vsetínsku, Bruntálsku a Jesenicku. Na trati Ostrava-Havířov-Český Těšín nejezdily vlaky. Na mnoha tratích byly vlaky odkloněny. Zpoždění činilo místy až 500 minut.
Zoologická zahrada v Ostravě poprvé neotevřela kvůli sněhu. Zhroutila se střecha obchodního centra Lidl v Ostravě.

I opoziční experti v zásadě uznávají, že českému hospodářství se v právě končícím roce mimořádně dařilo a je v nejlepší formě za posledních devět let. Začátkem listopadu zvýšilo

ministerstvo financí odhad růstu hrubého domácího  produktu ze 4% na 4,8%. Inflace má sice mírně růst, souhrn všech hlavních makroekonomických ukazatelů ale bude patrně stále

příznivý. Česko by  tak mohlo zůstat „premiantem“ střední Evropy. I přes optimistická ekonomická čísla se Paroubkův kabinet ve volebním roce neodhodlal výrazněji zvrátit nepříznivý

trend ve veřejných financích. Naplánovaný státní rozpočet bude opět výrazně schodkový.

Dosavadní šéf komunistů Miroslav Grebeníček ohlásil v září odchod do důchodu a stranické politbyro zvolilo nástupcem prvního místopředsedu Vojtěcha Filipa. Ten byl od roku 1986

evidován jako agent STB (státní tajná bezpečnost), nyní zaměstnává se ve své advokátní kanceláři řídícího důstojníka z té doby.
Sociální demokracie tvrdí, že rošáda v čele KSČM je důkazem ochoty komunistů ke  změnám. O tom, že by rudí mohli po volbách krýt záda růžové menšinové vládě, mluví dnes i sociální

demokraté, kteří spolupráci s KSČM donedávna odmítali. Podle průzkumu jen 1% lidí považuje komunisty za problém.

Nyní žije v naší republice ¼ milionů imigrantů. Že je to dobře si myslí jen 20% našich obyvatel. Ti ostatní mají obavy z odlišných kulturních zvyklostí. Obávají se i zvýšení tuzemské

nezaměstnanosti. 87% Čechů by nechtělo mít za sousedy Romy, Čečence, Rusy, Ukrajince, Afgánce, Číňany, Vietnamce a Araby. Povážlivě klesá křivka oblíbenosti Američanů.

K víře v Boha se hlásí přes 30% lidí, s potraty souhlasí 80% lidí, pro trest smrti je 56% občanů. Občané mají strach ze ztráty práce 33%, ze nemoci 24%, z kriminality 13%.
Průměrný Čech stráví sledování televize přes tři hodiny volného času denně. Čtyři z deseti občanů vlastní nějaké zvíře jako domácího mazlíčka. Novinkou ve stravovacích zvyklostech u

nás je ústup polévek a stoupající záliba v domácím pečení. Na každého obyvatele Česka připadne ročně  2000 vykouřených cigaret a 10 l čistého alkoholu.

 

Stalo se ve světě

Ničivá vlna tsunami, která udeřila v jihovýchodní Asii 26.prosince 2004 přinesla smrt více jak 300 000 lidí. Na severu Sumatry 250 000, na Srí Lance 45 000, v jihovýchodní Indii 45

000, v Thajsku 10 000. Dokonce ještě ve východní Africe vlna zahubila přes 130 lidí.

Izraelská vláda rozhodla o úplném vyklizení a vysídlení osad v Gaze.

Komunistický parlament v Pekingu přijal zákon, podle něhož by secese Tchaj-wanu mohla být důvodem k válce.

V dubnu zemřel ve věku 84 let papež Jan Pavel II, vlastním jménem Karol Wojtyla. Do čela katolické církve ho kardinálové zvolili v říjnu 1978. Jeho pontifikát byl třetí nejdelší v

dějinám Vatikánu. Od 16.století to byl první papež neitalského původu. Zasloužil se o pád komunismu se střední Evropě a o pád železné opony.

Francouzi odmítli v květnu v referendu euroústavu. Voleb se zúčastnilo 70% oprávněných voličů.
V červnu odmítli v referendu euroústavu Holanďané. Vysvětlení, proč Francouzi i Holanďané tak jednali je hodně.
Obavy ze ztráty identity, nespokojenost s monstrem jménem EU i strach, že se stane vstupní branou islámu na starý kontinent. Navíc se evropská rada  na summitu 16.a 17.června

nedokázala dohodnout na společném rozpočtovém rámci na příští léta.

Sonda Deep Impact zasáhla kometu Temple 1, která je od Země vzdálená 134 milionů kilometrů. Vědci doufají, že rozborem záznamu výbuchu dospějí k řešení, jak likvidovat zbloudilé

komety, které ohrožují naši planetu.

Na třech místech londýnského metra a v jednom autobusu zemřelo 7.července se čtyřmi muslimskými sebevrahy 52 obětí, 700 lidí bylo zraněno. O další akci se pokusili 21.7., ale čtyřem

džihádistům nevybuchly nálože.

V srpnu ukončila IRA ozbrojený boj proti britské vládě.

Během bohoslužby byl rumunskou schizofreničkou zavražděn pastor Roger. Bylo mu 90 let. Tento švýcarský protestant založil v Tajze v roce 1940 ekumenickou komunitu.

Ve Vídni zemřel v září ve věku 96 let Simon Wiesenthall. Narodil se v Haliči v židovské rodině. Za II.světové války prošel mnoha koncentráky. Po válce se mu podařilo dostat před soud

přes tisíc nacistických zločinců. Podílel se i na dopadení Adolf Eichmanna, „architekta“ tzv.konečného řešení židovské otázky.

Říjnové zemětřesení s epicentrem severně od pakistánského Islamabádu bylo v této zemi nejsilnější za posledních šedesát let. Zabilo 80 tisíc lidí.
Ve druhém kole polských prezidentských voleb vyhrál varšavský starosta Lech Kaczynski, o několik minut mladší dvojče Jaroslava, který před měsícem vyhrál se stranou Právo a

spravedlnost parlamentní volby. Úspěch dvojčat je v historii ojedinělý.
Koncem října vypukly nepokoje v severních a východních příměstských sídlištích Paříže, které se rozšířily po celé Francii. Mládežnické skupiny z přistěhovaleckého prostředí

vypalovaly po nocích obchody, školy, policejní stanice. Shořelo více než devět tisíc aut.

V listopadu byla v Liberii ve druhém kole překvapivě zvolena prezidentkou ekonomka Ellen Johnson Sirleatová (67 let). Je to první řádně zvolená žena v čele afrického státu.

V prosinci byl unesen na Haiti misionář českého původu Roman Musil. V zemi pomohl postavit školu, pracuje v projektu Adopce na dálku. Po několika dnech byl propuštěn.

 

VAŠEK VIKTOR,nar.1921, ubit v Teresienfeldu 29.9.1944

Vracím se ke kapitole Stalo se před šedesáti lety. V pondělí 27.března jsem dostala dopis od pana Aloise Waszka, bratra Viktora. Z něho uvádím: „Viktor se vyučil obchodním příručím u

bratra Alfréda, který měl obchod se smíšeným zbožím v Metylovicích naproti kostela. Jako ročník 21 byl totálně nasazený do Therezienfeldu (v Rakousku za Vídní). V roce 1944 napsal

bratru Aloisovi, že pracuje v továrně na chemikálie. Práce byla těžká, režim přísný. Když jednou přišel do práce o pět minut později, strhli mu celou hodinu. Jídlo se mnohdy nedalo

jíst. Boty neměli, chodili v dřevácích. V osudný den se těšil na švestkové knedlíky, které mu slíbily děvčata. Už se jich nedočkal. Vykládali vagon nevybuchlých granátů. Mistr k sobě

pozval pět z nich, aby jim vysvětlil, jak s nimi mají zacházet. V tom okamžiku granát vybuchl a čtyři chlapci byli na místě mrtví. Viktor byl mezi nimi. Byl pochován na hřbitově v

Therezienfeldu. Bratr Alois i jeho maminka se zúčastnili pohřbu. Alois, ročník 1923, byl také totálně nasazen. Pracoval 4,5 roku v Německu, 43 dny byl v koncentráku v Osvětimi. Další

bratr byl zastřelen v Katyňském lese.

Komentáře jsou zavřeny.