Pověsti z Metylovic
Několik starých pověstí z Metylovic
Poklad
Kdysi v „Záhořu“ orali na malé zahradě. Když měli kus zoraného, přišli na jedno místo, na kterém to šlo hodně těžko. Koně nemohly pluh utáhnout, hospodář zaklel. Vtom ozvaly se zvuky, jako by se sypaly peníze. když se dobře podívali, uviděli tam velikou díru. Na druhý den šli tam kopat. Kopali. Vykopali velikou jámu, ale pokladu se nedokopali.
Bezhlaví muži
když byl stařeček chlapcem, pásl krávy na „Hrádku“. když bylo půl dvanácté, objevili se mu tři chlapi. Byli bez hlav a pískali si. Vyšli z lesa a zmizeli. Staříček byl vystrašen a proto šel s kravami domů.
Peníze se suší
Na poli p.Lepíka kmitá se bledožluté světlo. Někdo chodí kolem a suší peníze. Přijdeme-li blíž, světlo uhasne, ale z dálky slyšeti hlučný smích.
Ohnivé vojenské čepice
U „božích muk“ strašilo. Někteří lidé viděli na své oči, když šli z práce, buď v poledne nebo večer po klekání ohnivé vojenské čepice anebo dupot vojenských koní. Lidé mezi sebou vypravují, že slyšeli od starších, že prý jsou tam pochování Švédové při porážce ve válce s Moravany. Bylo prý to vojsko na koních, což také dokazují oráči, kteří okolo boží muky ze země vyorávali silné kosti koňské a ostruhy dragounské. V pravé poledne bylo viděti ohnivou vojenskou čepici, a když ji chtěl někdo vzíti, zmizela a objevila se na místě jiném.
Zmizelý poklad
Jeden chlap kopal poklad. Kopal jej o půl dvanácté v noci na velký pátek. Když vykopal truhlu, v níž byl poklad uzamčený, přišel k němu jiný chlap a tázal se, jestli už tu truhlu vykopal. První odpověděl, že ano. když to dořekl, truhla spadla do země a muž zmizel s ní, protože při kopání pokladu promluvil.
Ohnivý muž
Na hranicích Pržna a Metylovic se procházel o půlnoci ohnivý muž. Na zádech nesl mezník a žalostně plakal. Jednou uviděl ho jakýsi člověk a velice se ho polekal. Dal se na útěk a ohnivý muž za ním a pořád volal, kam má položit mezník. Člověk mu odpověděl: „Kdes vzal, tam polož.“ Od té chvíle se ohnivý muž neukázal.
Strašidlo
Starý Šigut kopal pně v Němcovém porubisku. Jednou v poledne- už bylo odzvoněno – ale nikdo mu oběda nenesl. Sedl si a odpočíval. Tu vidí na hromadisku sedět jakousi ženu, která si česala vlasy. Lidé prý ji tam již viděli několikrát, ale nikdo nespatřil jejího obličeje. Za chvíli se žena ztratila. Šel se tam podívat a našel tam jen hlohový trn.
Duchové v Kotáskách
Šel dělník z továrny z Místku „Kotáskami“. Chtěl si vzíti trochu dříví domů. Když začal sekat dříví, najednou něco zvolalo: „Necháš to být!“ Když to uslyšel, sekera mu vypadla z rukou, vlasy hrůzou na hlavě vstávaly. Bál se pokročit. Ale když se vzpamatoval, myslel, že ho klame svědomí a dal se do práce. Jakmile dřevo skácené dopadlo k zemi, opět něco zavolalo ale hlasitěji: „Necháš to být!“ Tentokráte už mu bylo úzko. Strachem celý se třásl. Ale opět se vzpamatoval. Vzal dříví na rameno a šel. Sotva několik kroků ušel, jakási neviditelná moc uchopila ho a srazila i s dřívím k zemi. Poloomráčen vzchopil se a dal se na útěk. Polekaný doběhl domů a vyprávěl, že ho zlí duchové v Kotáskách pronásledovali.
Zlatý tabák
Jednou šel muž z Pržna z vlaku. Když přišel na louku, spatřil tam oheň, u něhož seděli muži. Chtěl si zakouřit, ale protože neměl zápalek, zaměřil k ohni a povídal mužům, že si vezme uhel. Muži neodpověděli. Vzal si tedy uhlí do dýmky a šel. Protože se tabák nechtěl chytit, strčil dýmku do kapsy. Doma vykládal, co se mu přihodily. Aby mu věřili, vytáhl dýmku a chtěl ukázat, že tam skutečně uhlí má. Ale ku podivu měl v dýmce dva dukáty.
O zlatém mužíčkovi
Jednou jely dva povozy přes Olešnou. Na jedné vrbě u vody seděl trpaslíček a hrál na houslích. když přijel první povoz až k němu, trpaslík seskočil na vůz. Pohonič ho švihl bičem, on však pořád seděl. Shodil ho tedy s vozu. Trpaslíček povídal, aby ho zas na vůz posadil. když nechtěl ho pohonič posaditi, pravil mu, že se do roka pomstí. A skutečně. Za rok jel pohonič opět s koňmi přes Olešnou a utonul s nimi ve vodě.
Jiná
Na samém dolním konci nachází se pusté zalesněné místo. Středem teče řeka Olešná. Dřevěným mostem, který tam byl postaven, šla jednou stará panímáma z Místku. Na této lávce stál pitvorný mužíček. Šat měl zelený a z levého šosu mu kapala voda. Přes ruku měl přehozeno mnoho různobarevných stužek. Promluvil k ní divným, hlubokým hlasem a prosil ji, aby si některou koupila. Protože byly laciné, koupila je a šla dále. Ohlédla se, ale mužíka nebylo nikde viděti. Cestou k domovu stále o tom přemýšlela. Doma chtěla dětem ukázati stužky, ale jak se podivila, když místo nich nalezla v koši samé vlasy žabí.
O čarodějnici Haně
V Zámrklí bývala kdysi čarodějnice jménem Hana Škrblena. Kdysi zabloudil tam neznámý pantáta a prosil, aby mu dala trochu vody, že má žízeň. Ona tloukla právě máslo z prášku a chtěla mu dáti podmáslí. Ale po dlouhé prosbě odešla do studny pro vodu. Zatím, co odešla, sebral jí ten prášek a odešel.
Přišel domů a povídá ženě: „Tluč máslo!“ „Nemám smetany“, odpověděla. Když nechtěla tlouci, přinesl másnici a tloukl sám. Nasypal do másničky prášku, dvakráte udeřil do mléka a už měl hroudu másla. Žena vyndala máslo a dala je do světnice na stůl. V noci přišli duchové a říkali: „Vrať nám to máslo!“
Ale on nic. Na druhou noc přišli opět a povídali: „Vrať nám to máslo! Jak nám to máslo nevrátíš, bude s tebou zle.“ Neznámého pantátu to rozzlobilo a říkal: „Jak přijdou ještě jednou, tak jim to máslo vyhodím.“ Na třetí den přišli zas duchové a říkali: „Jestli chceš umět čarovat, dej se zapsat do duchovních knih.“ Po těch slovech vyhodil jim máslo a duchové se tam již nikdy neukázali. Hana zemřela a večer konaly se „řikačky“. Při těch říkačkách vyhodilo Hanu z truhly. Musili ji zase do truhly uložiti. Na třetí den po smrti byl pohřeb. když rakev zpustili do hrobu, zem jí nepřijala. Chovali ji sedmkrát, ale zem ji pořád vyhazovala. Museli proto Hanu pochovali pod lípou.
O čarodějnicích
V pasekách kdysi bývaly čarodějnice, které pěstovaly zvláštní kvítko: musely ho zalévat každý den teplým mlékem. když je nezalely, křičelo . Čarodějnice, aby se neprozradily, kvítko denně zalévaly. Na velký pátek skoro ráno vzaly bílou plachtu a šly sbírat rosu. Když ji skoro ze všech pastvisk sebraly, šly domů. Avšak když se na těch pastviskách pásly krávy, počaly dojiti krví. Když jeden sedlák spozoroval, že jeho krávy dojí krví, šel k jedné staré bábě na poradu. Ona mu pravila, aby těm čarodějnicím dva měsíce ničeho nepůjčoval a ani mléka neprodával. On uposlechl a ničeho jim nepůjčil, ani mléka neprodal. Čarodějnice se v zem propadly.
Sušení peněz
Na Hrádku kdysi se sušily peníze. Jedna ženská jménem Chlebčena šla na Hrádek. Tam se jí objevil malý mužíček, který vezl truhlu s penězi a říkal jí: „Když se rozesměje anebo promluví, tak že se jí víc neobjeví. Nepromluví-li, tak že se jí něco objeví. Protože nepromluvila, objevil se jí trpaslík , který vezl truhlu s penězi a při tom se vyvrátil. Chlebčena se mu smála, ale on jí říkal: „To co se objevilo dnes, objeví se až za tři pokolení dítek.
Jiná
Jdeme-li z Metylovic kousek do polí, přijdeme na tak zvanou „Horečku“. Je úplně pustá, nezalesněná. V děrách, kterých se tam hojně nachází, sušívají prý tam zlí duchové peníze. Jednou chudobná vdova pospíchala na své políčko na brambory. Na zpáteční cestě byla právě při „Horečce“, když ve vsi se ozval zvonec. Bylo právě poledne. V tom zdvihl se veliký vítr, vyrazil jí z ruky motyku, která daleko letěla vzduchem. Vdova vzpomněla si na tu pověst, položila břemeno na zem a běžela domů. O dvou hodinách odpoledne šla si pro brambory, ale těch tam nebylo. Šla dále a spatřila svou prázdnou loktuši. Po druhé již nešla na pole s prázdnou loktuší v pravé poledne.
O pokladu
Jednomu člověku z Metylovic se zdálo tři noci po sobě, že při lhoteckém kříži je poklad, ať ho jde kopat s 5 muži. Také se mu postavilo, které si má pozvati. Ráno vstal, pozval si čtyři muže. S tím jedním byl pohněvan, proto si pozval jiného. Šli a kopali. Za nedlouho narazili na něco tvrdého. Zpozorovali, že je to černá rakev. Otevřeli ji a co v ní? Samé zlato. Všichni se tomu divili a byli velmi rádi. Avšak ten co tam neměl býti, vyhozen byl do vzduchu a když spadl, zabil se. Ti ostatní, když chtěli vylézt z díry, byli zasypáni hlínou. Tak byl potrestán onen člověk, protože si nepozval toho pravého.
Skláři
Do jedné chalupy v Metylovicích přišli skláři. Prosili o nocleh. Domácí jim však povídali, že u nich straší. Skláři řekli, že se nebojí a lehli si za pec. Přišla půlnoc. Na schodech cosi spadlo. Všichni mysleli, že se sklářům všechno sklo rozbilo a vzkřikli: „Jezus Maria.“ Vtom se otevřely dvéře a duch řekl: „Zaplať Pan Bůh, že jste mne vysvobodili.“ Ráno vstali a šli se podívati, jest-li mají opravdu sklo rozbito. To však stálo tak, jak večer je tam dali. Od toho času v chalupě více nespali a tam také vícekráte nestrašilo.
O čertu a sedláku
Při řece Olešné stál za dávných dob mlýn. V něm žil mlynář s dcerou Andulkou. Byla krásná a mnoho mužů zamilovalo se do ní. Mlynář chtěl dáti Andulku jen tomu, kdo bude míti tolik peněz, aby naplnily jeho moučnici. Jednou šel lesem milý Andulčin. Slyšel za sebou kroky, ohlédl se a spatřil čerta. Čert mu pravil: „Neboj se, bratře, pomohu ti, abys Andulku dostal. Vezmi rýč a motyku a kopej pod vaší jabloní. Mně se ale musíš zapsati krví. Za 20 let si pro tebe přijdu. Milý se zapsal krví a čert zmizel. Vzal rýč a motyku a kopal pod jabloní. Vykopal velikou truhlici a v ní bylo plno zlata.
Běžel ke mlynáři a mlynář mu Andulku dal. když uplynulo 20 let, přišel si čert pro onoho člověka. Ten se vymlouval, ale nic naplat. Čert mu ještě dovolil závody s ním od mlýna ke kapličce v Hodoňovicích. Bylo to o půl noci. Sedlák běžel napřed a čert za ním. Už ho čert doháněl. Vtom přihodila se čertovi nehoda. Když běžel zakopl do kamene, a kousek kamene se mu dostalo do střevícu. Musel si vyzouti a vytřepati. Kamení byla veliká hromada, udělal se z ní pořádný kopec, který se jmenuje „Kopaňák“. Tak než čert kamení vytřepal, byl milý na místě a vyhrál.